Když ze slabosti padnu, budu hledět na tebe,
můj milovaný Ježíši, jak klopýtáš na Kalvárii,
a tebou posílena, budu vstávat. (sv. Terezie od Ježíše z Los Andes)
V prožívání zkušenosti vlastní bídy je člověk přecitlivělý. Mnohem více než obvykle je vztahovačný v reakci na slova, gesta a na určitý způsob chování. Často postačí jediné slovíčko, které ho dokáže posílit, ale zrovna tak stačí jediné slovíčko, aby ho uvrhlo do ještě větší prázdnoty a zoufalství. Zbrklost vychází z emocí a nedokáže rozumně uvažovat.
Abychom mohli užitečně prožít zkušenost vlastní slabosti, měli bychom se vyvarovat zbrklého jednání. Zbrklost se příčí trpělivosti. Může všechno pokazit, protože člověk při ní rychle vyčerpává své síly a propadá znechucení. Nechceme-li se dopustit nějaké hlouposti, nedovolme silným emocím, aby nás dostaly pod svou nadvládu. V nelehkých okamžicích zakoušení vlastní slabosti jsou to vždycky negativní emoce, které nevedou k ničemu dobrému.
Zbývá nám jediné: odevzdat se Ježíši, jako to dělávala svatá Faustyna:
když „se duše cítí slabá jak malé dítě,
vší silou se drží Boha;
v těch chvílích žiji z čisté víry“.
