Advent (cyklus B)
2. neděle adventní / Adventní strategie

Jen zaseté zrno může přinést úrodu.

1. čtení - Iz 40,1-5.9-11

Těšte, těšte můj národ - praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho robota, odčiněna jeho vina, vzal totiž z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy.

Hlas volá: ”Na stepi připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezku našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je kopcovité, ať je nížinou, co je hrbolaté, ať je rovinou! Zjeví se Hospodinova velebnost; každé tělo uzří jeho spásu. Hospodinova ústa to řekla.”

Vystup na vysokou horu, Sióne, který hlásáš radostnou zvěst, mocně pozvedni svůj hlas, Jeruzaléme, který hlásáš radostnou zvěst! Neboj se, nahlas řekni judským městům: ”Hle, váš Bůh! Hle, Pán, Hospodin, přichází v síle, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu, před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem je shromažďuje, ve svém klínu beránky nese, ovce s mláďaty pomalu vede.”

2. čtení - 2 Petr 3,8-14

Jednu věc, milovaní, nesmíte přehlédnout: že je u Pána jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den. Ne že by Pán otálel splnit to, co slíbil, jak ho někteří lidé obviňují z otálení, ale je k vám shovívavý, protože nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání.
Ten den Páně však přijde jako zloděj a tehdy nebesa náhle s rachotem pominou, živly se stráví žárem a země a všecko na ní bude souzeno.

A tak všechno vezme za své. Jak vám proto musí ležet na srdci, abyste žili svatě a zbožně, a tak očekávali a urychlovali příchod toho Božího dne, kdy se nebesa stráví v ohni a živly rozplynou v žáru. Ale my čekáme - jak on to slíbil - nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost.

Když tedy na to musíte čekat, milovaní, horlivě se snažte, abyste byli před ním bez poskvrny a bez úhony v pokoji.

Evangelium - Mk 1,1-8

Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím: Je psáno u proroka Izaiáše: ”Hle, já posílám svého posla před tebou, on ti připraví cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!”
Když Jan Křtitel vystoupil na poušti, hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Vycházel k němu celý judský kraj a všichni jeruzalémští obyvatelé, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy.

Jan nosil šat z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás. Živil se kobylkami a medem divokých včel. Jan kázal: ”Za mnou už přichází mocnější než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánku. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.”

Adventní strategie

Milí přátelé. Promysleme perikopy druhé adventní neděle z pohledu stratéga, jemuž jde o dosažení vojenského či ekonomického cíle. Hledanou metu reprezentuje zánik světa a příchod Mesiáše, přinejmenším v době adventu. Povánoční liturgie se uklidní a věnuje se jiným věcem také potřebným pro spásu. Konec zatím nepřišel, ač byl mnohokrát prorokován. Místo něj přišla spousta špatných a dobrých věcí. Přes všechnu myslitelnou a provedenou špatnost i dobrotu nemají stejný šmrnc jako vypaření vesmíru v kosmickém ohni ohlašovaném starými iránskými mýty a druhým listem apoštola Petra.

Se čteními dnešní neděle nás spojuje společný horizont dějin prozatím neuzavřených všeobjímající katastrofou a posledním příchodem Páně.Po událostech tohoto typu touží katastrofické scénáře hollywoodských filmů. Koncem tisíciletí jich apokalypticky přibylo. Stejná touha přesto stravuje i autory nedělních čtení, jež nelze podezírat ze stejných zájmů jako americké filmové producenty. Obě skupiny eminentně zajímá konec světa a příchod posledních věcí. Oba týmy tuto slavnou událost ohlašují a pilně se připravují na závěr všehomíra. Strategie dnešních perikop stojí za prozkoumání. Jak se připravit na událost, o níž pouze víra, a nikoliv stav světa ujišťuje, že k ní nutně musí dojít?
Prorok, biblisty zvaný Deutero-Izaiáš, píše z babylónského zajetí. Patří pravděpodobně ke druhé generaci žáků zavražděného mistra, který se do zajetí asi nedostal, protože byl mezitím umučen. O dějinném významu Izaiášovy školy jsme se zmínili v minulém komentáři první adventní neděle. Četl se úryvek třetí generace z jeho školy, pořízený pravděpodobně v autorské dílně tzv. Trito-Izaiáše. Jaké rysy nese eschatologické očekávání židovských zajatců v Babylóně?

Odpovídá snění o velkém třesku za komunistů. V prvním čtení promlouvá naděje víry v beznaději fakticity. Mesiáš přinese konec poroby, nastolí spravedlivý společenský řád a pozdvihne význam Jeruzaléma do nebeských výšin. Mezi řádky cítíme hořkou zkušenost zajatce v cizí, nepřátelské zemi. Jeho víra není platonická, nýbrž biblická. Nevidí jen duchovní, ale i politický význam Hospodinova osvobození. Volá po skončení útisku, prorokuje obnovu kultu na Siónu, sní o zavedení tradičních liturgicko-náboženských předpisů normovaných ideou spravedlivého uspořádání komunity Izraele. Teologie osvobození jak vyšitá.

Kritickou analýzu společnosti podle ekonomických modelů supluje idea deuteronomistického zákoníku, který normativně stanovuje úkoly a povinnosti platné pro Nejvyšším chtěnou, a proto i spravedlivou společnost. Narovnání nepravostí a křiváren do harmonického řádu je nutnou podmínkou Božího příchodu. Představuje lidskou odpověď na Boží čin. Z pozdější doby víme, že osvobozující Hospodin své slovo jako obvykle splnil, leč jeho osvobozený lid jako obvykle nikoliv. Podívejte se na čtení a komentář z 31. neděle. Ukazuje situaci v Jeruzalémě za proroka Malachiáše kolem roku 515 před Kristem, jednu generaci po návratu začatém roku 538 před Kristem. Zvrácené poměry panují nejen v lidu, ale především u samotných duchovních vůdců národa. Eschatologické očekávání Izaiášovy prorocké školy se v úplnosti nenaplnilo. Nikoliv vinou Boha, nýbrž člověka. Osvoboditel v podobě perského krále Kýra přišel, ale spravedlivý řád židovských navrátilců nikoliv. Sametové revoluce mají svá úskalí, nejen za Gorbačova.

