Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus B)
6. neděle velikonoční B / Být grand

1. čtení Sk 10,25-26.34-35.44-48

25Když Petr přišel do Cesareje, Kornelius mu šel vstříc a padl mu v hluboké úctě k nohám. 26Ale Petr ho zvedl se slovy: „Vstaň! Vždyť i já jsem jen člověk.“ 34Tu se Petr ujal slova a promluvil: „Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, 35ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné.“ 44Když ještě Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kdo tu řeč poslouchali. 45A žasli věřící obrácení ze židovství, kteří přišli s Petrem, že i na pohany byl vylit dar Ducha svatého. 46Slyšeli totiž, jak mluví (cizími) jazyky a velebí Boha. Tehdy Petr řekl: 47„Může někdo odpírat křestní vodu těm, kteří jako my přijali Ducha svatého?“ 48Pak rozkázal, aby je pokřtili ve jménu Ježíše Krista. Potom ho prosili, aby (u nich) zůstal ještě několik dní.



Na svých misijních cestách museli apoštolové víckrát odmítnout pokušení přijmout „zbožštění“ a „sebeoslavení“ od lidí (v. 25; Sk 14,11n.). Jejich služba nemá být příležitostí k „sebeoslavování“, ale k oslavě Boha (v. 46; Ž 115,1). Petrova návštěva u Kornélia je obzvlášť důležitá proto, že sám Bůh vyvedl Petra (a potažmo další apoštoly) z uzavřenosti vůči jiným národům, a tak otevřel a rozšířil obzory jejich misie. Hlásané Boží slovo se v této události projevuje jako „rýč“, který otevírá lidské srdce k přijetí Ducha. Bůh totiž dává Ducha těm, kdo ho poslouchají (Sk 5,32). Jasně se ukazuje, že nedisponovatelný dar Ducha není vázán na křest: Bůh vylévá svého Ducha svobodně. Boží Duch dává nový jazyk, který je znamením nového a proměněného srdce. Tento nový jazyk neoslavuje už člověka, ale Boha.






Mezizpěv Žl 97

Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů.
Nebo:
Aleluja.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, - neboť učinil podivuhodné věci. - Vítězství je dílem jeho pravice, - jeho svatého ramene. *
Hospodin uvedl ve známost svou spásu, - před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. - Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost - Izraelovu domu. *
Uzřely všechny končiny země - spásu našeho Boha. - Jásejte Hospodinu, všechny země, - radujte se, plesejte a hrejte!





2. čtení 1 Jan 4,7-10

7Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. 8Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. 9V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. 10V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.



Dnes stojí v centru textu výpověď „Bůh je láska“. Již první slovíčko lit. textu skrytě o této lásce svědčí: „Milovaní“ = „moji milovaní“, ale také „Bohem milovaní“. V. 9-10 jsou pak vysvětlením této vrcholné výpovědi: „Bůh je láska“ = Boží láska „k nám“ se „ukázala“ (vydala všanc) jako základ a východisko jakékoliv jiné lásky v poslání jednorozeného Syna a v jeho smírné oběti (srov. také 4,19!), abychom „měli život“.





Zpěv před evangeliem
Aleluja. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, praví Pán, a můj Otec bude ho milovat, a přijdeme k němu. Aleluja.





Evangelium Jan 15,9-17

Ježíš řekl svým učedníkům: 9„Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. 10Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. 11To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. 12To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. 13Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. 14Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. 15Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. 16Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek bude trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. 17To vám přikazuji: Milujte se navzájem.“



Evangelium odpovídá na otázku, co je vlastně tím ovocem, o kterém Ježíš mluvil v obrazné řeči o vinném kmeni (evangelium minulé neděle): je jím bratrská láska. Verše 9-11 ukazují na tři důležité věci: 1. na zdroj síly k zachovávání Ježíšových přikázání (Otcova láska vylitá skrze Krista na učedníky a zůstávání v této lásce, v. 9), 2. na prostředek zůstávání v lásce (zachovávání přikázání, v. 10), 3. na důsledek tohoto zůstávání (účast na Kristově radosti, v. 11).

