Mladí křesťané jako součást farnosti

Máme-li si vymezit přesněji předmět této statě, uveďme, že mluvíme-li zde o mladých křesťanech, máme na mysli zejména teenagery, tedy mladé lidi v postpubertální fázi jejich vývoje. Mluvíme-li o farnosti, máme na mysli poměrně pestrou škálu farností malých a velkých, městských a venkovských, které se v našich diecézích běžně vyskytují. V dalším textu budeme spíš poukazovat na diference mezi velikostí a úrovní křesťanského života farností než mezi jednotlivými věkovými vrstvami mladých lidí.





Farnost

Připomeňme v úvodu několik základních pohledů na farnost.

Farnost teologicky: část místní církve, lid Boží, křesťané s různými obdarováními a na různém stupni víry. Také ale souhrn lidí s eschatologickým určením, tedy na cestě do Boží plnosti, a to v rozličných etapách osobních cest.

Farnost můžeme definovat výměrem Kodexu kanonického práva(1) a můžeme o ní v dalším jednat jako o abstraktní veličině, která naplňuje všechny patřičné znaky farnosti. To nám ale mnoho nepomůže. Bude tedy lépe, když uvážíme, že pod slovem "farnost" můžeme rozumět různé skutečnosti, které se v našich diecézích vyskytují. Existují různé typologie farností, které představují podrobnější členění, než hovorové nepřesné dělení na "živé farnosti" a "mrtvé farnosti"(2). Z typologie farnosti zde použijeme jen určitou výseč, specifikovanou pro téma tohoto sympozia:
- Existují farnosti tak rozsáhlé a strukturované, že v nich můžeme nacházet skupinu nebo dokonce několik skupin mladých lidí.

- Farnosti, ve kterých se sice mladí lidé vyskytují a navštěvují bohoslužby, ale většinou spolu nekomunikují, pouze v neděli "plní svou náboženskou povinnost" (případně chtějí mít pokoj od rodičů či prarodičů a proto navštíví kostel).

- Farnosti nepříliš rozsáhlé, v nichž existuje několik mladých lidí spolu komunikujících - malá skupina, která se mnohdy rozpadne po prvním sňatku, který se uskuteční v jejím středu.

- A konečně mladí jednotlivci ve venkovských farnostech, kteří ve své vlastní farnosti prakticky nenajdou vrstevníka - aktivního katolíka.

Je zřejmé, že podmínky života mladých lidí jsou v těchto různých typech farností rozličné a pokud uvažujeme a typologii potřebných pomocných akcí pro mladé lid jak na úrovních farnosti, vikariátu (děkanátu) nebo diecéze, musíme brát tuto různost podmínek, a tedy i potřeb, v potaz (3).

Sociologicky můžeme farnost charakterizovat jako souhrn lidí různého věku, různě integrovaných do církve, a tedy různě se s ní identifikujících, s více či méně odlišnou spiritualitou.

Tato různost není něčím neobvyklým, nepatřičným nebo charakteristikou, kterou by bylo třeba odstranit. Spíše je třeba s těmito odlišnostmi počítat a začlenit je do "projektu farnosti".

Pro náš účel nyní zdůrazníme jen jednu odlišnost, která, zdá se, je sice charakteristická, ale mnohdy nereflektovaná:
Rozdíl mezi mladšími a staršími lidmi není jen v životních zkušenostech, ale i v "časové" orientaci. Mladí se orientují na přítomnost a částečně na budoucnost, ale téměř nijak na minulost. Pro starší je minulost důležitým zdrojem zkušeností, jistot, mnohdy je to jejich "slavnější doba života", která ale mladým zpravidla nic neříká a nemají důvod se minulostí zabývat. Staří lidé se pak budoucnosti nezřídka bojí a tím více utíkají do náruče minulosti.





Úvahy o mladých lidech

Máme-li (z pozice "těch starších") o mladých lidech ve farnosti uvažovat, nepomůže nám mnoho, budeme-li formulovat jak mají mladí vypadat, jací mají být, případně lkát nad tím, že takoví nejsou. Za užitečnější považuji položit si otázku:



Co mladí ve farnosti potřebují?

