3. týden: „Jen jedno je třeba...“ (Lk 10,42)

aneb Ježíšovo učení o modlitbě

z knihy Scala paradisi: Osmitýdenní škola modlitby

„Jen jedno je třeba...“ (Lk 10,42)

aneb Ježíšovo učení o modlitbě

Žalm týdne: Ž 27

Doprovodná četba: KKC 2607 - 2615

Jestliže jsme pozorovali Ježíše při jeho osobní modlitbě k Otci a jestliže jsme se hlouběji vydali na cestu následování, vzrůstá v nás touha slyšet jeho slova, slyšet jeho vlastní učení o modlitbě. Jako vychovatel se nás ujímá tam, kde jsme, a postupně nás vede k Otci. Když se obrací k zástupům, které jdou za ním, vychází z toho, co již znají z modlitby podle Staré smlouvy. Například mu velmi leží na srdci typicky židovské spojení „modlitby“ (cesta) s „postem“ (počátek) a „dobrodiním“ (plod obrácení) (srov. kontext matoušovské verze Otčenáše Mt 6,1-18). Navíc je otevírá novosti království, které (v něm) přichází. Tuto novost jim odhaluje v mnoha příbězích a podobenstvích (srov. KKC 2607). Nasloucháním tomuto Ježíšovu učení se stáváme opravdovými učedníky či učednicemi sedícími u Mistrových nohou (srov. Lk 10,38-42). Právě na příkladu Lazarových sester nám může být jasné, o co Ježíšovi jde především: o naše čisté, tj. nerozdělené, naslouchající, zcela k němu zaměřené srdce. To je to „jediné“ důležité. To je celé Ježíšovo učení o modlitbě k Otci. Vše ostatní je rozvinutím. Takovéto srdce je (jak uvidíme v jednotlivých tichých chvílích) kající a odpouštějící, upřímné, synovsky smělé, trpělivé, poslušné a vděčné. To nové, co učedníci pochopili až ve světle Kristova vzkříšení a seslání Ducha, je cesta k takovémuto srdci: přičlenění se ke Kristu (a modlitba v „Ježíšově jménu“, viz KKC 2614) a naplnění Duchem svatým (a modlitba Ducha v nás, viz KKC 2615), jak o tom svědčí obzvlášť Janovo evangelium (J 14,6.13n; 14,16n).

Tento týden tedy pokračuj v cestě s Ježíšem, buď stále spojen(a) s jeho modlitbou a navíc naslouchej jeho učení o modlitbě k Otci. Porovnávej si konkrétní Ježíšovy podmínky pro modlitbu a jeho postupně načrtávaný obraz svobodného, naslouchajícího srdce se svou vlastní zkušeností. Můžeš tak růst v kajícnosti, upřímnosti, důvěře, trpělivosti, poslušnosti a vděčnosti, abys v dalších týdnech mohl(a) skutečně naplno zakusit modlitbu v Ježíšově jménu a v Duchu svatém.

1. den: „Jen jedno je třeba“ (celé srdce)

Lk 10,38-42

Jestliže je příběh o milosrdném Samařanu (Lk 10,29-37) ilustrací k přikázání lásky k bližnímu (Lk 10,27b), scéna přijetí Ježíše u Marty a Marie naopak krásně ilustruje přikázání lásky k Bohu (Lk 10,27a). Není zde stavěna do protikladu aktivní služba a kontemplativní modlitba. Jde zde o priority. Marta chce nejdříve všechno zařídit (slovíčko „perispaomai“ - v. 40, přeloženo jako „mít plno práce“ - znamená doslova „těkat očima, příliš se něčím zabývat, zahlcovat“). Marie ví, že přichází-li Ježíš, je třeba jen jedno: otevřít se mu celým, nerozděleným, naslouchajícím, milujícím srdcem. To je to „jediné“ důležité. Zkus uprostřed svých dnešních „martovských“ starostí objevovat svobodu přerušit práci, sednout si Ježíšovi k nohám a „hledat jeho království“ (Lk 12,31; viz celé doplňkové texty!). A to ostatní...?

