Sekce: Knihovna

Jan Pavel II.

V. KAPITOLA / Velikonoční tajemství / Láska silnější než smrt, silnější než hřích / čl. 8

z knihy Dives in misericordia - encyklika O Božím milosrdenství

Láska silnější než smrt, silnější než hřích

8.           Kristův kříž na Kalvárii je také svědectvím o moci zla vůči samotnému Synu člověka, tomu, který jediný mezi všemi lidskými dětmi byl ve své podstatě zcela nevinný a prostý hříchu a jehož příchod na svět nebyl poznamenán Adamovou neposlušností a dědictvím prvotního hříchu. A právě na tomto Kristu je hřích usmiřován za cenu jeho oběti a poslušnosti "až k smrti"[81]. S tím, který neznal hřích, Bůh "kvůli nám jednal jako s největším hříšníkem"[82]. Zároveň jsme byli osvobození od smrti, která je od počátku lidské historie spojena s hříchem. To, že je smrt takto pokořena, je možné pouze skrze smrt toho, který byl bez hříchu, a tak jako jediný mohl svou smrtí "usmrtit smrt"[83]. Tak tedy Kristův kříž, na kterém Syn, soupodstatný s Otcem, Bohu podal plné zadostiučinění spravedlnosti, je zásadním zjevením milosrdenství nebo spíše lásky, která se střetává s tím, co je samotným kořenem zla v lidské historii, totiž s hříchem a smrtí.

Kříž je nejhlubším skloněním se božství k člověku a k tomu, co člověk, zvláště ve chvílích těžkých a bolestných, nazývá svým nešťastným osudem. Na kříži se věčná láska jakoby dotýká nejbolestnějších ran pozemské existence člověka. Kříž je dokonané završení mesiášského programu, který kdysi Kristus vyhlásil v nazaretské synagoze[84] a zopakoval před těmi, kteří byli posláni od Jana Křtitele[85]. Podle slov zapsaných již v Izaiášově proroctví[86] jeho program spočíval v projevování milosrdné lásky vůči chudým, trpícím a uvězněným, vůči slepým, utiskovaným a hříšníkům. Avšak ve velikonočním tajemství je tato hranice zla, jež je údělem člověka v pozemském žití, mnohonásobně překročena. Kříž Kristův působí, že ještě hlouběji chápeme kořeny zla, jimiž jsou hřích a smrt, a tak se stává eschatologickým znamením. V konečném a eschatologickém završení a obnově světa přemůže ve všech vyvolených ty nejhlubší zdroje zla láska a jako zcela dozrálý plod je přivede do království života a svatosti a slavné nesmrtelnosti. Toto je základ eschatologického dovršení, který spočívá v Kristově kříži a smrti. To, že Kristus "třetího dne vstal z mrtvých"[87], je konečným znamením mesiášského poslání, znamením, které završuje zjevení milosrdné lásky ve světě spoutaném zlem. Současně je to znamení zvěstující "nová nebesa a novou zemi"[88], kdy Bůh "jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo"[89].

V eschatologickém završení se bude milosrdenství jevit jako láska, zatímco v tomto světě, v lidských dějinách, které jsou zároveň dějinami hříchu a smrti, se musí láska projevovat především jako milosrdenství, a tak se také realizovat. Kristův mesiášský záměr, záměr milosrdenství, se stává programem jeho lidu, programem církve. V samém středu tohoto programu stojí vždy kříž, protože v něm dosahuje zjevení milosrdné lásky svého vrcholu. Dokud "to, co dříve bylo", nepomine[90], bude kříž existovat jako "místo", o kterém lze uvést ještě jiná slova z Janova Zjevení: "Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě."[91] Zvláštním způsobem také Bůh zjevuje své milosrdenství, když vybízí člověka k "milosrdenství" vůči svému vlastnímu Synu, vůči Ukřižovanému.

Kristus, právě jako Ukřižovaný, je Slovo, které nikdy nepomine[92], je ten, kdo stojí u dveří a klepe na srdce každého člověka.[93] Neodnímá mu svobodu, ale snaží se právě z lidské svobody "vykřesat" lásku, která je nejen projevem soucitu a jednoty s trpícím Synem člověka, ale jistým způsobem i "milosrdenstvím", které každý z nás prokazuje Synu věčného Otce. Cožpak může být v celém Kristově mesiášském díle, v celém zjevení milosrdenství skrze kříž ještě více zachována a zdůrazněna důstojnost člověka, než když určitým způsobem zakouší milosrdenství ten, kdo zároveň "milosrdenství prokazuje"?

