Sekce: Knihovna

Jan Pavel II.

VII. KAPITOLA / Boží milosrdenství v poslání církve / Církev Boží milosrdenství vyznává i hlásá / čl. 13

z knihy Dives in misericordia - encyklika O Božím milosrdenství

VII. KAPITOLA

Boží milosrdenství v poslání církve

Takovýto obraz naší doby, který musí nutně vzbuzovat hluboké znepokojení, nám opět přivádí na mysl slova, která zazněla v okamžiku vtělení Božího Syna v Mariině Magnificat a která oslavují milosrdenství "od pokolení do pokolení". Církev uchovává hluboko v duši výmluvnost těchto inspirovaných slov a dokládá je vlastními zkušenostmi a bolestmi ohromné lidské rodiny. Církev naší doby si musí uvědomit, že tu existuje zvláštní a hlubší nutnost, aby v celém svém díle svědčila o Božím milosrdenství - ve stopách tradice Starého i Nového zákona a především Ježíše Krista a jeho apoštolů. Církev je povinna vydávat svědectví o Božím milosrdenství, které se zjevilo v Kristu v celém jeho mesiášském poslání. Musí je dokonce hlásat jako spasitelnou pravdu víry a součást života z víry. Musí se snažit milosrdenství uvádět a jakoby vtělovat do života jak svých věřících, tak podle možností i všech lidí dobré vůle. Konečně církev, která vyznává milosrdenství a zůstává mu v životě věrná, má právo a povinnost dovolávat se Božího milosrdenství a vzývat je tváří v tvář všem projevům fyzického i morálního zla i všem hrozbám, které temně visí nad obzorem budoucnosti dnešního lidského rodu.

Církev Boží milosrdenství vyznává i hlásá

13.       Církev tedy musí vyznávat a hlásat Boží milosrdenství v celé jeho pravdivosti, jak nám ho ukazuje Zjevení. Na předcházejících stránkách tohoto dokumentu jsme se pokusili alespoň nastínit obrysy této pravdy, která je tak bohatě vyjádřena v celém Písmu svatém i v posvátné tradici. V každodenním životě církve tato biblická pravda o Božím milosrdenství zaznívá neustále jako ozvěna z četných čtení posvátné liturgie. Vnímá ji i opravdový cit víry Božího lidu, jak o tom svědčí různé projevy zbožnosti jednotlivců i společenství. Je nepochybně obtížné zachytit a obsáhnout o ní všechny doklady, protože jsou z velké části živě vepsány do hloubí lidských srdcí a svědomí. Jestliže někteří teologové tvrdí, že milosrdenství je největší z Božích přívlastků a dokonalostí, bible, tradice i celý život víry Božího lidu to zajisté dostatečně potvrzují. Nejde tu o dokonalost nevyzpytatelné Boží podstaty v tajemství samotného božství, ale o dokonalost a přívlastek toho, v čem se člověk podle zjevené pravdy o svém životě velmi blízko a často setkává s živým Bohem. Podle slov, která pronesl Kristus k Filipovi[112], nachází "patření na Otce" - patření na Boha ve víře - právě v setkání s jeho milosrdenstvím, jedinečnou podobou vnitřní prostoty a pravdy, podobnou té, kterou nacházíme v podobenství o marnotratném synu.

"Kdo viděl mne, viděl Otce."[113] Církev vyznává Boží milosrdenství a žije z něho ve své rozsáhlé zkušenosti víry a také ve svém učení, když stále hledí na Krista a stále se k němu obrací - k jeho životu a evangeliu, k jeho kříži a zmrtvýchvstání, k celému jeho tajemství. Vše totiž, co tvoří "patření na Krista" v živé víře a učení církve, přivádí nás blíže k "patření na Otce" ve svatosti jeho milosrdenství. Je zjevné, že církev tehdy nejvíce hlásá a uctívá Boží milosrdenství, když se uchyluje ke Kristovu srdci. Neboť když se přibližujeme ke Kristu v tajemství jeho srdce, můžeme tak setrvávat v tomto ústředním a zároveň lidem nejsnáze přístupném bodě zjevení milosrdné lásky Otcovy, které tvoří nejniternější část mesiášského poslání Syna člověka.

Církev žije svým pravým životem, když vyznává a hlásá milosrdenství - nejvýše obdivuhodnou vlastnost Stvořitele a Vykupitele - a když přivádí lidi k pramenům Spasitelova milosrdenství, které sama střeží a spravuje. V tomto ohledu má nesmírný význam neustálé rozjímání o Božím slově a především uvědomělá a zralá účast na eucharistii a svátosti pokání čili smíření. Eucharistie nás vždy přibližuje k oné lásce, která je silnější než smrt: "Kdykoliv totiž jíme tento chléb a pijeme tento kalich", nejen že zvěstujeme smrt Vykupitele, ale také vyznáváme zmrtvýchvstání, "dokud nepřijde" ve slávě.[114] Sám obřad eucharistie, slavený na památku toho, který nám ve svém mesiášském poslání ukázal Otce skrze své slovo a kříž, svědčí o nevyčerpatelné lásce, v jejíž síle Bůh stále touží se s námi spojovat, dokonce do nás vstupovat, když vychází vstříc všem lidským srdcím. Svátost pokání neboli smíření otevírá cestu každému, i když je obtížen četnými těžkými vinami. V této svátosti může každý člověk jedinečně zakusit milosrdenství neboli onu lásku, která je silnější než hřích. O tom již byla řeč v encyklice Redemptor hominis. Ale bude snad vhodné ještě se zvláště k tomuto tématu vrátit.