Pokusme se o několik odpovědí, vycházejících z obecných poznatků o mladých lidech. Zdaleka ovšem nepůjde o úplný výčet. Mladí lidé potřebují, a proto často hledají:
- pomoc a podporu, a to nejčastěji u vrstevníků (4) a dále u důvěryhodných lidí starších než jsou oni, které si ovšem sami vyberou;
- prostor k vlastní realizaci;
- vědomí, že jsou přijímáni;
- psychologický prostor k experimentování i k provokování - tedy k ověření si vlastních sil;
- přiměřený stupeň důvěry v přítomnosti i vzhledem k budoucnosti;
- možnost uchopit víru jako záležitost vlastního přesvědčení, mít v ní "vlastní poklad".
-
Prakticky je ovšem nutné nejen tyto potřeby mladým lidem přiznat, ale je třeba se ptát, zda a jak mohou být uspokojeny. Tedy v rámci našeho uvažování: zda a jak mohou být realizovány ve farnosti a zda mohou být v konkrétní farnosti realizovány všechny. Už na první pohled může být zřejmé, že odpověď nebude jednoduchá, ale spíše dosti diferencovaná. A že záleží také na typu farnosti, která potom k realizaci potřeb mladých lidí přispívá nebo nepřispívá, případně jim brání.

Mladí lidé ovšem nejsou jen těmi, kdo ve farnosti či ve společnosti pouze přijímají a potřebují péči. Jsou také zdrojem podnětů.



Co dávají a vytvářejí?

Kromě některých aktuálních pomocí a služeb druhým lidem dávají převážně:
- elán;
- naději;
- ale působí také starosti.

Mnoho dobrých a zodpovědných lidí (rodiče, farníci, faráři atd.) je sice elánem mladých lidí povzbuzováno, ale současně mají o mladé lidi v etapách jejich růstu a sbírání zkušeností obavy a někdy až palčivý strach. Ptejme se proto:



Co mladé lidi ohrožuje?

Z poměrně velkého výčtu možných nebezpečí a rušivých vlivů vybíráme:
- nejen "svody světa", ale také nepřiměřené nároky dospělých;
- strach (faráře, rodičů), že se jim ztratí;
- vnucování vlastních představ rodičovské generace, která chce utvářet jejich život;
- nedůvěra;
- osamocenost.

Mladý člověk, který není zakotven ve farnosti nebo jiném podobném společenství, je v nebezpečné situaci. Ohrožuje ho osamocenost uprostřed evangeliu vzdáleného světa. Osamocen si těžko obhájí křesťanský způsob života, v mnohém tak odlišný od běžného průměru (5).

Ovšem mladý člověk, který přebývá jen a jen ve své farnosti a nic jiného nepoznává, se také dostává do nebezpečné situace. Nesetká se totiž mnohdy s ničím, co by ho dál rozvíjelo, ani se nesetká s lidmi, kteří se vyrovnali s tím, s čím on zápasí. Pokud se později někam přestěhuje, je nebezpečí, že se z církve ztratí, pokud nenajde v novém prostředí přesně to, nač byl dosud zvyklý.





Mladý člověk mimo farnost

Pro mladého člověka je tedy potřebné sbírání zkušeností (tovaryši šli povinně do světa!) - což je něco jiného, než občasně "duchovní povyražení" v jiném než domácím prostředí. Je to jeden z normálních úkolů mládí. Vzniká tak problém hledání vhodné rovnováhy mezi farní a nadfarní (mimofarní ) církevní činností, zakotvením a identitou. Jde o otázky proměnlivé v čase. Každé vzdálení se z domácího prostředí nemusí znamenat trvalé odcizení nebo definitivní odchod.

Úzkoprsost rodičů a farářů, kteří nechtějí své mladé "ztratit" a proto se je snaží stále držet v domácí farnosti, zde může udělat mnoho škod. Škodlivé je ovšem také na nekritickém preferování nějaké "mimofarní" aktivity či zakotvenosti, je-li prezentovaná jako jedině správná a jedině možná a je-li v jejím jménu popřeno nebo pohaněno vše, v čem mladý člověk dosud vyrůstal.





Ideály

Skutečný ideál je vlastně charakterizován svou nedosažitelností. Současně ovšem má být trvalým motivem či motorem pro pohyb správným směrem. Postaví-li se člověku v jakémkoliv společenství plná realizace ideálu jako podmínka sine qua non jeho dalšího setrvání nebo jeho plné akceptace, může se stát spíš motivem k odchodu než pobídkou k postupu vpřed. "Nesmlouvavé" stavění ideálu spolu s rezignační větou "ti mladí jsou dnes takoví" (tedy jiní, a proto plně akceptujeme jejich názory a postoje) jsou dvojím protichůdným nebezpečím, specifickým zejména v křesťanském prostředí. Toto prostředí někdy, ač samo ve své konkrétnosti velmi neideální, klade na druhé ostré nároky ideálu - nebo rezignuje. Cesta doprovázení v hledání, bloudění a růstu je mnohým neznámá, nebo nemají na zaujetí tohoto postoje dost trpělivosti a důvěry.

