Scarano Angelo | Sekce: Kázání
Období během roku (cyklus C)
11. neděle v mezidobí C / Kdo řekl, že láska je slepá?
1. čtení 2 Sam 12,7-10.13
7Nátan řekl Davidovi: „Tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vysvobodil ze Saulovy ruky. 8Dal jsem ti dům tvého pána i jeho ženy, dal jsem ti dům Izraele a Judy. Kdyby to bylo málo, cokoli jiného bych ti přidal. 9Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem, že jsi učinil, co je zlé v jeho očích? Chetitu Uriáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zabil jsi ho mečem Ammonových synů. 10Proto se již nikdy nevzdálí meč od tvého domu za to, že jsi pohrdl Hospodinem, když jsi vzal manželku Chetity Uriáše a udělals ji svou ženou.“ 13David řekl Nátanovi: „Zhřešil jsem proti Hospodinu!“ Nátan Davidovi odpověděl: „I Hospodin ti odpouští hřích, nezemřeš!“
David dospěl k pokání, a tedy k odpuštění, protože se otevřel Božímu slovu vyslovenému prorokem (12,1). Boží slovo, tj. Bible, nám není užitečné pouze k vyučování, ale také k napravování a výchově ve spravedlnosti (2 Tim 3,16).
Mezizpěv Žl 31
Odpusť, Pane, co jsem zavinil hříchem.
Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, - jehož hřích je přikryt. - Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu, - v jehož duši není klam. *
Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, - svou nepravost jsem nezatajil. - Řekl jsem: „Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti“, - a tys odpustil, co jsem zavinil hříchem. *
Tys mé útočiště, ušetříš mě úzkostí, - zahrneš mě radostí ze záchrany. *
Radujte se z Hospodina a těšte se, spravedliví, - jásejte všichni, kdo jste upřímného srdce.*
2. čtení Gal 2,16.19-21
Bratři! 16Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon. Z toho důvodu jsme přijali víru v Ježíše Krista. Tak jsme byli uznáni za spravedlivé proto, že jsme uvěřili v Krista, ne proto, že jsme dělali skutky Zákona. Pro skutky Zákona nebude žádný člověk uznán za spravedlivého. 19Vždyť skrze Zákon jsem Zákonu umřel, abych žil pro Boha. Spolu s Kristem jsem ukřižován. 20Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval. 21Já nepohrdám Boží milostí. Kdyby se totiž k ospravedlnění docházelo zachováváním Zákona, pak by Kristus umřel nadarmo.
Jen víra ospravedlňuje, tj. uvádí do přátelství s Bohem. Připustit jiné cesty spásy, jako například skutky nevykonané v Kristu, by znamenalo tvrdit, že Kristus zemřel nadarmo (v. 21).
Zpěv před evangeliem
Aleluja. Bůh si nás zamiloval a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. Aleluja.
Evangelium Lk 7,36-8,3
36Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. 37V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; 38slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem. 39Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: „Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jakého druhu je ta žena, která se ho dotýká, že je to hříšnice!“ 40Ježíš mu na to řekl: „Šimone, rád bych ti něco pověděl!“ On na to: „Jen mluv, Mistře!“ 41„Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. 42Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“ 43Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, komu odpustil více.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil.“ 44Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. 45Nepolíbils mě na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestala líbat nohy. 46Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným olejem pomazala nohy.
47Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.“ 48Jí pak řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ 49Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“ 50On však řekl ženě: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!“
8,1Potom chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království. Bylo s ním dvanáct (apoštolů) 2a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z které vyšlo sedm zlých duchů, 3dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které se o ně staraly ze svého majetku.
Je tu typická lukášovská scéna: do protikladu je tu postaveno jednání hříšnice a farizea. První postava se díky postoji lásky a víry setkává s odpuštěním a spásou. Druhá postava je předobrazem toho, kdo se považuje za spravedlivého a za věřitele samotného Boha. Spása však náleží tomu, kdo se cítí být chudý.
K hlubšímu porozumění textu
Vděčnost této ženy zřetelně ukazuje, jak je Moudrost ospravedlněna (tj. prokázána a dosvědčena jako pravdivá) svými dětmi (bezprostředně předcházející Lk 7,35).
