Na evangeliu je strhující právě odpuštění, které dává Bůh a kterým nás zve, abychom i my si navzájem odpouštěli.
Bůh nechce trestat.
Svěřme mu vše, i to, co nás zneklidňuje, a potom poznáme, že nás miluje, posiluje, uzdravuje.
Evangelium obsahuje slova, která vyrážejí dech: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“ (Mt 5,44).
Milovat a odpouštět – v tom je pramen radosti.
Odpouštíme-li, začne se náš život měnit. Přísnost ustoupí a nahradí ji nekonečná dobrota.
Kdo touží žít odpuštění, snaží se víc naslouchat než přesvědčovat, víc chápat než se prosazovat.
Sám jsem si v mládí (kolem druhé světové války), v oné době, kdy bylo po celém světě tolik rozkolů, kladl otázku: Proč je mezi lidmi, i mezi křesťany, tolik sporů, tolik posuzování?
Jednoho dne, přesně si na něj pamatuji, jsem v soumraku pozdního letního večera pozoroval tlumené světlo, když na krajinu padal stín. Tehdy jsem si řekl: Začni u sebe, rozhodni se, že nebudeš vynášet přísné soudy, snaž se spíš pochopit druhé než být pochopen, a nalezneš radost. Bylo mi asi šestnáct let. Toho dne jsem doufal, že toto mé rozhodnutí bude platit jednou provždy.
