Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus B)
3. neděle velikonoční B / Není to víra, není to slovo

1. čtení Sk 3,13-15.17-19

Petr promluvil k lidu: 13"Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich praotců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem, ačkoliv on rozhodl, že ho propustí. 14Vy jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, a vyprosili jste si milost pro vraha. 15Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky. 17Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, a stejně tak i vaši přední muži. 18Bůh to však dopustil, aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech svých proroků, že jeho Pomazaný musí trpět. 19Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny."



Druhé Petrovo kázání navazuje na uzdravení chromého. Zázrak volá po vysvětlujícím slovu, jinak se stane jen nesrozumitelnou senzací (v. 12). Jádrem je opět jednoduchá zvěst o Ježíšově smrti a vzkříšení (v. 15) zasazená ovšem do poselství celého Písma (v.13.21-24), aby Židé mohli v Ježíši rozpoznat očekávaného Mesiáše a skrze obrácení tak uspíšit čas Kristova příchodu ve slávě (v.18-21). Tento Ježíš ("jeho jméno") je však také tím, kdo s uzdravením a silou vstupuje už teď do lidské bídy (v. 16).





Mezizpěv Žl 4

Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář!
Nebo:
Aleluja.

Bože, zastánce mého práva, vyslechni mě, když volám, - tys mě v soužení vysvobodil, - smiluj se nade mnou a slyš mou prosbu! *

Pamatujte: Hospodin vyznamenává svého svatého; - Hospodin vyslyší, když k němu zavolám. *

Mnoho lidí říká: "Kdo nám ukáže dobro?" - Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář! *
Usínám hned, sotva si v klidu lehnu, - vždyť ty sám, Hospodine, dáváš mi přebývat v bezpečí! *





2. čtení 1 Jan 2,1-5a

Moje milé děti! 1Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. 2On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa. 3Podle toho víme, že jsme ho poznali, když zachováváme jeho přikázání. 4Kdo tvrdí: "Znám ho", ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. 5Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti.



Uvedené pasáži předchází ujištění, že Bůh odpouští hříchy, kdykoliv je uznáváme (1,9). Jistota Božího odpuštění však nesmí vést k nevázanému a bezuzdnému životu (v. 1). Naopak: skutečné přijetí odpuštění vede k novému životu, k zachovávání Kristova přikázání (v. 3). Opravdové přijetí odpuštění znamená poznávat Krista, vstoupit do důvěrného společenství s Ním, ba dokonce být v Něm (1 Jan 3,24). Přijetím odpuštěním, přijetím (=poznáním) Krista se hříšník proměňuje podle Kristova obrazu: zachovává evangelium (v. 5) čili žije tak, jak žil samotný Mistr (1 Jan 2,6).





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Pane Ježíši, odhal nám smysl Písma, učiň, ať naše srdce hoří, když k nám mluvíš. Aleluja.



Evangelium Lk 24,35-48

35Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. 36Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich. 37Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. 38Řekl jim: "Proč jste tak rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? 39Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně." 40A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy. 41Pro samou radost však tomu pořád nemohli věřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: "Máte tady něco k jídlu?" 42Podali mu kus pečené ryby. 43Vzal si a před nimi pojedl. 44Dále jim řekl: "To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech." 45Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. 46A řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých 47a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. 48Vy jste toho svědky."



Ukázání ran na rukou a nohou a nakonec i pojídání před učedníky má prokázat totožnost vzkříšeného (neuchopitelného a přijatého Otcem) s ukřižovaným (zcela konkrétním a lidským) Ježíšem. Dalo by se říct, že Lukáš ve své 24. kapitole postupuje "pedagogicky": nejprve zvěst o Ježíšově vzkříšení, pak ujištění, že Vzkříšený je "zcela lidský" ("podívejte se", "dotkněte se", "duch nemá maso a kosti", "ukázal jim ruce a nohy", "vzal si a pojedl"). Toto ujištění nabývalo na významu v řeckém světě, kde se věřilo v duchy, ale ne ve vzkříšení těla. Odvolání na "Mojžíšův zákon, Proroky a Žalmy" zdůrazňuje nezbytnost zasadit víru ve vzkříšeného do celých souvislostí Písma, které teprve díky Kristovu vzkříšení začíná zářit plným světlem. Vše opět ústí do poslání.





