Celibát - zřeknutí se něhy - nejtěžší oběť, kterou jsem přinášel celý život (Abbé Pierre)

Být nablízku těm, na které se zapomnělo,
těm, kteří zůstali stranou.

Nejtěžší oběť, kterou jsem po celý život přinášel, bylo dobrovolné zřeknutí se něhy. Když se člověk stává mnichem, skládá tři sliby. Slib poslušnosti a chudoby pro mne nebyly až tak obtížné. Nejbolestněji jsem ale prožíval slib čistoty, jehož důsledkem je zřeknutí se něhy.

Kdyby toto zřeknutí se nebylo dobrovolné, celibát by neměl žádný smysl; byl by jen popřením ženy jako takové a mnoha jiných vzácných hodnot. Plnosti manželského života se lze zřeknout jen proto, že člověk odpovídá na reálné volání, že netrpělivě a ze všech svých sil směřuje k tomu, co Ježíš pro všechny, ženaté či svobodné, označuje jako Boží království, a že k němu chce směřovat ve společenství se všemi lidmi; především však s těmi, na které se zapomnělo, s těmi, kteří zůstali stranou.

Rozplakal jsem se
a brečel jako malý kluk.

Jednou jsem se zúčastnil v Rio de Janeiru obrovského shromáždění. V dominikánském konventu, kde mě pak ubytovali, se mi nedařilo usnout. Šel jsem se tedy projít po pláži, o níž se říká, že je nejkrásnější na světě. (Od té doby byla Copacabana – stejně jako mnoho jiných – děsivým způsobem znečištěna odpadky gigantického města.) Tam jsem se rozplakal. To, co jsem v sobě nosil, na mě tak drtivě dolehlo, že jsem brečel jako malý kluk. Z únavy, ze samoty.

Jakmile slzy pominuly a vrátil jsem se do konventu, přišel tajemný čas adorace před svatostánkem. Neměl jsem na vybranou: abych překonal samotu, musel jsem zamířit k mnohem silnější naději. Krátce před svou smrtí Montherlant napsal: „Když člověk dlouho pozoroval svět a život, nemá jinou možnost než Boha, nebo sebevraždu.“ Díky Bohu, já jsem měl Boha! (Henry de Montherland *1895 +1972, francouzský spisovatel a dramatik. V důsledku autonehody oslepl a rozhodl se pro onu druhou možnost: spáchat sebevraždu.)

Ani v páru se srdce nikdy nenaplní tak,
jak bychom si přáli.

Slib čistoty jsem nikdy nezpochybnil. I přesto, že jsem v některých chvílích snil o radosti prožívané manželi jako o největším zázraku lidského života. Ale pak mi důvěrná sdělení mnoha lidí ukázala, že tato něha, po níž tolik žízníme, nikdy nenaplní srdce tak, jak bychom si přáli. I v těch nejlepších, nejšťastnějších párech každý z partnerů vidí, že své nejniternější já nemůže druhému plně dát a že stejně tak nemůže od druhého plně přijmout jeho niterné já. A přece je to zázrak.

Ano, i když žijí manželé v tom nejtěsnějším spojení, nic nemůže zabránit chvílím kruté samoty. A právě v takovém okamžiku přepadá každého muže a každou ženu pochybnost o smyslu života. Může to však být i příležitost k slastnému zakoušení Boží něhy, třebaže se do ní mísí chuť slz.

Pozornost ženy jsem nikdy nepoznal,
cítil jsem to jako bolest a utrpení.

Každodenní něžnou pozornost ženy jsem nikdy nepoznal. Cítil jsem to jako bolest a utrpení, které mě provázelo každým dnem mého života. Myslím si totiž, že bez přítomnosti ženy nemůže muž prožít vztah naplněný něhou. Jedině že by si to Bůh sám vzal opravdu hodně na starost! Nemyslím si však, že touha po něžnosti v sobě nutně zahrnuje touhu po onom završení, které dává pohlavní akt.

Nesmíme si samozřejmě dělat iluze: touha po něžnosti patří k pudovému životu. Zdá se mi ale, že může plně existovat, aniž by ji motivovalo něco jiného než radost ze života a sdílené potěšení, které tato radost přináší. Není pochyb o tom, že mezi něhou a tělesným potěšením zeje propast. Proto se mi zdá realističtější hovořit o radosti. Jak něha, tak radost mohou ostatně žít na stejné planetě, mohou je nést vzhůru tatáž křídla.

Bůh dokáže být něžný,
zakusil jsem to...

V jisté chvíli svého života někteří lidé – a já k nim patřím – souhlasili s tím, že se manželství zřeknou. Tento souhlas může mít kruté následky, ale není vynucený – nejsme přece za mřížemi! Ano, zůstal jsem tomuto slibu věrný, i když jsem ho složil, aniž jsem opravdu věděl, o co jde, aniž bych se na něj byl připravil, aniž bych tušil, že mě skrze „slzavé údolí“ povede k netušeným vrcholům. Trpěl jsem, dokonce hodně trpěl, ale za ta léta jsem zakusil – maličko, ale i to je úžasný zázrak, už jsem to říkal –, jak Bůh dokáže být něžný.

Kdyby mi znovu bylo osmnáct a kdybych věděl jen to, jak těžké je žít bez něžného pohlazení, a kdybych už nevěděl nic jiného, určitě bych neměl dost síly k radostnému vyslovení slibu čistoty. Ale kdyby mě někdo upozornil, že během této tak těžké cesty se člověk setká s projevy Boží něhy, pak ano, pak bych jistě celou svou bytostí řekl ano.

Bůh svou něhu
dává najevo každému

Bůh svou něhu tisícerým způsobem dává najevo každému, kdo se dá do hledání toho nejdokonalejšího, co vůbec existuje. Tyto projevy Boží něhy jsou světlem, jsou silou. Chraňme se strachu a iluzí. I když si často myslíme, že Boží něha stále nepřichází, přijde vždy dost brzy na to, abychom neztratili odvahu a pokračovali ve své pouti. Znáte tuto báseň svatého Jana od Kříže? Je v ní řečeno vše:

Já o studnici vím, jež vody rozlévá
i v temné noci.

Tu věčnou studnici může ukrývat stín,
kde vždycky najdu ji já spolehlivě vím
i v temné noci.

Vím, že nic nemůže být v světě krásnější,
že zem i nebesa tam žízeň konejší
i v temné noci.

Vím, že je bez konce té studny hlubina
a její podstatu že člověk nepozná
i v temné noci.

Jas této studnice se nikdy nezmění
a světlo veškeré vychází pouze z ní
i v temné noci.

Ta živá studnice, po které toužil jsem,
zde v chlebě života mi bude pokrmem
i v temné noci.

(Zkráceno, citováno z: Poezie sv. Jana od Kříže, vyd. Karmelitánské nakladatelství, 1994, přel. G. Francl.)

Zpracováno podle knížky
„Abbé Pierre: Testament“,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně zkráceno a upraveno.
Titul a mezititulky redakční.

Kdo byl Abbé Pierre?