(Lk 12,22-32; Mt 6,19-33)

2. den: „Jdi se nejprve smířit se svým bratrem“ (odpuštění a pokání)

Mt 5,21-24

Jedna ze starostí, které nás mohou „trápit“ a „zahlcovat“, je nevyřešený vztah k nějakému člověku. Ať už on má něco proti tobě (Mt 5,23), ty proti němu (Mt 6,14) nebo je v tobě ukryt nějaký osobní nepřiznaný a Bohu nevyznaný hřích. Tato „starost“ často činí naše srdce zcela neschopným modlitby. Zde je na místě pokorná lítost celníka z chrámu (Lk 18,9nn), vyznání hříchu před druhými a prosba za odpuštění (Jk 5,16), přijetí odpuštění (Lk 15,11-32) a darování odpuštění druhým (Mk 11,25) i sobě samotné(mu). Projdi si dnes všechny vztahy, které jsou v tobě živé, a sleduj, neobjeví-li se ve tvém srdci hořkost. Podle situace pak pros o odpuštění, odpusť a žehnej (Mt 5,44nn).

(Mt 6,14-15; 5,44-45; Mk 11,25; Lk 18,9-14; Lk 15,11-32; Jk 5,16; KKC 2608)

3. den: „Otec ví, co potřebujete“ (upřímnost a oddanost)

Mt 6,5-8

Ježíš tě dnes za prvé (v. 5-6) vede ke skryté, poctivé modlitbě v hloubce tvého srdce („pokojíku“), kdy můžeš odložit všechny své masky (slovo „pokrytec“, ř. „hypokrytos“, znamenalo původně „herec“). Modlitba se totiž nesmí stát přetvářkou a promenádováním se na vnějších „nárožích“ naučených modliteb ani vysedáváním v kostele (čím déle a hlasitěji, tím lépe...). A za druhé (v. 7-8) jsi veden(a) k pohledu plnému důvěry, že Otec zná všechny tvé potřeby a touhy. Proto jej nemusíš přemlouvat množstvím prázdných, povrchních, stále se opakujících slov a naučených modliteb (čím více růženců a různých slíbených modlitebních „dávek“, tím lépe...). Bůh je osoba, a proto touží, abys s ním mluvil(a) také osobně, vlastními slovy, stejně jako s lidmi, kteří ti jsou blízcí. To neznamená, že bych ses nemohl(a) modlit dlouho, že bys nemohl(a) v rytmickém opakování růžencových Zdrávasů spočinout v milujícím Božím pohledu nebo že by ses nemohl(a) modlit společně s druhými. Ježíš jen chce, aby tvá modlitba byla poctivá a osobní, aby byla upřímným vyjádřením tebe samotné(ho). Zkus dnes v modlitbě najít jedno jediné slovo či větu, které by vyjadřovaly tvůj vztah k Otci a stav tvého srdce, a pak si dovol být před Bohem takový(á), jaký(á) jsi.

(Lk 18,9-14; 20,45-47)

4. den: „Mějte víru v Boha!“ (smělost víry)

Mk 11,22-25

Víra, kterou od nás Ježíš v modlitbě očekává, je dalším projevem nerozděleného srdce, které synovsky přilnulo k Bohu bez ohledu na to, co cítí nebo chápe. Takováto víra je projevem synovské smělosti. Nemůžeš si ji vyrobit nebo nějak křečovitě vydobýt pomocí nějakých prosebných technik či sebezdokonalování. Roste zároveň s tvým vrůstáním do role královského dítěte, které si je jisto Otcovou láskou a očekává od ní vše. Nakonec text opět připomíná, že součástí takovéhoto synovského vztahu je také odpuštění těm, kdo nám ublížili. Podívej se dnes opět na svůj život a své vztahy. Najdeš tam nějaký zdánlivě stejně neřešitelný problém jako je úkol přesadit horu do moře? Pokud ano, pokus se v tichu vrůst do jistoty, že skrze tvoji důvěryplnou modlitbou chce Bůh pohnout i touto horou.