K hlubšímu porozumění textu

35 Lukáš zde podává souhrn vyprávění o setkání Poutníka s emauzskými učedníky: vysvětlování Písma cestou, poznání (ne zjevení!) Vzkříšeného při lámání chleba.

36 Tak jako Ježíš náhle mizí emauzským učedníkům, tak se náhle objevuje jedenácti. V textu máme určité napětí: zdůrazňuje se tělesný rozměr Vzkříšeného, ale zrovna tak se podtrhuje, že On není podmíněný časově, ani prostorově.

37-38 Učedníci nechápou a myslí si, že vidí přízrak.

39 Vzkříšený je opravdu Ježíš z Nazareta - nikdo jiný. Ve výzvě "podívejte se na mé nohy" je snad skrytá narážka na rány po hřebech. Na žádném jiném biblickém místě se nemluví tak realisticky o Vzkříšeném (podobný je 1 Jan 1,1-4, avšak tam je řeč o vtěleném Slovu). Apoštolové jako svědkové musí být zcela přesvědčeni o Vzkříšení. A čtenář má mít jistotu, že jejich svědectví není klamné. Lukášův text se má vyvážit Pavlovým učením: Vzkříšený má "duchovní tělo" (1 Kor 15,43).

40 Ježíš ukazuje ruce i nohy. Evangelista však netvrdí, že se apoštolové dotkli Kristova těla.

41 Jsou tu spojené dva tradiční motivy, nevíra a radost: učedníci pro samou radost nevěří!

42 Učedníci podávají pečenou rybu (viz Jan 21,9n. - tam je však Ježíš ten, kdo podává rybu učedníkům). "I vzal a jedl": to je další důkaz, že se Vzkříšený ukazuje ve skutečném těle.

43 I v Sk 1,4 a 10,41 se hovoří o tom, že Zmrtvýchvstalý jedl s učedníky (Sk 1,4 mluví opatrněji o společenství stolu). Přítomní učedníci nabyli konečně přesvědčení? Jistě ano, protože právě toto přesvědčení je předpokladem následujícího učení (v. 44-49).

44 Ježíšova slova naplňují "zákon, proroky a žalmy". Celé Písmo je zaměřeno ke Kristu: a obráceně, Kristův život je srozumitelný ve světle Písma. Proč se mluví o žalmech, a ne o "spisech" (tak se nazývala třetí část židovského kánonu)? Možná proto, že žalmy tvořily hlavní a úvodní část "spisů", nebo možná proto, že především ze žalmů prvotní církev čerpala při hlásání o Ježíši.

45 Závoj, který brání prohlédnout a proniknout do smyslu Písma, je odhalen při setkání se Vzkříšeným. Boží slovo je možné plně pochopit jen ve světle Velikonoc.