Právě takové smýšlení vůči člověku Kristus projevuje, když říká: "Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto ... pro mne jste udělali."[94] Také slova z horského kázání: "Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství"[95], poskytují svým způsobem souhrn celé Radostné zvěsti, celé podivuhodné výměny, která je tam skrytá a která je prostým, silným a zároveň i "milým" zákonem celého řádu spásy. Slova téhož horského kázání, která již od počátku ukazují možnosti lidského srdce - že totiž lidé jsou schopni milosrdenství -, odkrývají současně nejhlubší Boží tajemství: onu nevyzpytatelnou jednotu Otce se Synem a Duchem svatým, v níž láska objímá spravedlnost a otevírá cestu milosrdenství, které zase naopak odhaluje dokonalost spravedlnosti.

Velikonoční tajemství - to je sám Kristus na vrcholu zjevení tajemství nepochopitelného Boha. Tehdy se naplňují až do krajnosti slova pronesená ve večeřadle: "Kdo viděl mne, viděl Otce."[96] Neboť Kristus, kterého kvůli člověku Otec "neušetřil"[97] a který ve své bolesti a ponížení na kříži nezakusil lidské milosrdenství, zjevil ve svém zmrtvýchvstání celou plnost lásky, jakou má Otec k němu a v něm ke všem lidem. "On není Bohem mrtvých, ale živých!"[98] Kristus ve svém zmrtvýchvstání ukázal Boha milosrdné lásky právě tím, že na sebe jako cestu ke zmrtvýchvstání přijal kříž. A proto když si připomínáme Kristův kříž, jeho utrpení a smrt, naše víra i naděje se soustřeďují na Zmrtvýchvstalého. Především na toho Krista, který "navečer ... prvního dne v týdnu ... stanul mezi nimi" ve večeřadle, kde byli učedníci shromážděni, "dechl na ně a řekl jim: ,Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou'".[99]

To je Syn Boží, který ve svém zmrtvýchvstání na sobě do hloubky prožil milosrdenství, to jest Otcovu lásku silnější než smrt. A zároveň je to ten Kristus, který až do konce a vlastně ještě za konec svého mesiášského poslání představuje sám sebe jako nevyčerpatelný zdroj milosrdenství, totiž té lásky, která se má v další perspektivě dějin spásy v církvi neustále projevovat jako silnější než hřích. Velikonoční Kristus je definitivní a věčné vtělení milosrdenství a jeho živoucí znamení: dějinné i eschatologické zároveň. S tímto vědomím vkládá velikonoční liturgie do našich úst slova žalmu: "O Hospodinově milosrdenství chci zpívat věčně."[100]

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• I. KAPITOLA / Kdo viděl mne, viděl Otce (srov. Jan 14,9) / čl. 1-2
• II. KAPITOLA / Mesiášské poselství / Když Kristus začal působit a učit / čl. 3
• III. KAPITOLA / Starý zákon / čl. 4
• IV. KAPITOLA / Podobenství o marnotratném synu / čl. 5-6
• V. KAPITOLA / Velikonoční tajemství / Milosrdenství projevené na kříži a ve zmrtvýchvstání / čl. 7
• V. KAPITOLA / Velikonoční tajemství / Matka milosrdenství / čl. 9
• VI. KAPITOLA / Milosrdenství ... "od pokolení do pokolení" / Obraz našeho pokolení a zdroje neklidu / čl. 10-12
• VII. KAPITOLA / Boží milosrdenství v poslání církve / Církev Boží milosrdenství vyznává i hlásá / čl. 13
• VII. KAPITOLA / Boží milosrdenství v poslání církve / Církev se snaží milosrdenství uskutečňovat / čl 14
• VIII. KAPITOLA / Modlitba církve naší doby / Církev se dovolává Božího milosrdenství/ čl. 15
• Seznam zkratek
• Poznámky pod čarou