V oblasti ideálů je také třeba rozlišovat životní ideály mladých a ideály (ideální představy), které o nich mají starší (tedy rodiče, farář, apod.). Diference vychází mimo jiné z rozdílných životních zkušeností. Například ideál skvělého sebeuplatnění (5), který preferuje velké množství mladých lidí, by zřejmě sdílela jen menší část jejich rodičů.

Ideály rodičů také budou zřejmě obsahovat mnohem větší důraz na bezpečí a zajištěnost životní cesty potomka, zatímco mladý člověk bude zpravidla orientován celkově "dobrodružněji". Tyto známé, ze života odpozorované diference v ideálech mladých a starších je třeba připomenout proto, aby obě strany (zejména jde zde o generaci rodičů) byly ochotny zmíněnou diferenci "unést" a aby si také byly vědomy toho, že řada položek ideálů jedné i druhé strany nebude plně uskutečněna, ačkoliv tyto ideály nejsou neoprávněné. Přitom ale nikdo nemá upadnout do lhostejnosti nebo laciné nenáročnosti.





Růst mladého člověka

Co animuje křesťanský růst mladého člověka? Co ho motivuje k pokračování na cestě víry? Zpravidla něco jiného, než to, co motivovalo jeho rodiče, prarodiče či jejich faráře. Dnes rozhodně nebude motivací snaha o vzdorování totalitní moci, jak jsme ji mnozí před léty prožívali, ač to byl tehdy jeden z trvalých a silných motivů růstu. A kriticky uvažující mladý člověk také ví, že jeho křesťanský růst mu sám o sobě nezaručí ani úspěch v zaměstnání, ani vyšší životní úroveň, a většinou ani společenské uznání. Motivace k růstu ve víře spadá z velké části do velmi niterné, zásadně důležité, ale těžko postižitelné oblasti života. Proto se jedná o jednu z nejobtížnějších otázek. Rozhodně nemůžeme předpokládat, že mladého člověk k růstu ve víře (a ten je často pro něho podmínkou k setrvání v křesťanské víře!) bude motivovat snaha o "prostou reprodukci farnosti", čili o její další pokračování, kde on se stává pouhým dalším generačním "schodem". To může být pro staršího člověka silný motiv, pro mladého je ale příliš "statický" a málo atraktivní ve srovnání se vším ostatním, co život nabízí. Dokonce lze říci, že pokud by byla pro mladého člověka motivem pro jeho život ve farnosti a setrvání v křesťanské víře pouhá snaha o zachování stávajícího (kostela, určité podoby liturgie, místních tradic, atd.), je to velmi nebezpečné. Tento tvůrce "křesťanského skanzenu" se totiž může vyvinout v jeho trvanlivou leč antikvární součást. Což je něco podstatně jiného, než rozvíjející se život z Ducha Božího.

Naštěstí zde máme pomoc, kterou poskytuje evangelium, a která může korigovat naše snahy. Je to například Ježíšovo slovo: "Nikdo ke mně nemůže přijít, jestliže ho nepřitáhne můj Otec" (7). A čas, kdy se tak stane, není plánovatelný. To ovšem může ve farnosti, kde se lidé navzájem dost dobře znají, vytvářet napětí, obtížné situace pro rodiče i kněze, neoprávněná zklamání. Farnost totiž bývá mnohdy v pokušení spíše vyžadovat ihned realizaci ideálu, než uznat, že " všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas" (8).





Co tedy dělat?

Zásadní otázka pro nás starší: ptáme se spíše "co s mladými" (nebo "co pro mladé"), nebo "co máme udělat sami se sebou"? Co z naší víry v kritických očích mladých lidí obstojí? Co je strhne? Co je pro ně skutečně výzvou k následování? Kritičnost mladých lidí je známou věcí. Můžeme ji přijmout, i když se jí jistě ve všem nepodřídíme. A můžeme tím i získat, pokud na jejich kritické otázky budeme hledat pravdivé evangelní odpovědi, a to především pro svůj vlastní život.

