4. týden: Způsoby modlitby v církvi

(Scala paradisi: Osmitýdenní škola modlitby)

z knihy Scala paradisi: Osmitýdenní škola modlitby

„Setrvávali v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk 2,42)

aneb Způsoby modlitby v církvi

Žalm týdne: Lk 1,46-55

Doprovodná četba: KKC 2616 - 2643

Zkušenost modlitby První smlouvy (1. týden), Ježíšův příklad modlitby (2. týden) a jeho učení o modlitbě (3. týden) měli učedníci v srdci, když je Ježíš po svém vzkříšení uváděl do hloubky „modlitby srdce“ a „lámání chleba“ (Lk 24,13-35; v. 30.32.35!). Avšak teprve ode dne letnic (srov. KKC 2623) jim zaslíbený a nyní nově darovaný Duch svatý nově připomíná vše, co Ježíš řekl (J 14,26), probouzí v nich onu ponornou řeku hlubokého vztahu k Otci a nechává ji znovu a znovu vytryskávat v jásavém chvalozpěvu modlitby v jazycích (Sk 2,4; 10,46; 19,6; překlad „mluvit ve vytržení“ je nesprávný), plynout do hloubky v tichém „lkání“ přímluvné modlitby (Ř 8,26) či v dětském důvěryplném „žvatlání“ (Ř 8,15n; Ga 4,6n). Zde je již zcela jasné, že modlitba nemůže být pouhým napodobením Mistra ani jen přesným plněním jeho pokynů. Plnost křesťanské modlitby je darem, kterému se otevíráš spolu s darem Ducha svatého. Teprve osobním otevřením se daru Ducha se modlitba stává plně křesťanskou, živou, plodnou a uvádějící do společenství těla Kristova. V první jeruzalémské obci věřící „setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk 2,42). Toto pořadí je typické pro modlitbu církve: má základ v apoštolské víře, osvědčuje se láskou a je živena eucharistií (srov. KKC 2624 a celá struktura Katechismu).

Tato modlitba Ducha v nás se navenek projevuje různými způsoby. Avšak základním pohybem každé křesťanské modlitby je žehnání - velebení (hebr. „beraka“, lat. „benedictio“, obojí jedním slovem označuje jak Boží požehnání člověku, tak lidskou odpověď chvály): je to setkání Boha s člověkem; v něm Boží dar a jeho přijetí člověkem volají jeden po druhém a spojují se. Modlitba velebení je odpověď člověka na Boží dary: protože Bůh dává požehnání, srdce člověka může zase velebit toho, který je zdrojem požehnání. Tento pohyb vyjadřují dva základní směry: někdy velebení stoupá, neseno Duchem svatým skrze Krista k Otci (velebíme ho, protože nám požehnal; viz obzvlášť začátky listů: Ef 1,3-14; 2 Kor 1,3-7; 1 Pt 1,3-9); někdy vyprošuje naše modlitba milost Ducha svatého, která skrze Krista sestupuje od Otce (Bůh žehná nám; viz obzvlášť závěry listů: 2 Kor 13,13; Ř 15,5.6-13; Ef 6,23-24) (srov. KKC 2626 - 2627).

Celý tento týden by mělo být tvým základním postojem objevování modlitby Ducha v sobě a připojení se k této modlitbě ve všech jednotlivých jejích projevech, jak ti budou den po dni předkládány v Božím slově. Na konci tohoto týdne by ses ve společenství s Marií při slavení eucharistie mohl(a) nově otevřít občerstvujícímu daru modlitby a vyprošovat si a očekávat její novou svěžest (včetně daru modlitby v jazycích). „Mnozí lidé tento dar dostávají dříve, než o něm začnou uvažovat. Jiní zase v okamžiku, kdy poprosí o modlitbu za vylití Ducha svatého. Další je dostanou několik dní po této modlitbě neočekávaným způsobem buď v jejich osobní modlitbě nebo v modlitebním shromáždění. Mnohé ale Pán zve, aby o tento dar prosili (Lk 11,9-13). Je třeba po něm toužit - ne křečovitě nebo jen tak uvolněně s obecnou důvěrou v toho, který obdarovává, ale s pevnou a úplnou vírou, že Pán vaši prosbu vyslyší. Jedním ze znaků takové víry je odevzdání všech předsudků o vás samých a zároveň přijetí možnosti zesměšnit se ve vlastních očích i před ostatními proto, aby člověk zůstal maličkým před Bohem“ (Claude-Jean-Marie Fould: Modlitba v jazycích, Karm. nakl. 1997).