(Mt 17,20; 21,21n; Mk 9,22-24; Jk 1,6-8; Lk 17,5; KKC 2609 - 2610)

5. den: „Proste a bude vám dáno“ (trpělivost víry)

Mt 7,7-11

Je nemyslitelé, že by dobří rodiče nedali svému dítěti vše, co skutečně potřebuje. Tím méně si lze představit, že by Bůh, tento dobrý Otec, nepomohl v potřebách všem, kdo se k němu s prosbou obracejí. Ježíš tě ujišťuje, že můžeš Boží otcovské lásce bezpodmínečně důvěřovat. Dvě lukášovská podobenství rozvíjející dnešní text (viz doplňkové texty) nesmíš chápat tak, že Bůh je přirovnáván k neochotnému příteli či nespravedlivému soudci, které musíme přemlouvat, a proto je třeba se vytrvale modlit. Naopak! Jestliže i tito špatní a neochotní lidé se nakonec dají pohnout k vyplnění prosby, tím spíše Bůh, který do hloubky zná tvé srdce, ti daruje vše, co potřebuješ (u Lk je pak zdůrazněn ten největší a vždy a za všech okolností dávaný dar - Duch svatý). Vyber si dnes v modlitbě jednu oblast svého života (třeba tu včerejší „horu“) a vstup dneškem do důvěryplné vytrvalé modlitby za její (i svoji) proměnu. A už dnes očekávej Ducha Božího.

(Lk 11,5-13; 18,1-8; KKC 2613)

6. den: „Kdo slyší má slova a plní je“ (poslušnost slovu)

Mt 7,21-27

Zaměření celého srdce k Bohu znamená nejen naslouchání a odpověď slovy, ale nasměrování celého našeho života ke konání Otcovy vůle. Poctivá upřímná modlitba a naslouchání se vtěluje do našeho všedního života a určuje a přetváří naše jednání. Naopak poslušnost Božímu slovu, život odpovídající tomu, co jsme z Božího slova v modlitbě pochopili, nás znovu hlouběji otevírá k naslouchání a k modlitbě. Podle Lk 8,19-21 jsme Ježíšovými „matkami“, jestliže Boží slovo „počneme“ v naslouchání a pochopení a „porodíme“ v uskutečnění a poslušnosti. Naši modlitbu často blokují dva hříchy: potrat (počaté, pochopené a přijaté Boží slovo se v nás nenarodí ve skutku) a umělé oplodnění (plodíme spoustu „dobrých skutků“, ale bez jejich početí v láskyplném vztahu naslouchání Božímu slovu a rozlišování Božího volání). Zkus zvlášť dnes uvádět vše v modlitbě pochopené ve skutek a i naopak - nic nedělej bez hlubší naslouchající modlitby.

(Lk 6,46-49; 8,19-21; Mk 3,31-35; Mt 23,23-24; 25,1-13; KKC 2611)

7. den: „Velikým hlasem velebil Boha“ (vděčnost)

Lk 17,11-19

Ježíš při všem svém vybízení k prosebné modlitbě předpokládá, že všude, kde jsi zakusil(a) Boží pomoc, nezapomeneš na díky. Stejně samozřejmě máš chválit a oslavovat Boha za vše krásné a dobré, co nám ve stvoření daroval. Neúnavně máš oslavovat Otce, který tento svět stvořil a zařídil. Máš jej oslavovat i pro jeho vykupitelské dílo a záchranu člověka. Nesmíš přes všechny prosby, které se ti derou na rty, zapomínat na oslavu, na chválu a díky. Teprve ve chválách nalezne tvá modlitba svůj nevyšší způsob vyjádření - a tvůj život víry trvalou proměnu a zachránění (v. 19!). Zkus i ty dnes „velikým hlasem velebit Boha“, „padnout Ježíšovi k nohám“ a „děkovat mu“ (v. 15-16) za vše, co ti tento týden, a vůbec v životě daroval.

(Mt 6,25-32; Lk 10,21n; 1,46-55.68-79.25; 2,14; 2,29-32)