Setkávání s mladými křesťany v rodině i ve farnosti je samozřejmě náročné. Mám zájem na jejich růstu víry a na dobrém vedení jejich vlastního života a přitom do mnoha věcí v jejich životě nemůžeme účinně zasahovat. Tím větší nároky jsou kladeny na naši víru a důvěru, a to v několika směrech. Především potřebujeme silnou důvěru v Boží péči a vedení, které je účinnější než péče a vedení naše. Věřit víc Bohu než sobě je podle katechismu celkem snadné, v praktických otázkách života to ale může být pro člověka velmi nesnadné. Dále potřebujeme dát velkou důvěru mladým lidem. Ne v tom smyslu, že bychom lehkověrně věřili, že všechno dobře vyřeší a vždy se v životě dobře rozhodnou. Máme jim dát (v závislosti naší důvěry v Boha) důvěru v to, že je i zamotané a popletené cesty nedovedou vždy a neomylně ke katastrofám, že mnohé z toho, co pokazí, nakonec - třeba velmi obtížně - uvedou do přijatelného stavu. Měli bychom připustit, že se nám mladí možná na dlouhá léta i desetiletí ztratí z očí, ale že to nutně neznamená, že se natrvalo ztratili Bohu, církvi, že je po naději.

Takže: Kolik důvěry jsme jim schopni dát? Kolik důvěry Bohu, který se o ně stará? Jakou míru jejich bloudění s důvěrou uneseme? Jaký význam přisoudíme našemu doprovázení mladých lidí modlitbou?





Shrnuto

Mladí lidé tvoří ve farnosti zvláštní skupinu (podobně jako senioři nebo třeba mladé maminky), neměli by však být skupinou privilegovanou. Pokud někdo chce pečovat o ně tím způsobem, že je chce k farnosti připoutat a "nikam je radši nepustí", zachází-li s nimi kněz nebo rodič jako se svým přísně střeženým pokladem, nijak jim tím neprospívá. Projevuje tak spíš svou nedůvěru jak vůči mladým, tak vůči Bohu.

Pokud jim ovšem někdo stále nadbíhá, hýčká je a stále je přesvědčuje, jak oni jsou tou (jedinou) nadějí církve, rovněž jim neprospívá.

Ideál: přiměřená důvěra - přiměřená svoboda - přiměřená náročnost a zátěž - přiměřená trpělivost s jejich pokusy, omyly i úlety - rovnováha mezi jejich zakotvením ve farnosti a sbíráním zkušeností jinde. Snadno se to napíše, hůře se to dělá.





Dodatek: osamocený mladý člověk ve farnosti

Stává se, že v málo početných farnostech s vyšším věkovým průměrem se vyskytnou jeden, dva nebo dokonce tři mladí lidé. Takového člověka si mnohdy babičky hýčkají a pan farář se o něho (o ně) bojí víc než o vykradení svého kostela. Pokud dotyčný studuje, je velmi pravděpodobné, že se po studiích do své malé obce a vymírající farnosti nevrátí. Pokud nepozná nic než svou farnost, nejspíš se v tom případě nadlouho nebo natrvalo z kostela vytratí.

Aniž bychom chtěli brát starším členům farnosti i panu faráři jejich radost a naději, je třeba jasně říci, že zásadní podmínkou "zachování (křesťanského) života" je pro takového člověka nebo malou skupinu jejich kontakt s větším počtem křesťanů stejně starých mimo vlastní farnost. Že pro něho může být zásadně důležité třeba prožití velikonočních obřadů ve větším společenství s rozvinutou liturgií, i když je ve své domovské farnosti jako jediný ministrant - lektor - zpěvák a kdoví co ještě - nenahraditelný. Zde je třeba apelovat na duchovní zralost a nezištnost křesťanů starší generace, kteří by měli mít přímo zájem na tom, aby tento jejich "jedináček" křesťanským jedináčkem nezůstal.



***

Poznámky

1 Kán 515 §1 CIC.
2 Např.: OPATRNÝ, A. Pastorace v postmoderní společnosti. Kostelní Vydří: KN, 2001, s. 52-56.
3 Je známé, že například cesta na diecézní setkání mladých má pro osamělého člověka nebo malou skupinku z venkovské farnosti nesrovnatelně větší přítažlivost než pro mladého člověka, který se ve své velké farnosti pohybuje ve společnosti deseti či dvaceti mladých lidí.
4 Např. podle jednoho výzkumu z konce devadesátých let 63% mladých lidí v České republice touží po někom, na koho by se mohli obrátit se žádostí o radu. A 72% považuje své vrstevníky za nejvhodnější partnery svých hovorů. In: QUESNELL, M.D.
5 V citovaném výzkumu 88% mladých lidí odpovídá kladně na otázku, zda by se chtěli po nástupu do zaměstnání dostat ve své práci "na špičku". Srov. QUESNELL, M.D. Co si myslíme, čemu věříme a kdo jsme, s. 56, tab. 5.1.
7 Jan 6,44.
8 Kaz 3,1.

***

Přednáška na Sympoziu o církevní práci s mládeží, pořádaném Teologickou fakultou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích 20.- 21.6. 2003.