Ježíš – cesta, pravda a život
Ve své řeči na rozloučenou pronáší Ježíš těsně před svou smrtí pamětihodnou větu: „Já jsem ta cesta, pravda i život“ (Jan 14,6). O ní přemýšleli a diskutovali nejen filozofové a teologové. Dotýká se také mnoha lidí, protože jí nerozumějí, ale v jejich nitru jako by rozeznívala nějakou strunu. Otázka tedy zní, jak se lze přiblížit zkušenosti, kterou směl s Ježíšem prožít Jan, jestliže dokázal tato slova zachytit.
Zaznamenáním této zkušenosti vytváří Jan neodvolatelnou skutečnost. Jednou vyslovené slovo je jako vlna, která běží kupředu, dokud nezasáhne všechny vrstvy naší duše a všechny oblasti tohoto světa. Ježíšovo slovo nám otvírá tajemství našeho lidství.
Já jsem ta cesta.
Ve všech náboženstvích je cesta důležitým symbolem lidského života. Člověk je poutníkem, který nesmí zůstat stát na místě. Poutník se proměňuje. Cesta má svůj cíl – tím je život a poznání, cesty k němu jsou ale často dlouhé a klikaté. Mnohdy vedou oklikami, slepými uličkami, uzounkými pěšinkami – občas i bloudíme. Při putování pouští předcházel Bůh svůj lid na cestě do Zaslíbené země a nesl jej jako milovaného syna. Přesto lid nevěřil tomu, který chodí cestou před vámi, aby vám vyhlédl místo k utáboření (Dt 1,33). Podobně předchází také Ježíš své učedníky. Jdu, abych vám připravil místo (Jan 14.2). Pán nás předchází, aby nám v nebi připravil místo ke klidnému spočinutí, on je tou cestou k Bohu. Kdo na něho spolehne, nalezne svou cestu k životu a k Bohu. Ta není vždy pohodlná; může se stát křížovou cestou, která nám zkříží plány a obtíží nás křížem. Velice často vede naše cesta bludištěm klikatých pěšin, dokud nedospějeme ke skrytému středu svého duchovního života, dokud neobjevíme své pravé já, a tím Boha jako ústřední bod života.
Já jsem ta pravda.
Jestliže Ježíš nazývá sám sebe pravdou, je třeba, abychom se blíže podívali na řecký výraz pro pravdu.Aletheia znamená, že je odstraněn závoj skrývající skutečnost, a my ji pozorujeme nezakrytou. Takovou, jaká je. Řekové velice trpěli tím, že se jim skutečnost zdála skrytá.
Všechno vidíme jakoby zastřené závojem a skutečnost beztak nepoznáváme. Ježíš si nárokuje právo odhalit tento závoj skrývající podstatu věcí, protože on rozumí a prohlédá. Dohlédá k základům jsoucna a skutečnost poznává tak, jak je před Bohem, a dotýká se prazákladu veškerého bytí.
I mě Pán přivádí k pravdě o mé podstatě. Rozjímám-li jeho slova, mají moc strhnout závoj, kterým jsem zahalil celou svou osobní skutečnost, která mi byla nepříjemná. Zavádí mě do propastí mé duše a odkrývá je přede mnou. Tvrdí o pravdě, že má osvobozující moc. Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými (Jan 8,31n). Kdo před jeho pravdou utíká, toho začne pronásledovat strach, že ho pravda přece jen jednou dostihne a že druzí poznají, co skrývá za předstíranou fasádou. Při setkání s Ježíšem se nemohu skrývat – moje pravda je odhalena, ale právě tím mě osvobozuje a vede k pravému životu.
Já jsem život.
Po životě přece toužíme všichni, a přesto si pod tímto pojmem každý představuje něco jiného. Pro jednoho to znamená co nejvíce toho prožít, cestovat a poznávat lidi. Další tím chápe vitalitu a novou životní kvalitu. Jiný za něj pokládá plně prožívat přítomný okamžik, intenzivně vnímat a zakoušet sebe samého a všechno kolem. Pán nazývá životem sám sebe a činí si nárok na naplnění naší touhy po životě a vitalitě. Teprve skrze něho lze zakusit (jak říká), co znamená skutečné bytí.
V Prologu svatého Jana čteme: V něm byl život a život byl světlo lidí (Jan 1,4). Autor prvního Janova listu píše: Ten život byl zjeven (1 Jan 1,2). Celé své poselství shrnul Kristus do slov: Já jsem přišel, aby (moje ovce) měly život a měly ho v hojnosti (Jan 10,10). Jaká zkušenost se skrývá za těmito slovy? Učedníci zjevně vnímali svého Mistra jako člověka, ze kterého pramenil život. Nebyl to žádný nudný kazatel. V jeho blízkosti život rozkvétal: když začal mluvit, v jeho posluchačích cosi ožívalo. Jestliže se spolehli na jeho slovo, najednou věděli, co to znamená skutečně žít. Vždyť přišel proto, abychom měli život v hojnosti. Sám na sobě zjevuje, co znamená žít – a je to rozhodně víc než hodně zažít. Skutečného života jsme dosáhli teprve tehdy, když se v nás naplno rozproudil. Jan tvrdí, že v nás může kolovat jen tehdy, má-li podíl na tajemství života samého – Božího.
Vydejme se dnes vědomě na cestu, kterou máme v plánu. Kam kráčíme? Jak chápeme slova: dokázat jít, být na cestě?
Co pro nás znamená život? Kdy si uvědomujeme, že skutečně žijeme? Co k životu potřebujeme? Co nám pomáhá skutečně žít? Jaký význam má pro nás pravda? Dokážeme čelit pravdě o sobě, nebo se jí vyhýbáme? Zakusili jsme už někdy, že se nadzvedla rouška a my jsme zahlédli skutečnost? Tehdy jsme se dotýkali pravdy. Hleděli jsme až na dno skutečnosti. Tehdy nám bylo všechno jasné.
Se svolením zpracováno podle knihy:
Anselm Grün –
50 x Ježíš,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