36 Toto pozvání je důkazem, že Ježíš byl už veřejně známý (Šimon považoval svého hosta za proroka – v. 39, resp. za učitele – v. 40). Kristus tedy jí nejen s celníky a hříšníky, ale i s farizeji: navzdory přísným slovům vůči nim jimi nepohrdá, vždyť přišel zachránit všechny bez rozdílu. Stolování (podle helénského zvyku přejatého židy) bylo vleže s hlavou blízko stolu. Tento postoj při hostině u Šimona prozrazuje, že se jednalo o sváteční stolování, vždyť takto se jedlo jen o slavnostních příležitostech.
Bezejmenná žena, možná nevěstka (text nespecifikuje!), se nemá ztotožňovat s Marií Magdalskou. Snad slovo „hříšnice“, aramejsky „hayyabta“ (dlužník), je tu užito záměrně kvůli propojení události s podobenstvím o dlužnících.
Zdá se, že gesto té ženy bylo už předem zamýšlené (jinak by s sebou nepřinesla drahou alabastrovou nádobu).
38 Tato žena slzami umyla Ježíšovy nohy od prachu (cesty v Izraeli byly velmi prašné, chodilo se v sandálech): udělala to, co opomněl vykonat hostitel (v. 44).
Líbání nohou je očividně gestem vroucí vděčnosti. Nebyly to hořké slzy beznaděje či „smutku k smrti“, ale smutku prostoupeného pokojem z usmíření: jak totiž dosvědčují následující slova, tato žena měla víru v Ježíše. Ale možná to byly také slzy vděčnosti z přijatého odpuštění. Kdy tato žena přijala odpuštění? Na to jsou různé názory: někdy předtím od Boha, nebo od Krista. Spíš se zdá, že toto odpuštění přijala právě teď při setkání s Kristem: proto jí teď Ježíš říká, že vírou se zachránila (kdyby k odpuštění došlo už někdy předtím, pak by nemělo smysl vyslovit či opakovat tato slova znovu). A kdyby byla přijala odpuštění „přímo od Boha“, tak proč by přišla právě ke Kristu projevit vděčnost?
Víra přinesla jasné přesvědčení a jistotu, že Ježíš odpustí: a vedená touto vírou přišla tato žena až ke Kristu a projevila svoji vděčnost.
40 Ježíšova slova poučení nejsou příkrá: koneckonců Šimon je hostitelem. Podobenství o dlužnících uvádí nejprve dluh prvního, 500 denárů (tj. mzda za 500 dní).
42 Nejen odpustil, doslova „prokázal milost“.
43 Jako i jinde v evangeliích, Ježíš žádá posluchače, aby si sám zodpověděl otázku.
44 Žena prokazuje vděčnost nejen vonným olejem, ale dokonce líbáním – tímto projevem lásky a úcty, který lidé nejvíce oceňují. A je zajímavé, že u Lukáše je Ježíš zrazen polibkem (22,47-48).
47 Jsou jí odpuštěny (tak přesný překlad, liturgické znění „muselo jí být odpuštěno“ je nepřesné a zavádějící) – zřejmě jí bylo odpuštěno při setkání se samotným Kristem. Víra, vyzdvižena a oceněna Ježíšem, ji vedla k tomu, že přišla ke Kristu s jistotou, že přijme odpuštění. A proto právě jemu prokázala vděčnost.
Spojka „protože“ (tak v originále) zde neuvádí důvod „odpuštění“ (protože mnoho milovala, mnoho je jí odpuštěno“), ale spíš důkaz odpuštění (liturgický překlad je tentokrát správný).
48-50 Na potvrzení toho, že u Ježíše tato žena přijala odpuštění, se uvádí Ježíšovo ujištění „jsou ti odpuštěny hříchy“. A důvodem odpuštění je víra.
„Jdi v pokoji“ – tato běžná formule propuštění (se starozákonním pozadím – 1 Sam 1,17) má zde hlubší smysl – jdi v pokoji, bez „tíhy výčitek a hříchů“, usmířena s Bohem. Žena našla pokoj v pravém smyslu slova, protože nalezla usmíření.
