Němeček Michal | Sekce: Kázání

v době pandemie a karantény 2020

Na Zelený čtvrtek si připomínáme poslední večeři. Okamžik, který zahajuje velké tři dny událostí měnících dějiny světa. Budeme dnes a zítra sledovat dramatické události těchto dní v podání Janova evangelia

Právě Jan popisuje poslední večeři a pašije nadhledem celkových dějin světa a záchrany člověka. Do pozadí ustupují vnější detaily a každé gesto, slovo, otázka ponesou věroučný či symbolický význam. Jen těžko dnes rekonstruujeme reálnou posloupnost událostí Ježíšových velikonoc. Texty zvláště Janova evangelia se soustředí na význam, tedy interpretují tyto skutečnosti pohledem víry a podtržením skutečného významu.

Co tedy Jan říká?

Poslední večeře v Janově evangeliu se překvapivě vůbec nesoustředí na ustanovení eucharistie. Významu chleba života byla pozornost věnována již v šesté kapitole. Nyní se soustředíme na význam a smysl Kristovy oběti. Mytí nohou, které jediný Jan zachytil, je až dech beroucím naznačením všeho, co bude následovat.

Nepřeskočme hned úvodní věty textu (Jan 13,1-3). Všimněme si, že právě na tomto místě říká autor evangelia: „...věděl, že přišla jeho hodina.“ Až dosud Ježíš říkal, že „ještě nepřišla moje hodina“. Je si vědom toho, co se nyní rozehrává. A začíná to večeří a mytím nohou!

Ne Jidáš, ale Nebeský Otec

Nesoustřeďme naši pozornost na Jidáše, ale na to, že Nebeský Otec dal všechno do rukou Ježíšovi. Osud člověka, náš osud, naše budoucnost, náš život je nyní v rukou Krista... A s tímto vědomím sledujme každý pohyb, který Kristus činí: Vstal od hostiny. Opouští výsostné místo nejen mezi učedníky, ale On přeci sestoupil z Boží slávy a stal se člověkem. Stejně to naznačuje i odložení slavnostního šatu a přepásání se jako služebník. Rezonují zde slova z Listu svatého Pavla Filipanům: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí.“ (Flp 2,6-7)

Umývá nohy?

Umývá nohy... jak jinak naznačit pokoření se. On, mistr, on Bůh se sklání, aby nám, hříšným, bezvýznamným umýval nohy! Kdo je vlastně náš Bůh, když takto jedná? Tady se rozpadají představy o despotickém Bohu, který se opájí mocí či krutovládou, které se po staletí znovu a znovu vynořují v představách některých lidí. Jak může Bůh přesvědčit člověka, který mu od počátku nevěří jeho lásku a jeho dobrý záměr s člověkem? Bůh zvolil cestu hluboké pokory a nikoli prosazení se mocí.

Petr nechápe

A Petr nechápe, stejně jako mnozí další po celé dějiny. Není v tom zlá vůle. Je to opravdu nepochopitelné: „Mistr nám bude omývat nohy?“ Ale to je skutečný význam mise našeho Pána. Nikoli poučování, zázraky nebo snad nějaká show. Nýbrž otevření cesty: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Ježíšovo „omytí“ otevírá účast na intenzivním životě s Bohem. To naznačuje hostina. Kdo je omytý Kristem, smí se účastnit hostiny s Bohem. (Všimněme si, že Jidáš je omyt, ale z hostiny odchází hned na začátku. Nemůže, nedokáže být přítomen. Nevydrží tlak svědomí. Musí odejít do tmy... Jan 13,30)

Už se neboj

Účast na stole našeho Pána je účastí na Boží hostině. Při ní se v Božím království nejí či nepije nějaké trochu lepší víno pro horních sto tisíc. Pokrmem a nápojem je sebedarující se Bůh. To naznačuje eucharistie. Sám Bůh se nám dává. On sám je smlouvou, tedy jistotou, která vytváří vztah: „Člověče, už se neboj. Já se ti dávám.“

Takto strhujícím způsobem nabízí Bůh člověku účast na tajemství vlastního života. Jak budeme reagovat? Copak strženi Božím jedním nemáme konat stejně? Dát sami sebe, stát se služebníky bratří a sester?

Zelená čtvrtek beze mše?

Pandemie, která zásadně ovlivnila život celého světa, rozevřela bolavou otázku: Jak prožít Zelený čtvrtek bez účasti na mši svaté? Jestliže eucharistie je především podílem na vnitřním životě samotného Boha, pak nejhlubším smyslem účasti na eucharistii je odevzdání se Bohu a přijetí jeho lásky. A to je možné kdykoli! Třeba právě nyní ve chvilce tiché modlitby před Boží tváří.

Autor: Němeček Michal