20. 10. 2009 , Josef Ptáček

Otevřený dopis o liturgii - aneb Církevním dokumentem po hlavě?

Reakce na iniciativu varhaníků - na tzv. "Otevřený dopis mladých lidí všeho věku o liturgii", jejiž signataři ultimativně vyjadřují svůj nesouhlas s doprovodem mše sv. se Svatým Otcem ve Staré Boleslavi. Citují přitom mnoho různých církevních dokumentů a dopis rozesílají na všechny možné strany.

To už spolu neumíme
normálně hovořit?

V tomto týdnu jsem obdržel do schránky tzv. "Otevřený dopis mladých lidí všeho věku o liturgii" či "petici" (jak se o něm vyjadřuje sám jeden ze signatářů v podpisovém archu). Jelikož mě současně v této věci začalo kontaktovat více lidí z různých stran, celou záležitost jsem si pečlivě prostudoval a jsem zděšen, jaké nové způsoby ve vzájemné komunikaci k nám nyní přicházejí. To už spolu neumíme normálně hovořit?

Bohoslužbu nechystali
naši nepřátelé...

Autoři vyjadřují velmi ultimativním tónem svůj nesouhlas s doprovodem mše sv. se Svatým Otcem ve Staré Boleslavi. Citují přitom mnoho různých církevních dokumentů a dopis rozesílají na všechny možné strany - Arcibiskupství pražské, Česká biskupská konference, Sekce pro mládež ČBK, Apoštolská nunciatura ČR, Svatý Stolec, Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, katolická média. Asi si myslí, že adresáti mají málo práce :-) Nebudu se vyjadřovat k samotnému doprovodu, sám nejsem hudebník, ale působím především jako farář (byť jsem dříve hrával také řadu let na housle). Za celou dobu své služby jsem dosud měl to štěstí, že jsem potkal a stále mám kolem sebe řadu skvělých a nadaných varhanic a varhaníků, kterým jsem vděčný i za trpělivost se mnou :-) Cítím však potřebu nastolit jinou otázku. Domnívám se, že varhaník, který se tak hrdě hlásí k církvi, je především a na prvním místě křesťan. A je forma "otevřených dopisů", navíc psaných podobným tónem, právě tou formou, kterou by měli spolu komunikovat učedníci Ježíše Krista? Vždyť tu bohoslužbu chystali nikoli nepřátelé, ale také křesťané!

Pravdou zavřeš ústa,
ale láskou otevřeš srdce.

V Evangeliu čteme poměrně přesný postup, jak řešit konkrétní chyby (Matouš 18,15). Domluvil si někdo z těch, kdo tento dopis podepsali, schůzky se zástupci institucí, kterým ho nyní posílají, aby se jich zeptal na jejich pohled na věc a vyslechl nejdříve jejich názory? Nebo si myslí, že všichni organizátoři, hudebníci a ti, kteří věnovali mnoho ze svého času k přípravě zdárného průběhu bohoslužby, jsou naprostí ignoranti církevních regulí a potřebují takové školácké poučování, jakého se jim nyní v dopise dostává? Osobně mám z toho právě tento dojem. Zkrátka chybí mi v této "petici" základní úcta k práci a názoru svého spolubratra, spolusestry. Vůbec neříkám, že autoři dopisu nemohou mít, třeba částečně, pravdu. Ale i zde platí známé slovo "Pravdou zavřeš ústa, ale láskou otevřeš srdce."

Spíše pozitivní ohlasy
na hudební doprovod

Mimochodem, já jsem zaznamenal na hudební doprovod spíše pozitivní ohlasy, nejenom z řad mladých lidí. Řada účastníků se hned po bohoslužbě sháněla po CD apod. Někdo zase může mít opačný názor, i takové lidi mám mezi svými přáteli, včetně jednoho skvělého pražského kostelníka v Praze na Facebooku :-) Osobně mně hudba nevadila, ale já jsem se soustředil spíše na přítomnost Svatého Otce. Rušit mě začala až tato "petice".