1. den: „Může učinit neskonale víc, než zač prosíme“ (prosba)

Ef 3,14-21

Ježíšův učedník je zván modlit se „v Ježíšově jménu“ (srov. J 14,13n; 16,23n), tj. modlit se ve společenství s Ježíšem, následující Ježíše, chtějící totéž, co Ježíš. Na začátku tohoto týdne objev v sobě ono „sténání“ či „lkání“ (Ř 8,23.26), onu hlubokou touhu srdce po dovršení tvého společenství s Kristem (tj. tvé modlitby) a slovy listu Efezským z dnešního čtení se modli sám (sama) za sebe. Takováto prosba bude určitě „v jeho jménu“... Z této hloubky pak nech vyrůst prosby za konkrétní dary modlitby.

(Sk 4,23-31; Ř 8,22-27; Jk 1,5-8; KKC 2629 - 2633)

2. den: „Jestliže doznáváme své hříchy...“ (vyznání hříchů)

1 J 1,7-2,2

Jedním z bloků, který ti může bránit přijetí Božích darů (včetně daru hlubší modlitby), je postoj farizeje z Lk 18,9nn (neupřímná, na sobě a na své zbožnosti si zakládající modlitba, pohrdání druhými, nepřiznaný či nevyznaný hřích apod.). Lékem je „doznávání“ (1 J 1) a „vyznávání“ (Jk 5) hříchů: sami před sebou, před Bohem, před druhými (kterých se to týká) a před církví (svátost smíření). Vyprošuj si dnes Ducha, který ti ukáže (J 16,8), jestli ve tvém srdci není hřích volající po takovémto „doznání“ (obzvlášť z oblasti tvé nevěrnosti v modlitbě či onoho farizejského postoje). Necháš-li se usvědčit Duchem, je to usvědčení velmi konkrétní a vedoucí ke svobodě a radosti.

(Lk 15,17-20; 18,9-14; Jk 5,16; KKC 2631)

3. den: „Za ně prosím, za ty, které jsi mi dal“ (přímluva) Jan 17

Další z překážek otevření se hlubší modlitbě mohou být narušené nebo lhostejné vztahy s ostatními bratřími a sestrami či neodpuštění někomu, kdo ti (dříve) ublížil. Přímluvná žehnající modlitba za tyto lidi může být krokem k léčení a prohlubování tvých vztahů v těle Kristově a k otevření dalších pramenů tvé osobní modlitby. Vyber si dnes jednoho či dva lidi z farnosti, ze společenství či z tvého nejbližšího okolí a vyprošuj jim totéž, co vyprošoval (a stále vyprošuje) Ježíš učedníkům a „těm, kteří skrze jejich slovo uvěří“ (v. 20; srov. i Lk 23,28.34). Odpouštěj, žehnej, vyprošuj sílu dalším služebníkům a hlavně dobře naslouchej, kdy se z toho, koho prosíš, stává ten, který bude o něco prosit tebe. Zkus to pak udělat (nebo alespoň krůček tím směrem).

(Sk 7,60; Lk 23,28.34; Ř 15,30-32; Fp 2,4; 1 Tm 2,1-4;

KKC 2634 - 2636.2746 - 2751)

4. den: „Buďte vděčni“ (díkůvzdání)

Ko 3,12-17

Milosrdenství, pokora, trpělivost, odpuštění, láska, pokoj, vděčnost, Boží slovo, Duchem inspirovaná chvála - to je život v Ježíšově jménu a nejlepší díkůvzdání Otci. Ve všech dnešních textech (doporučuji alespoň je prolétnout) je představen Duch svatý (či blízkost, pokoj, slovo Kristovo) jako dárce modlitby vděčnosti a chvalozpěvu (zde se pravděpodobně odráží Pavlova zkušenost se „zpěvem v jazycích“ doplňovaným slovy žalmů a spontánně vzniklých písní). Všude je také toto díkůvzdání spojeno s velmi konkrétní životní situací. Nelze děkovat „za všechno“ (např. za špatné věci, nemoci...), ale lze děkovat „za všech okolností“ (1 Te 5,18), vždy a všude. Zkus to i v dnešní tiché chvíli, ale hlavně celý dnešní den.