Od verše 12 se znovu uvádí „přikázání“ (jedn. číslo!). Změna množného čísla (srov. v. 10) na jednotné (v. 12) poukazuje na to, že všechna přikázání jsou nakonec shrnuta v jediném - milovat se navzájem. To je ovšem uskutečnitelné za jedné podmínky - napojení skrze Ježíše na Otce (v. 16; srov. v. 9). Toto napojení pak Jan vyjadřuje v obrazu přátelství, které dává život za druhé a které má podíl na všem, čím žije milovaný (toto přátelství je však třeba ze strany učedníků aktivně přijmout, v. 14).





K hlubšímu porozumění textu

9 V tomto pokynu se dále prohlubuje řeč o vinném kmeni: přinášení ovoce je ve své hloubce „zůstávání v lásce“. Ovoce učednictví roste z půdy lásky: ve svém samotném jádru je láskou.

10 Ježíšovo zachovávání přikázání je motivem jednání učedníků. Jako v předchozích verších, i zde Ježíš zakotví svou lásku v lásce Otcově.

11 „Toto jsem řekl“ se nevztahuje pouze k předchozímu 10. verši, ale k celku Ježíšovy řeči. Hluboká radost roste ze společenství s Ježíšem (o této Ježíšově blízkosti se opakovaně mluví v kap. 15). Tak jako pro Pavla, i pro Jana je radost plodem Ježíšovy blízkosti – a vposledku je to „jeho“ radost, vložená do nitra učedníků („ve vás“).

12 Následuje důsledek toho, co to znamená „zůstat v jeho lásce“: zůstat ve vzájemné lásce (bratrsko-sesterské). Tím se na druhé nechává „přetékat“ přijatá Ježíšova láska. Vymezení „této lásky“ na vztahy ve společenství je typický pro Janovu školu, která zdůrazňuje spiritualitu společenství. Tím se ale neříká, že nemáme milovat nepřátele, resp. ty, kdo jsou vně společenství.

13 Jak napovídá věta „dát život za přátele“, Ježíšův vztah k učedníkům je postoj přátelství. „Darování života ve prospěch přítele“ je v antice běžným modelem, přesto „křesťanské přátelství“ dostává nové zabarvení (v. 15n.).

14 Označení „přítel“ má být motivem k naplnění Ježíšova příkazu lásky. Důraz na konání přibližuje evangelium k 1. Janovu listu (1 J 2,29; 3,7.18.22).

15 Toto přátelství je však darem: já jsem vyvolil vás! Ježíš pozvedává učedníky ze stavu „služebníků“ (takovými byli před Bohem) k postavení přátel. Kristus jim totiž zjevil vše, co mu pověděl Otec. Zjevil jim i jméno Otce, tj. jeho podstatu, a tak jim zprostředkoval samotnou Otcovu lásku (srv. 16,27). Služebník neví, co dělá jeho pán, protože nemá k němu ten blízký vztah, který má přítel. Opět se tu tedy vrací obraz „zůstávání v domě“ (toto právo „zůstávat“ náleží jen Synovi). Díky tomu učedníci získávají onu „radostnou důvěru“, „odvahu“, která je předností svobodného člověka, přítele (srv. 1 Jan 3,21). Už ve SZ se mluvilo o některých jedincích jako o Božích přátelích (Mojžíš – Ex 33,11): v NZ je však tato výsada rozšířena na všechny učedníky.

16 „Určil jsem vás, abyste šli“ nemusí vyjádřit poslání k misijní činnosti. Tento aspekt může být zahrnutý, ale v každém případě převažující poselství je „plodnost“ křesťanského života prožitého převážně v bratrské (sesterské) lásce. Také to, že toto ovoce má zůstat, se vysvětluje nenásilně z vybídnutí „zůstat v Ježíšově lásce“ (v. 10). „Ovocem“ nejsou lidé, ale život a láska Boží v lidech (srv. 1 J 3,14n.; 4,16).
„Prosba“ v Ježíšově jménu je součástí „přinášení ovoce“. Ve jménu Ježíšově znamená „v Ježíši“ – opět se vrací leitmotiv „zůstat v Ježíši“. Jen v životném spojení s Ježíšem je možné se dovolávat u Otce vyslyšení proseb.