8,1-3 Tyto verše následují ze dvou důvodů: 1) opět vystupují ženy, 2) služba je zřejmě projevem lásky a vděčnosti za prokázané Ježíšovo dobrodiní (osvobození ze zlých duchů a uzdravení). Tyto verše velmi jasně odlišují Ježíše od soudobých rabínů: věnuje péči ženám, přijímá je mezi následovníky, které se o něj starají ze svého majetku (zřejmě byly tedy majetné), nejméně jedna z nich (ale možná i další) byla vdaná (Jana). Lukáš tímto předjímá roli žen u kříže, u prázdného hrobu, při modlitbách před sesláním Ducha. A zároveň je jasné, že Lukáš odlišuje „tyto ženy“ od skupiny Dvanácti.
Jana, jinak neznámá žena, je blíže určena jako manželka Chuzy, správce („manažera“) Herodova majetku. Touto poznámkou se ukazuje, jak Ježíšův vliv dosahoval až na nejvyšší místa.
K úvaze
Soucitný úsměv… se snad vynoří při čtení o té bláznivé a vlezlé ženě. Neporušila všechna pravidla slušného chování? Bez pozvání (a nevyžádaná – takovou ženu pochybné pověsti, kdo by rád viděl doma?) „vleze“ do cizího domu, na hostinu – a naruší program! Byla to prostě „bláznivá žena“, zaslepená „láskou“? Ježíš uvádí naše domněnky a pocity na pravou míru – ona nebyla zaslepená „citem“, ona naopak dobře prohlédla a viděla, kdo je ten, který se právě objevil.
Její jistota víry nás přímo zaráží. S jakou samozřejmostí se vrhla Ježíšovi k nohám a prokázala úctu! S jakou jistotou, že nebude odmítnuta! S jakou jistotou, že přijme odpuštění! Už teď může proto projevit vděčnost! U ní překvapuje „velkorysost“ této vděčnosti – kdo z nás by něco takového udělal? Kdo z nás zažil takovou přetékající vděčnost z odpuštění? Zažil jsi někdy, jak z tebe spadl balvan viny? A čím těžší břemeno, tím větší vděčnost. Nemusíš se vymlouvat, že „bohužel“ moc velké hříchy na svědomí nemáš. Nejdůležitější není „závažnost“ hříchu jako taková, ale spíš subjektivní prožívání této viny: odmítl jsem lásku! Otočil jsem se zády k Otci! Řekl jsem mu „ne“! Čím víc si uvědomuješ tuto tíhu, tím víc můžeš prožívat radost z odpuštění, osvobození k lásce… která se projeví třeba „do krajnosti“.
Ale jak projevit tuto vděčnou lásku, když nemůžeme smáčet Ježíšovi nohy? Naštěstí službu lásky můžeme prokázat i jinými způsoby (charitativní či apoštolské činnosti, modlitba). Nejdůležitější však je srdce „rozervané“ a plačící (ne ze smutku, ale z lítosti a vděčnosti zároveň – „zradil jsem lásku“!), srdce vydané. Láska (srdce) totiž naučí, jak projevit vděčnost.
Kdo řekl, že láska je slepá?
K reflexi
1. Je nádherné vidět, jak „napomenutí“ předchází výčet „Božích dobrých skutků“. I ty… před zpytováním svědomí si nejprve připomeň Boží skutky, jeho dobrotu. Tak si lépe uvědomíš, co to je „tvůj hřích“.
2. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ – tato věta nám skutečně vyrazí dech. A co tak si to pomalu opakovat a přijmout: „nežiji já, žije ve mně Kristus“.
3. K čemu tě vede „odpuštění hříchů“ (při modlitbě, při svátosti smíření)? K lhostejnému „vrátím se do starých kolejí“, k samozřejmému „to je jasné, tak to je“, k vděčnosti? A pokud u sebe vnímám postoj „samozřejmosti“, není to tím, že nevidím „velkou perlu odpuštění“?
Autor: Scarano Angelo