Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Vánoce (cyklus A)
Křest Páně A / Stůl slova - Aleš Opatrný

Dnešní biblické čtení více vypovídá o tom, kdo je Ježíš (Otcův Syn a zachránce hříšníků, který se staví mezi ně!), než o tom, co se s ním dělo u Jordánu.

Křest Páně A

Rozbor textu

1. čtení
Iz 42,1-4.6-7
Různí se názory na to, koho vlastně Boží služebník v dějinách Izraele představoval. Křesťané jsou však zajedno v tom, že je předobrazem Ježíše Krista, že tato starozákonní postava umožňuje Ježíši dobře rozumět, správně interpretovat význam jeho života.

V 1-4 - naplnění těchto slov je vyjádřeno jak Ježíšovým křtem v Jordánu (viz dnešní evangelium), tak dalším Ježíšovým působením. Ježíš opravdu není reformátor, zanechávající za sebou nejen obdivuhodné dílo, ale také spoušť. Jde v síle Božího Ducha, proto nemusí užívat lidského siláctví. A působí jako ten, kdo stojí na straně vítěze - proto nemusí "křičet a hlučet" jako ti, kteří si svou věcí nejsou jisti.

V 6-7 - služba osvobození, ukázána v názorných obrazech (osvobození slepců, vězněných), je pravou mesiánskou činností. Každé odpuštění a uzdravení, o němž evangelium mluví, je naplněním tohoto proroctví.


2. čtení
Sk 10,34-38
Ježíšova moc se neprojevila ničením odpůrců, ale přemáháním Odpůrce, totiž ďábla a jeho moci. Ježíš si nedělá prostor pro sebe tím, že by se vlastní mocí zbavoval všech nepřátel a všech překážek, Ježíš svou mocí osvobozuje druhé.


Evangelium
Mt 3,13-17
V 13 - vše je srozumitelné jen tehdy, chápe-li se slovo křest v jeho původním významu. Tedy ne jako proces, kterým se z člověka dělá křesťan, ale doslova jako "ponořování". To dělal Jan, a bylo to znamení, že (ponořovaní) hříšníci se chtějí od svých hříchů oddělit, že dělají pokání, že se obracejí.

V 14-15 - Ježíš není hříšník, proto nemá mezi hříšníky místo. Ale Ježíš přišel doprostřed hříšníků aby je zachránil, v tom je Boží vůle, proto se musí mezi ně postavit.

V 16 - doslova "protrhlo se nebe", tedy Bůh vstupuje do děje. Ducha Božího (snášejícího se jako holubice, ne vypadajícího jako holubice!) viděl Ježíš; o tom, co viděli ostatní, zde řeč není.

V 17 - hlas z nebe je pro Izraelitu jednoznačně synonymem pro hlas Boží. Jednota mezi Otcem i Synem, o které mluví Janovo evangelium, se zde poprvé objevuje.


K úvaze
Náš úryvek mnohem více vypovídá o tom, kdo je Ježíš (Otcův Syn a zachránce hříšníků, který se staví mezi ně!), než o tom, co se s ním dělo u Jordánu. Děj je sice názorný a důležitý, ale není konečným smyslem vypravování. Protože evangelia prohlubují víru v Ježíše, nevyprávějí historky z jeho života pro zvědavé současníky. Proto by měl být využit ke katechezi o Ježíši, ne ke katechezi o křtu. O tom mluví jiná místa v Písmu (např. Řím 6,2-11).

Zejména liturgie křesťanského východu chápe tuto perikopu především jako epifanii, jako zjevení tajemství Ježíšova života. Proto ji řadí ke zjevení mágům a k zázraku v Káně (Jan 2,1-11), kde je právě řečeno že "tak Ježíš zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něho uvěřili". Je dobré se tohoto pohledu přidržet a katecheze o křtu řadit tam, kam v liturgii náležejí, tedy do okruhu postní a velikonoční doby.


Myšlenky k promluvě
Liturgický roční okruh vytrvale, rok po roce, klade člověku před oči podstatné body dějin spásy. Každý rok jsme zváni k spoluprožití smrti a vzkříšení Ježíše Krista, k oslavě jeho narození, atd... A každý rok je nám zvěstováno všemi těmito svátky, kdo vlastně Ježíš je - a jaký je tedy vůči nám lidem Bůh. Rok co rok tedy máme možnost hlouběji vnikat do těchto tajemství.

Svátek Křtu Páně zakončuje vánoční dobu jako důležitá připomínka toho, kdo je vlastně tento Ježíš, jehož narození jsme slavili a stojí na začátku doby "během roku", která postupně rozvíjí vhled do Ježíšova učení. Ostatně zařazení textu o Ježíšově křtu u synoptiků na začátek Ježíšovy veřejné činnosti není pouhý historický záměr, nemá nám jen připomenout, jak věci byly, ale je to jakési prvé a hlavní "představení" hlavní postavy evangelií, v zásadě důležitější a obsažnější, než texty o Ježíšově dětství u Lukáše a Matouše. Ukazují Ježíše v prvé řadě jako člověka, který se ještě ke všemu staví do řady s hříšníky, což je opravdu pohoršlivé i pro Jana Křtitele. Ale tento Ježíš se nestaví s hříšníky do řady jen tak pro nic za nic. Jde mu totiž o naplnění "veškeré spravedlnosti". A slovo "spravedlnost" má v Bibli jiný význam, než v právu. Nejde zde o to, "dát každému, co jeho jest", ale jde o bezpodmínečné podřízení se Boží lásce, o naplnění vůle Otcovy. A toto naplnění vůle Otcovy je hlavním motivem Ježíšovy solidarity s hříšníky a celé jeho činnosti. Je to milovaný Syn, jenž se přiřazuje ke kajícím hříšníkům. A je to Syn, jednající nadále jen a pouze v síle Ducha. Ten, který je zcela Boží (svou vůlí i Duchem) - a ten, který je blízko ztraceným, totiž hříšníkům - Spasitel. Blízký zřejmě těm, kteří nejen, že jsou na dně či blízko dna, ale hledajícím cestu z tohoto dna. Takový je Ježíš - tehdy i nyní. A taková má být zřejmě církev, nositelka Ježíšova poslání v této době. Ne vnucující se, ne hrající si na společenství ztroskotanců, ani na společnost elitní - ale co nejvíc Boží, plná Ducha a jako taková blízká těm, kdo hledají cestu, z bídy hříchu z bídy svého poničeného lidství.