Právě proto, že ve světě, který "Bůh tak miloval, že dal svého jednorozeného Syna ..."[115], existuje hřích, Bůh, který "je láska"[116], se nemůže projevit jinak než jako milosrdenství. To totiž odpovídá nejenom nejhlubší pravdě oné lásky, kterou je Bůh, ale zároveň nejvnitřnější pravdě člověka a světa, který je jeho dočasnou vlastí.

Jakožto dokonalá vlastnost nekonečného Boha je milosrdenství samo o sobě také nekonečné. Proto je rovněž nekonečná a nevyčerpatelná ochota Otce přijmout marnotratné syny, kteří se vracejí do jeho domu. Nekonečná je i jeho ochota k odpouštění a síla odpuštění, která ustavičně pramení z nevýslovně cenné oběti Syna. Tuto sílu žádné lidské provinění nepřemůže ani neomezí. Pouze ze strany člověka jí může stát v cestě nedostatek dobré vůle, neochota k obrácení nebo pokání, to znamená tvrdošíjné odporování milosti a pravdě, a zvláště odmítání svědectví Kristova kříže a zmrtvýchvstání.

Proto také církev vyznává a hlásá obrácení, návrat. Návrat k Bohu vždy spočívá v tom, že člověk objeví jeho milosrdenství, tedy onu lásku, která je podle měřítek Stvořitele a Otce shovívavá a dobrotivá.[117] Lásku, s níž "Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista"[118] zůstává v dějinách své smlouvy s člověkem věrný až do nejzazších důsledků, až ke kříži, tedy až ke smrti a zmrtvýchvstání svého Syna. Návrat k Bohu je vždy výsledkem "nalezení" tohoto Otce, který je nekonečně milosrdný.

Zásadní poznání Božího milosrdenství a jeho dobrotivé lásky je věčným a nezměrným zdrojem obrácení nejen jako přechodného vnitřního úkonu, ale jako trvalého smýšlení a stavu duše. Kdo totiž takto poznávají Boha, kdo ho tímto způsobem "vidí", nemohou žít jinak než v neustálém obracení se k němu. Žijí tedy ve stavu návratu (in statu conversionis), což je zajisté nejhlubší rys putování člověka na zemi (in statu viatoris). Je zřejmé, že církev hlásá Boží milosrdenství, zjevené v Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém, ne pouze slovy své nauky, ale především nejhlubším tepem života celého Božího lidu. A tímto svědectvím života církev plní vlastní poslání Božího lidu, což je účast na mesiášském poslání Krista a jeho další pokračování.

Současná církev si je hluboce vědoma, že jenom když spoléhá na Boží milosrdenství, může plnit úkoly, vyplývající z učení 2. vatikánského koncilu, a to především dílo ekumenismu, které má spojit všechny Kristovy následovníky. V této oblasti sice církev vyvíjí všestranné úsilí, přitom však pokorně vyznává, že pouze láska větší než slabosti, které lidi rozdělují, je schopna nakonec vytvořit onu jednotu, za kterou se modlil Kristus k Otci a kterou pro nás Duch nepřestává vyprošovat "vzdechy, které nelze vyjádřit"[119].

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• I. KAPITOLA / Kdo viděl mne, viděl Otce (srov. Jan 14,9) / čl. 1-2
• II. KAPITOLA / Mesiášské poselství / Když Kristus začal působit a učit / čl. 3
• III. KAPITOLA / Starý zákon / čl. 4
• IV. KAPITOLA / Podobenství o marnotratném synu / čl. 5-6
• V. KAPITOLA / Velikonoční tajemství / Milosrdenství projevené na kříži a ve zmrtvýchvstání / čl. 7
• V. KAPITOLA / Velikonoční tajemství / Láska silnější než smrt, silnější než hřích / čl. 8
• V. KAPITOLA / Velikonoční tajemství / Matka milosrdenství / čl. 9
• VI. KAPITOLA / Milosrdenství ... "od pokolení do pokolení" / Obraz našeho pokolení a zdroje neklidu / čl. 10-12
• VII. KAPITOLA / Boží milosrdenství v poslání církve / Církev se snaží milosrdenství uskutečňovat / čl 14
• VIII. KAPITOLA / Modlitba církve naší doby / Církev se dovolává Božího milosrdenství/ čl. 15
• Seznam zkratek
• Poznámky pod čarou