(Ef 5,15-19; Fp 4,4-9; 1 Te 5,16-24; Ko 4,2; KKC 2637 - 2638)

5. den: „... abychom se stali chválou jeho slávy“ (chvála a klanění)

Ef 1,3-14

Chvála je způsob modlitby, který (na rozdíl od díkůvzdání, jež je zaměřeno na konkrétní Boží dary) bezprostředněji uznává, že Bůh je Bůh. Opěvuje ho pro něho samého, oslavuje ho, protože on je, bez ohledu na to, co koná. Chvála zahrnuje a proniká ostatní způsoby modlitby (viz včerejší texty spojující úzce chvalozpěvy s díkůvzdáním) a pozvedá je k tomu, který je jejich pramenem i cílem. Po přečtení chvalozpěvu z listu Efezským tě pak příklady chvalozpěvů z knihy Zjevení (nebo „Gloria“ ze mše sv.) mohou spojit s chvalozpěvem celé nebeské církve a povzbudit k častějšímu opakování formulí chvály, které může vést k tomu, že ti již nebudou stačit slova. Pak se tvá modlitba může rozjásat ve zpěvu či modlitbě v jazycích (viz včerejší texty a úvod k týdnu) nebo (či pak v návaznosti na tento zpěv) zmlknout v tichém klanění (viz KKC 2628).

(Zj 4,8-11; 5,9-14; 7,10-12; 11,15-18; 12,10-12; 15,3-4; 19,1-8;

KKC 2639 - 2642)

6. den: „Velebí má duše Hospodina“ (modlitba Mariina)

Lk 1,39-55

V Marii, této „dceři Siónské“, první Ježíšově Duchem svatým naplněné učednici a obraze církve, je nám zjevena plnost modlitby církve. Je přítomna ve všech nejdůležitějších událostech dějin spásy: při vtělení, pod křížem i při seslání Ducha. Mariina modlitba nás učí cele patřit Bohu (Nazaret), uchovávat v srdci Boží slovo (Betlém), všímat si potřeb druhých a ukazovat na Ježíše (Kána), projít temnotou bolesti a opuštěnosti (Golgota) a otevřít se ve společenství plnosti Ducha svatého (Jeruzalém). Dnes se nech obzvlášť vtáhnout do setkání Marie s Alžbětou v horách, ze kterého vytryskl chvalozpěv, jenž v sobě ukrývá všechny ostatní rozměry její modlitby (zkus se jej naučit v liturgickém znění, aby ses jej mohl(a) modlit ve společenství). I ty můžeš a máš v setkání s Božím slovem a se svými bratřími a sestrami všechny tyto rozměry prožívat.

(Lk 1,38; 2,19.51; Sk 1,14; J 2,1-12; J 19,25-27; KKC 2617 - 2619)

7. den: „Dal se jim poznat, když lámal chléb“ (eucharistie)

Lk 24,13-53

Eucharistie obsahuje a vyjadřuje všechny způsoby modlitby: je „čistou obětí“ celého Kristova těla ke slávě jeho jména (Mal 1,11), je „obětí chvály“. Nádherný text o Emauzských učednících tě může uvést do jejího hlubšího pochopení jako vrcholu tvé osobní modlitby a modlitby celé církve: 1. Ježíš se k tobě připojuje, vstupuje do tvého života jako první (v. 15); 2. trpělivě ti naslouchá a mluví s tebou o tvých starostech a radostech (v. 17nn; „vstupní obřady“); 3. vykládá ti Písma (v. 25-27.32; „bohoslužba slova“); 4. vchází do tvého srdce, láme chléb - dává se ti zcela k dispozici (v. 29-31; „bohoslužba oběti“); 5. dává ti sílu k další cestě, ke službě svědectví (v. 33-35; „závěrečné obřady“); 6. skrze tvé svědectví se zjevuje i ostatním (v. 36-45); 7. takto „otevřené“ společenství pak vyzbrojuje „mocí z výsosti“ a vede ke společné chvále a službě (v. 46-53 a celé Skutky). Nezůstávej dnes jen u některého verše nebo u některé části textu, ale zkus vnímat jeho celkový vnitřní tah a ten objevit i ve svém životě. Pak se ptej: Jaký krok je právě přede mnou?

(Lk 22,14-20; 1 K 12; Mal 1,11; KKC 2643)