17 Poslední věta zakončuje myšlenkovou jednotku. V přikázání vzájemné lásky vrcholí ponaučení adresované společenství.





Společné rysy prvního čtení a evangelia

Blížíme se k svatodušním svátkům, a tak první čtení staví do popředí Ducha svatého a jeho obdarování.
Druhé čtení a evangelium mají výraznou společnou myšlenku: vzájemná láska jako odzrcadlení Ježíšova sebedarování.





K úvaze
Na otázku, co je „typické pro křesťanství“, by zřejmě mnoho lidí bez vyznání odpovědělo: „mít rád druhého, milovat bližní“. A k této odpovědi nás zdánlivě vede i dnešní evangelium: „milujte se navzájem“ je jeho stálým refrénem. Avšak tento odkaz vzájemné lásky je vložen do určitého rámce, který teprve činí „tento příkaz“ křesťanským: jinak bychom zůstali na rovině pouhé filantropie.

„Já jsem si vás vyvolil, vybral – a chci, abyste byli mými přáteli. A k vám mluvím jako k důvěrným přátelům, a proto vám říkám to, co se nevykřikuje na náměstích, ale povídá potichu, ´do ouška´. Ba dokonce – jste pro mě tak důležití, že vám neotevírám jen své nitro. Jste mi dražší než já sám sobě – proto daruji svůj život za vás.“

Slyšíme prostá slova, jsou ale „silnější“ než dalekosáhlé sociální a politické programy. Už jen to, že mě Ježíš nazývá přítelem! Nejsem tedy pro něj „anonymní křesťan“, jeden z těch mnoha, kdo v neděli zavítají do kostela. A pro něj nejsem jakýsi „nástroj“, „prostředník“ – jsem jeho přítel! Kdo někdy zakusil, co to znamená „stát se někomu přítelem“, asi docení tu výsadu, kterou nám Kristus dává.

V lidském přátelství však neprožíváme to, co „trochu mimochodem“ zaznívá v Ježíšových slovech: „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“. Takový přítel Ježíš doopravdy byl … byl prostě „grand“! A nejlepší na tom je, že v této velkorysosti pokračuje denně: daruje nám svůj život, tak „viditelně“ a „hmatatelně“ v eucharistii. Eucharistie však není jeho jediný dar: „důvěrné slovo oslovení“ (skrze Písmo nebo nějakého člověka), přijaté odpuštění, projev přízně vyjadřují, že nejsem pro Ježíše „anonymním křesťanem“, ale přítelem, a to přítelem milovaným.

Pro toho, kdo je milovaný, je snažší milovat bratra či sestru. A pro toho, kdo „má otevřené oči“ pro Kristův dar, je snažší „mít rád“ podle Kristova standardu. Novinka evangelia totiž není „mít rád“, ale být „grand“ ve vztahu k druhému: „grand“, protože Ježíš byl (a je) vůči mně právě takový. Mírou křesťanské lásky není člověk sám, ale Kristus.

Nakolik rozumím Kristově lásce, natolik tuto lásku zrcadlím. Proto nestačí „konat dobré skutky“, ale je „nutné“ znát Krista, přátelit se s ním: skrze eucharistii, naslouchání jeho slova, rozhovor mezi čtyřma očima (jako přítel s přítelem).

Díky těmto vzácným okamžikům „setkání s přítelem“ se učím, co to znamená být „grand“ – a takový pak mohu být i já vůči druhým!





K aplikaci
1. Přečti si celou 10. kapitolu Skutků (je to kontext liturgického textu) a všimni si, jakými způsoby Bůh vedl Petra k misii mezi pohany.
2. Verše 9-10 dej do jednotného čísla (ke mně … abych měl …) – a tato slova pak nech na sebe „působit“ (tedy setrvávej nějakou dobu).
3. Zamysli se nad tím, jak se v tvém životě konkrétně projevuje Ježíšovo přátelství k tobě.