Kdo petici nepodepíše,
není skutečný umělec (znalec)...

Ještě podivnější však je, když se nyní mezi varhaníky začíná šířit atmosféra, "kdo petici nepodepíše, není skutečný umělec (znalec)". Atmosféra strachu. Nepřipomíná vám to něco? Kam jsme se to v církvi dostali? A to nezmiňuji další polarizaci, ke které to celé vede. Komu to vlastně prospívá? Nebylo by lepší sednout si jako normální lidé s organizátory a v klidu to společně probrat? Nebo od nynějška budeme v církvi řešit naše problémy formou "otevřených dopisů", počítat si autorizované podpisy a mlátit se vzájemně po hlavě církevními dokumenty? To bude opravdu skvělé svědectví před tímto světem...

"Skutečná hudební elita
české církevní provincie"?

A perlička nakonec. Dnes ráno mi jeden nadšenec poslal e-mail. Prý je třeba ten dopis brát vážně, neboť za ním stojí "skutečná hudební elita české církevní provincie". Asi máme každý různý názor, co skrývá slovo "elita". Já do elity společnosti řadím především toho, kdo se umí v určitém bodě povznést nad vlastní názor a vnímat nejenom sebe, ale i druhého člověka, jeho přesvědčení, jeho práci a mít k němu úctu - i přes jeho odlišnosti. A nikoli ho školácky poučovat. To již není ani o křesťanství, ale především o lidské slušnosti, která však nám asi chybí obecně...

S jakým úmyslem
pozvedá člověk svůj hlas či nástroj k Bohu?

Může být opravdu věcí diskusí, co je to hodnotná duchovní hudba či jaký doprovod bohoslužby lépe odpovídá představám autorů různých církevních dokumentů (dobově podmíněných). Ale domnívám se, že ještě podstatnější je, s jakým úmyslem a srdcem člověk svůj hlas či nástroj k Bohu pozvedá. Je to možná ještě podstatnější, než zda přesně naplňuje psanou a v čase (i místě) proměnou literu. Potom je ale až na druhém místě (tedy nikoli nepodstatném, ale na druhém místě) zda k oslavě Boží užívá varhany, píšťaly, loutny, flétny, kytary, triangl, bubny, basu či další prostředky, které mu Tvůrce svěřil. Ale už za doby farizeů se někteří oháněli zákonem ve jménu své vlastní pravdy. A jaké je to největší přikázání? "Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí" a "miluj svého bližního jako sám sebe." (Lukáš 10,27).

Vyžaduje to však jistě velkou sebekázeň a včas umět pokorně se sklonit (na obou stranách) před láskou k Bohu v srdci druhého člověka, kterou druhý projevuje možná mně méně pochopitelným způsobem. Na katolické církvi je však sympatické, že každý v ní může najít svůj domov, své místo. Naštěstí podobně jako Evangelium to vidí i "Kodex kanonického práva", když mezi základní pravidla řadí "spásu duší, která musí být nejvyšším zákonem v církvi" (Kán. 1752). Asi nás ještě čeká dlouhá cesta...

Příspěvek ke způsobu vzájemné komunikace
a tolerance...

Na druhou stranu chci říci, že mezi signatáři je mnoho lidí, kterých si velmi vážím a jsem přesvědčen, že mají Pána Ježíše, druhé lidi i svou službu rádi. Mnohdy tomu věnují nevšední nasazení i své vlastní prostředky na úkor vlastní rodiny. Prosím, berte toto moje, trochu rozhorlené, zamyšlení tedy jako příspěvek ke způsobu vzájemné komunikace a tolerance. Učme se říkat své názory z očí do očí více, než se vysilovat podobnými dopisy...

P. Josef Ptáček, farář v Kralupech nad Vltavou / Vydáno dne 18. 10. 2009 / Se svolením převzato z www.knez.cz