Laudato si´ - přemítání nad encyklikou (Pavel Nováček)

Přemítání nad encyklikou Laudato si´ papeže Františka

Kapitoly z knihy na tomto webu:

Nejsme lidské bytosti se spirituální zkušeností.
Jsme duchovní bytosti s lidskou zkušeností. Pierre Teilhard de Chardin

Člověk má dostatek objektivních důvodů, aby usiloval o záchranu volné přírody.
Nakonec ji ale může zachránit jen láska k ní. Jean Dorst

Katolická církev měla na poslední tři papeže štěstí. Sv. Jan Pavel II. byl zvolen papežem v roce 1978 jako první neitalský papež po 455 letech (před ním to byl v 16. století papež Hadrián VI. který pocházel z Nizozemí). Jeho nástupce a dřívější blízký spolupracovník, Benedikt XVI., jako první papež po osmi stoletích z úřadu dobrovolně ve svých 85 letech odstoupil (před ním v roce 1294 rezignoval papež Celestýn V.) a dal svým nástupcům příklad, že i papež má právo na odpočinek, když síly ubývají a nemusí nutně v úřadu zemřít. A konečně papež František je prvním mimoevropským papežem od roku 731, kdy římskokatolickou církev vedl sv. Řehoř III., pocházející ze Sýrie.

Je pozoruhodné, že v dlouhé řadě předchůdců je současný papež prvním, kdo si zvolil jméno František, po sv. Františkovi z Assisi, zakladateli významného mnišského řádu a také patronovi ekologů (papež František je však prvním jezuitou, nikoliv františkánem, který se stal papežem). Už ve třetím roce svého pontifikátu přichází s „revoluční“ encyklikou, která je zaměřena na životní prostředí, na naši odpovědnost vůči planetě zemi a životu na ní: „Naše sestra matka země (…) patří mezi nejvíce opuštěné a trýzněné chudé.“

Vzhledem ke globálnímu zhoršování stavu životního prostředí se papež František obrací ke každému člověku této planety, nejen ke křesťanům nebo členům katolické církve. Navazuje tak na papeže Jana Pavla II., který vyzval ke „globální ekologické konverzi“.

Katolická církev má oproti světským institucím při volání po zodpovědnosti vůči planetě zemi dvě podstatné výhody:

Už z povahy svého poslání uvažuje v dlouhodobém časovém horizontu, z pohledu věčnosti. Na rozdíl od představitelů demokratických státních a samosprávných institucí, kde jsou volení představitelé limitováni čtyř či pětiletým časovým horizontem.
Má schopnost proniknout k uším a srdcím prostých lidí ve venkovských komunitách i ve vyloučených oblastech měst (tzv. slumů), na rozdíl od výzev a apelů akademické komunity, která je obvykle schopna oslovit jen intelektuální vrstvy.

Proto je důležité, že hned na začátku (paragraf 5) jde František ke kořenu problémů, když říká, že „každá snaha o léčení a vylepšení světa vyžaduje hlubokou změnu způsobu života, modelů výroby a spotřeby a zkostnatělých mocenských struktur, které dnes ovládají společnost“. Je to jinými slovy totéž, co tvrdí ekologové a environmentalisté, když hlásají, že nestačí jen „mělká ekologie“ (spoléhající na technologická řešení), ale potřebujeme „hlubokou ekologii“, která cílí na změnu našich hodnotových orientací směrem k dlouhodobě udržitelnému způsobu života.

Předchůdce Františka, Benedikt XVI. apeloval na to, že „zhoršování stavu přírody jde ruku v ruce s kulturou utvářející lidské soužití a Stvoření se začíná horšit tam, kde nad sebou neuznáváme žádnou instanci, ale vidíme jen sami sebe“.

Je to tak. Buď se budeme považovat za pány tvorstva, kteří mají právo s přírodou nakládat, jak se jim zlíbí (arogantně antropocentrický přístup), nebo přijmeme roli správců této planety, kteří jsou zodpovědní tomu, kdo nás, planetu, veškerý život i celý vesmír stvořil. Rebelování vůči Otci – Stvořiteli je vcelku pochopitelné, asi jako když dospívající mladý muž rebeluje vůči svému otci. Je však načase dospět, protože díky vědě a technice se naše možnosti ovlivňovat svět v dobrém i ve zlém neuvěřitelným způsobem rozšiřují.

