Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus B)
Nanebevstoupení Páně B / Stůl slova - Aleš Opatrný

Ježíš odcházející k Otci není tím, kdo by chtěl svět zanechat sebezničení, není tím, komu na světě nezáleží. Ježíšovo nanebevstoupení otevírá plné pokračování díla, které Ježíš za svého pozemského působení začal: působení učedníků.

Nanebevstoupení Páně B

Rozbor textu

1. čtení
Sk 1, 1-11
Text o Ježíšově nanebevstoupení spojuje oba díly Lukášova dvoudílného spisu, evangelia i Skutků. Lukášovo evangelium končí slovy o Ježíšově "cestě do nebe", která následuje po zaslíbení Ducha. Apoštolové na tento fakt reagují radostí (24, 24-53) - považují to zřejmě spolu se vzkříšením za velký Boží čin, ne za začátek trudné doby Ježíšovy nepřítomnosti.

Na začátku Skutků pak mají slova o nanebevstoupení trochu jiný význam. Je jimi uvedeno vylití Ducha a z toho vyplývající poslání apoštolů do světa. V neposlední řadě pak jsou tato slova odrazovým můstkem pro Lukášův poukaz na parusii - druhý příchod Pána (Sk 1, 11). Ani zde nemůže být řeči o Ježíšově odloučení, o jeho nepřítomnosti. Nelze jen hledět do nebe, ani jen čekat na druhý příchod. Je třeba jednat v síle Ducha (Lk 24, 49; Sk 1, 4.7b - 8).

Dá se souhrnně říci, že slova o nanebevstoupení nemohou být v kontextu Nového zákona chápána jako slova o Ježíšově odchodu na onen svět, ale mnohem spíš jako slova, dotvrzující a dovádějící do důsledku svědectví o setkání se vzkříšeným: nezapomeňme, že podle Jana je ukřižování totožné s povýšením! Slova o nanebevstoupení tedy říkají: Ježíš prošel skutečně svou smrtí k Otci. Vzkříšení není přelud ani projekce minulého - je to naplnění Ježíšovy smrti. Tento Ježíš, který smrtí došel k Otci, učedníky ani svět neopustil, naopak, dává učedníkům příkazy a bude činný jak silou svého Ducha, tak prostřednictvím učedníků (Sk 1, 7b; Mk 16, 15-18).


2. čtení
Ef 1, 17-23
Velmi bohatý obsah těchto slov můžeme snad shrnout do dvou podstatných bodů: chce-li mít člověk ponětí o Božích věcech, o tom, co pro nás a s námi Bůh dělá, pak je to možné jen silou víry a ta může být modlitbou vyprošována (V 17 v celém znění). Boží věci, které s námi Bůh dělá, jsou na úrovni té Boží moci, která se projevila v Ježíšově vzkříšení. Ježíš je svrchovanou hlavou církve. Jeho spojení s námi není nijak přerušeno. A svrchovanou hlavou je právě proto, že je díky smrti, vzkříšení a nanebevstoupení u Boha. Tímto "vzdálením se" se nám stal bližším, než byl při svém pozemském putování.


Evangelium
Mk 16, 15-20
Platí zde v zásadě to, co už bylo řečeno k 1. čtení. Jen zde ještě jasněji vystupuje do popředí skutečnost poslání učedníků. Poslední verš ukazuje, že toto poslání znamená činnost v Ježíšově společenství, ne osamoceně. Je to činnost také v jeho moci a síle. Tedy opět ne vzdálení se od Ježíše, ale účinné přiblížení se. A tam, kde člověk působí v Ježíšově síle, tam je přítomno obojí podstatné z Ježíšova života: jeho moc nad zlem, viditelná znamení (V 17-18), ale i skutečný kříž, včetně mučednictví. (Je to patrno třeba na životech sv. Petra i Pavla, kteří dělali mocné činy, ale také trpěli a umřeli jako mučedníci). Podstatné na poslání učedníků je zvěstování a dosvědčování slova, které vede posluchače k víře. Uvěřit Pánu a tak se zachránit - to je zřejmě konečný efekt, kterého má být činností učedníků dosaženo. Vyhánění démonů, mluvení jazyky, odolnost proti jedům, není novou trvalou lidskou vlastností učedníků, ale je jim to propůjčeno případ od případu jako znamení, tedy jako prostředek k dotvrzení hlásaného slova, prostředek k tomu, aby jiní uvěřili.


K úvaze
Lukášův obraz nanebevstoupení ukazuje s poslední závažností na to, že Ježíšova smrt je, navzdory vší lidské moudrosti, Bohem přijatá. Je tedy cestou. Ten, kdo toto vezme za své, kdo uvěří v Ježíše, dostává poslání: má pokračovat v Ježíšově díle na zemi a to v jeho moci a síle, tedy v síle Ducha. Toto pokračování má jednu jasnou náplň: víra, křest a tedy spása druhých. Jde tedy o Boží pověření člověka, který má pracovat pro spásu druhých. Vzkříšený Ježíš ve své církvi stále "pracuje". A to jakožto vzkříšený, tedy jako ten, který odešel k Otci. Nezapomeňme ale, že jeho cesta vedla smrtí! Křesťan tedy nemá "hledět do nebe", ale na této zemi poslouchat, k čemu ho Pán posílá, čím ho obdarovává, v jaké moci a pro jaký cíl má jednat.


Myšlenky k promluvě
Mk 16, 15-20
Ježíš je pryč? Není tu s námi? Řádně vychovaný katolík s tím samozřejmě nebude souhlasit. Upozorní nás, že Ježíš je přítomen ve svatostánku. Více vzdělaný katolík doplní: žije uprostřed své církve, mluví k nám ve svém slovu, vede svou církev svým svatým Duchem. To je všechno pravda. Ale to nic nemění na skutečnosti, že Ježíš ukřižovaný a vzkříšený odešel ke svému Otci, že jeho pravé místo je na pravici Boží. Odešel k Otci - a z toho pro nás vyplývá mnoho důležitých věcí.

Především nemůžeme pochybovat o tom, že Ježíšova životní cesta byla navzdory kříži úspěšná. Že zlo skutečně nezvítězilo, ačkoliv dosáhlo Ježíšovým usmrcením zdánlivě svého. Ale nejen to. Ježíš odcházející k Otci není tím, kdo by chtěl svět zanechat sebezničení, není tím, komu na světě nezáleží. Ježíšovo nanebevstoupení otevírá plné pokračování díla, které Ježíš za svého pozemského působení začal: působení učedníků. Ty, které si na zemi získal, právě ty posílá jako své svědky do světa. Ti mají vést další a další lidi k uvěření, ti se mají prakticky starat o to, aby Ježíšova práce pro záchranu světa pokračovala. - "Jděte do celého světa...kažte evangelium." To je Ježíšovo poslání, které trvá. Které tedy dochází i k nám. Slavnost Nanebevstoupení Páně leží mezi Velikonocemi a svátkem Seslání Ducha svatého. Ježíšův učedník se pohybuje stejným směrem: je naplňován Duchem svatým, aby mohl svůj úkol naplnit. Ježíš sám říká, že pokud neodejde, Duch svatý nepřijde. Dnešní svátek nám připomíná: Ježíš skutečně odešel k Otci, Duch svatý je dáván, je možné i nutné v jeho síle jít a žít. Ten, který odchází, nám připravuje v nebi místo. Ale ten, který odchází, nás každého svým způsobem posílá do světa jako svého svědka. To poslání je třeba naplnit.