46 Smrt a vzkříšení tvoří jádro kerygmatu (=křesťanské zvěsti) a vrchol Kristovy-události.

47 Ježíšovo poslání nekončí velikonočními událostmi, ale pokračuje hlásáním evangelia všem národům. Obojí (velikonoční tajemství a hlásání pohanům) je obsaženo v Písmech. Skrze apoštoly se Vzkříšený zjevuje jako světlo národů až do končin země (narážka na Služebníka Hospodinova, Iz 49,6: "dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země"). Hlásání "v jeho jménu" znamená hlásání "v Kristu" ("jméno" zastupuje osobu). Obsahem hlásání bude obrácení, které u Lukáše znamená především obrat k Pánu (ke Kristu - obrácení v teologickém smyslu), na druhém místě však také obrat v rovině mravní (odvrácení od dosavadního hříšného života - obrácení v morálním smyslu). Obrácení je plodem hlásání a naslouchání slovu. Bůh přitom "musí" otevřít srdce posluchače: to platí jak pro první svědky (v. 45 - Ježíš otevírá srdce), tak i pro budoucí učedníky (srv. Sk 2,37; Sk 16,14: "Poslouchala nás i jedna žena jménem Lydie, obchodnice s purpurem z města Thyatir, která věřila v jediného Boha. Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval.").

48 Učedníci jsou legitimní svědkové, tj. hlásají to, co viděli, slyšeli, prožili (vy jste svědky toho=svědky Ježíšových skutků, jeho smrti a vzkříšení; odkazuje se tak na v. 46). Evangelium tak stojí na pevných základech těch, kdo z vlastní zkušenosti poznali Krista a byli ochotni položit za své svědectví život (a to mohli jedině tehdy, pokud si byli vědomi, že nehlásají něco smyšleného).





Společné rysy čtení a evangelia

První čtení a evangelium mají dva styčné body: velikonoční tajemství (Ježíšova smrt a vzkříšení), výzva k obrácení, které vede k odpuštění hříchů.
Druhé čtení ukazuje Krista jako oběť za naše hříchy: jistota v jeho odpuštění však nemá vést k laxnosti, ale k novému, evangelnímu životnímu stylu.





K úvaze

On přišel.
A bylo to tak "jiné", tak nečekané. Seděli jsme pohromadě, poslouchali vyprávění těch dvou poutníků. A najednou nějaká tvář … Co se děje? Co to je za přízrak? Ale nejsem to jenom já, kdo má toto "vidění" - i ostatní zírají. Je to povědomá tvář … Že by On?
"Podívejte se na mé ruce i nohy.
Dotkněte se mě a přesvědčte se. Jsem to já!"

Je to On! On skutečně žije!

Učedníci věděli o vzkříšení: od Ježíše samotného, od žen či od emauzských poutníků. A přece - jakmile přišel On, bylo to jiné. Neuvěřitelné. Slova nestačí, pro samou radost učedníci nemohou věřit. Není to jenom zvěst, nejsou to jenom slova. Je to On.

Učedníci prožili přechod "od slova" (o vzkříšení) k živému Kristu. I oni mohou vyznat sami za sebe: "Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem". (Job 42,5), "teď už věřím ne proto, co nám o něm řekli jiní; sám jsem ho slyšel a vím, že On opravdu žije" (srv. Jan 4,42).

V životě jsou chvíle, kdy žasneme nad existencí: že jsem, že jsou kolem mě lidé, předměty. Žasneme, že něco je, existuje. A velikonoční evangelia nás vedou k podobnému úžasu: že Ježíš je. Není to "slovo" (o vzkříšení), není to naše "víra" …
Kéž můžeme zírat a "zůstat stát", že Ježíš vzkříšený není obsahem naší víry - je to Někdo živý! A při pohledu na eucharistii kéž spadnou šupiny z očí a prohlédneme: "On je! Je tady!"





K aplikaci

1. Přečti si celou Petrovu řeč (Sk 3,12-26) a všimni si: jakým způsobem Petr začleňuje do svého kázání uzdravení chromého? Jak navazuje na "víru předků" (např. na svědectví Písma)? Jak se obrací na své posluchače (jak a k čemu je vybízí)?
2. O jaké přikázání jde? Najdi to v kontextu (tj. v předcházející, či následující části)!
3. Pozoruj (bez hlubokých úvah) probouzející se život v přírodě: pučící stromy, létající ptáky … Jednoduše si uvědom, že tyto skutečnosti jsou. A podobně si můžeš uvědomit, že i o Vzkříšeném platí: On je, žije.