Papež František se ztotožňuje s patriarchou Bartolomějem, když vybízí k uznání hříchů proti stvoření: „Ať již lidé ničí biodiverzitu v Božím stvoření, nebo narušují integritu země a přispívají ke klimatickým změnám, zbavují zemi přirozeného porostu nebo ničí vodnatá území, když lidé znečišťují vody, zemi, vzduch – všechno jsou to hříchy. Protože zločin proti přírodě je zločinem proti nám samotným a hříchem proti Bohu.“

Máme Desatero, ale to jsme od Boha dostali před více než 3 000 lety a v průběhu historie se objevovaly nové výzvy. Toho si byl již před 1400 lety vědom papež Řehoř I., když zformuloval seznam sedmi smrtelných hříchů a také seznam sedmi hlavních ctností.

21. století však přináší nové výzvy a není vždy snadné rozlišit, co je dobré (nebo co je ještě přijatelné) a co již ne. V březnu 2008 se vatikánský biskup Gianfranco Girotti pokusil v deníku L´Osservatore Romano nastínit, které další nepravosti související s procesem globalizace by mohly být považovány katolickou církví za těžká provinění proti Bohu a bližnímu. Jedná se o genetické manipulace, provádění experimentů na lidech, znečišťování životního prostředí, přispívání k sociální nerovnosti, přispívání k chudobě jiných, život v nadměrném bohatství, obchodování s drogami a jejich užívání.

„Boha neurážíte, jen když kradete, rouháte se nebo když zatoužíte pro sousedově manželce. Boha urážíte i ničením životního prostředí, morálně pochybnými vědeckými pokusy nebo schvalováním manipulací s geny, které mění DNA nebo ničí embrya“, říká biskup Girotti.

Často jsou to hříchy, které se neodehrávají „tady a teď“, ale jsou vzdálené v prostoru a čase. Když si například koupím tričko za velmi výhodnou cenu, vyrobené v jihovýchodní Asii, je velmi pravděpodobné, že se podílím na využívání dětské práce a přispívám k vykořisťování a chudobě jiných lidí, byť geograficky vzdálených.

Papež František uvádí (paragraf 14), že postoje, které překážejí na cestách k řešením i mezi věřícími, sahají od popírání problému až ke lhostejnosti, pohodlné rezignaci anebo slepé důvěře v technická řešení.

Popírání či bagatelizace problému jsou opravdu velmi častým postojem, který brání přijetí opatření k nápravě (podle hesla „Neodpovídají-li moje představy realitě, tím hůře pro realitu“.) Riziko vyčerpání některých neobnovitelných zdrojů nebo klimatických změn úspěšně popíráme či bagatelizujeme nejméně čtyřicet let (od publikace první zprávy Římskému klubu „Limity růstu“ v roce 1972). Výsledek je ten, že na řešení máme o to méně času. V tomto smyslu je čas vlastně také vyčerpatelný a neobnovitelný zdroj.

Lhostejnost či rezignace na řešení problémů je nejen zbabělá, ale také bezohledná (zejména vůči našim potomkům). Slovy britského fyzika Jamese Lovelocka (2006): „Povyšovat se nad vlastní smrt je lehkomyslnost, ale přistupovat stejně ke konci civilizace je bezohlednost.“

Spoléhat se jen na technická řešení je velmi nerozvážné. Je pravda, že člověk je obdařen neobyčejnou schopností tvořit, ale určitě není žádná záruka, že v pravý čas vždy přijdeme na to pravé řešení. Kolapsy různých civilizací a společností v historii (Velikonoční ostrovy, osud Vikingů v Grónsku, pád Římské říše aj.) jsou toho dokladem.

Při našem úsilí o ochranu životního prostředí a směřování k dlouhodobě udržitelnému rozvoji jsme odsouzeni k životu v nejistotě. Nevíme, jestli naše šance na úspěch je osmdesátiprocentní nebo pětiprocentní, přesto se musíme snažit a dělat to nejlepší, čeho jsme schopni. Je to podobné, jako s vírou. Nikdo nám nedá definitivní záruku, že Bůh existuje a Kristus vstal z mrtvých. Ale v této nejistotě jsme tříbeni a můžeme růst. Usilujeme o něco smysluplného s důvěrou, ale bez záruky na úspěch.