Smrt, umírání - krátké příběhy z knihy: Bůh ukrytý v příbězích

I kdyby byl život jakkoli dobrou komedií, jeho poslední jednání je vždycky tragédií. Všichni musíme umřít sami. (Blaise Pascal)

* * *

Mladý muž byl právě na tržišti v Bagdádu, když si všiml, že na něho jedna žena vrhá výhružné pohledy. Okamžitě rozpoznal, že je to Smrt, a celý vyděšený utíkal ke svému pánu a prosil ho o koně, aby mohl uprchnout z města. Když se ho pán ptal po příčině jeho náhlého odjezdu, řekl: "Právě jsem viděl na tržišti Smrt, kterak mi hrozí. Prosím, prosím, dej mi koně, abych mohl prchnout do Somary." Pán mu dal koně, popřál mu rychlost jako vítr, a mladý muž uháněl jako šílený do Somary, vzdálené dvacet mil. Jeho pán se pak vypravil na tržiště, kde také potkal Smrt. Přistoupil k ní a zeptal se jí, proč strašila jeho služebníka.

"Já jsem ho nestrašila," odpověděla Smrt. "Jen jsem se divila, že ho vidím v Bagdádu, když s ním mám dnes večer schůzku v Somaře."

* * *

V nemocnici umírala šestnáctiletá dívka. Přišel ji navštívit kněz, a když tak u ní seděl, jeho tvář vyjadřovala zoufalství. K jeho ohromení položila dívka svou ruku na jeho a řekla mu: "Nebojte se, otče. Nebojte se." Tváří v tvář smrti utěšovalo dítě dospělého, dívenka povzbuzovala kněze, umírající uklidňovala živého.

Podobné byly i poslední okamžiky svatého anglického krále Edvarda Vyznavače. Když viděl, jak jeho přátelé a příbuzní truchlí u jeho lůžka, řekl jim: "Neplačte. Odcházím ze země umírajících a jdu do země živých."

* * *

"Bůh někdy posílá své milostné dopisy v černě olemovaných obálkách," říká Spurgeon. "Nechává nás zakusit hořkost touhy a bezútěšnost ztráty. Pokud už žijete mnoho let, i vy jste se setkali s temnotou. Byli jsme tam všichni. Náhle se zdá, jakoby nám všechno vypadlo z rukou, jakoby na nás všichni zapomněli. A když není po ruce nikdo, kdo by vám to řekl, pak si řekněte sami: 'Bůh je věrný! On nedopustí, abych byl zkoušen víc, než snesu'" (1 Kor 10, 13; [viz také] Žid 12, 6-11).

***

Už jste si někdy všimli té záplavy chvalořečení, která se přivalí při pohřbu někoho drahého? Aktivizují se vzpomínky, říkají se hezké věci a lituje se toho, že jsme tyhle hezké věci nedokázali říct tehdy, když byl ještě dotyčný naživu. Řecké slovo pro chvalořečení, "eulogie", vlastně "dobré slovo", je dnes téměř výhradně spojené se smrtí, protože jen zřídka, pokud vůbec, chválíme živé. Tak často se pak rmoutíme nad svými "kéž bych" a "kdybych jen byl". "Kéž bych jí byl řekl, jak ji mám rád... Měla jsem na něho být hodnější!" Proč nezačít hned? Laskavá slova nic nestojí, ale pro poslední kapitolu něčího příběhu mohou znamenat hodně. Jinak řečeno, neschovávejte koláč až na pohřeb!

* * *

Než jsem se stal knězem, nikdy jsem neviděl nikoho zemřít. Krátce po svém vysvěcení jsem se vypravil k jednomu staršímu knězi proslulému svým svatým životem a prosil ho o konzultaci v oblasti pastorační péče o umírající. Řekl mi, že první člověk, kterému udělil pomazání a kterého viděl odejít na věčnost, byl jeho vlastní farář. Byl strachem celý bez sebe, protože jeho pastýř byl jedním z těch opravdových kněží - misionářů, kteří koncem minulého století odešli z Irska, aby Kristu razili cestu u protinožců. Už za svého života byl legendou, a kdekoli působil, tam vznikala vzkvétající křesťanská společenství. Jeho jediným rozptýlením bylo brousit se psem a puškou po kopcích. Když viděl, jak je jeho fámulus z obřadu pomazání nervózní, řekl mu, aby ho uklidnil: "Johne, udělal bys pro mě něco?"

Mladý kněz, v obrovské touze mu vyhovět, odpověděl: "Samozřejmě, otče, cokoli jen si budete přát!"

"Johne," řekl mu se šibalským zábleskem v očích, "nezapomeň mi dát do rakve mou pušku! Až půjdu údolím Josafat, rád bych si aspoň párkrát vystřelil!"

* * *

Nejjasnější vidění života po smrti přijal od Boha nejspíše Jan ve svém vidění na Patmu, skalnatém ostrově ve východním Středomoří, kam ho Římané poslali do vyhnanství.

Jeho kniha Zjevení, poslední v Bibli, se celá týká Božího soudu a vítězství. Někdy se přirovnává k tunelu se světlem na počátku (1.-5. kapitola) a s dlouhým úsekem temnoty plné draků, příšer, nemocí a pohrom, ale když dotápeme až k jeho konci, svět minulosti pomíjí a my stojíme znovu ve světle, tentokrát ve světle trvalém, ve světle, které nikdy neuhasne.

Toto vidění má symbolický význam i pro náš život, vždyť se křtem rodíme do světla, pak přijde krátké období dětské nevinnosti a důvěřivé víry, po kterém vstoupíme do tunelu pochyb, zoufalství, utrpení a všech možných "zel, jež má naše tělo za dědictví." Posilováni nadějí, která nás vede dál, nakonec vstupujeme do vidění nového Jeruzaléma, kde "Bůh" (jak nám říká nebeský hlas) "jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo" (Zj 21, 4).

***

Židle, na které prý sedí Kristus

Když jednou jeden kněz odcházel od lůžka umírajícího, ukázal na židli, ze které právě vstal, a řekl: „Pokaždé, když se na tu prázdnou židli podíváte, pokuste se vidět, že na ní sedí Kristus. Jen se na něho dívejte a modlitba pak přijde sama od sebe.“

Rada fungovala, a tak má příběh ještě pokračování. Brzy poté telefonovala knězi dcera umírajícího, aby mu řekla, že její otec zemřel. Líčila mu: „Jeho poslední hodiny jsem strávila s ním. Vyzařoval pokoj a mír. Pak jsem na dvacet minut odešla z místnosti. Když jsem se vrátila zpátky, byl už mrtvý. Je ale zvláštní, že jeho hlava neležela na polštáři, ale na židli, která stála vedle jeho lůžka.“

Z knihy: Bůh ukrytý v příbězích (James A. Feehan)
Vydalo: Karmelitánské nakladatelství