První křesťanské komunity očekávaly eminentní Kristův příchod za jejich života. Přesvědčuje o tom své současníky nejen samotný Ježíš (Mt 24,32-34), ale i apoštol Pavel v Listu Soluňským (1 Tes 4,14-17). Petrův list, psaný asi o jednu až dvě generace později, již značně vystřízlivěl. Všechny známky příchodu Páně nastaly, včetně apokalyptického pronásledování křesťanů, ale Soudce ne a ne přijít. Pochybnosti o věrohodnosti Ježíšova učení se v různých komunitách množí jako viry po internetu. Vliv odštěpených sekt stupňuje zmatek pravověrných. Exaltovaní milenaristé ohlašují příchod Páně se stejnou úporností, jako to dnes činí svědci Jehovovi. Autor listu si pomáhá vtipnou chytristikou o relativitě času (2 Petr 3,8). Není pozdněantickým Einsteinem, jeho teorie nese jiný význam. Nikoliv lidé, ale Bůh určuje chronometrii. Časovost osobní existence i dějin závisí na něm a ne opačně.

Další argument představuje jedno z prvních novozákonních vysvětlení reagujících na notoricky odsouvaný příchod Páně. Nikoliv nespolehlivost načasované kosmické bomby, nýbrž Boží láska odložila druhý příchod na neurčito. Hospodin chce, aby všichni lidé došli poznání pravdy a byli spaseni. Nacházíme se v období dravého misionářského rozmachu. Křesťanství postupně obsazuje prostor uvnitř hranic římského impéria, a dokonce se přelévá i mimo ně. Příchod konce naroubovaný na apoštolskou dynamiku poskytuje zajímavou odpověď netrpělivým a pochybujícím. Petr vlastně říká: „Nebečte a makejte. Dobře, že tu Pán ještě není. Máme na krku šíleně práce. To jenom vy máte být spaseni, a ti druzí ne?“

Étos hrdých a aktivních spolupracovníků na díle spásy se neprojevuje pouze v evangelijním zvěstování, ale i v osobním životě mladé církve. Odsunuté eschatologické očekávání má produkovat odpovídající životní styl. Obojí, správná apoštolská aktivita i správný morální život, urychlí očekávaný příchod. Důvěra v nebeské vedení dějin je posílena vlastní aktivitou křesťanů. Misijní a osobní étos není jen samoúčelné hemžení církve a jednotlivce, dnes tak běžné. List hodnotí křesťanskou aktivitu Božíma očima. Protože děláme a nesedíme s rukama v klíně, provokujeme i samotného Všemohoucího k rychlejšímu sanování vezdejšího podniku. Jak víme z naší, o dva tisíce let starší zkušenosti, křesťanství obletělo svět a konec pořád nikde. Dokonce ani motiv eschatologického očekávání neudržel mravy na patřičné úrovni. To bohužel potvrzují poslední pedofilní skandály římskokatolických kněží ve Spojených Státech, v Irsku a jinde. Ne že by ostatní křesťanské církve tyto či jiné nemravnosti neprovozovaly, ale jejich eskapády nejsou mediálně natolik přitažlivé jako u katolíků.

Z hlediska předloženého výkladu druhého čtení si lze položit drzou otázku: Odsouvá se příchod Páně jen proto, že Kristova církev nenaplnila očekávání Nejvyššího? Petrův list si tuto otázku ještě neklade, protože věří na aktivní účast věřících při konání vykupitelského díla. Naše víra v aktivně přibližovaný eschaton se poněkud zamlžila vinou sekularizace, rozkolem v křesťanství, komplikovanou teologií, dvěma světovými válkami a mlčením Boha v Osvětimi či v Majdanku.

Ale přesto se našli křesťané jako Teilhard de Chardin, kteří přikládají lidské aktivitě stejný eschatologický význam jako Petrův list. Na rozdíl od něj se nedostali na seznam kanonických, nýbrž katolickou církví zakázaných spisů (přinejmenším do smrti tohoto inspirovaného teologa a antropologa). Svou roli hraje i skutečnost, že Bůh oddaluje svůj příchod nikoliv dvě generace, ale dva tisíce let. Nevíra v brzký kosmický čardáš a možná i jistý cynismus produkovaný neúspěšnými předpověďmi se od doby prvotního optimismu poněkud prohloubily.

Musí Ježíš přijít v čele kosmického vojska vybaveného plamenomety poslední generace? Markův popis setkání dvou civilistů v jedné Římany okupované provincii dává odpověď. Nebyli jen tak obyčejní smrtelníci. Jeden to dotáhl na zavedeného proroka a druhý se na tuto kariéru pilně připravuje. Styl života Jana Křtitele vyhovuje náročným požadavkům na příchod Mesiáše, které tehdy stanovilo společenství eschatologicky nadšených Izraelitů zvaných eséni. Jejich klášter a písemnosti se po válce nalezly u Mrtvého moře.

Janovo působení vyvolává onen celoplošně očekávaný účinek, který prorokoval Izaiáš. Celý Jeruzalém přichází k Jordánu a nechává se křtít na znamení, že hříchy lidu jsou odpuštěny, pokud máme doslova a do písmene věřit Markovu evangeliu. Jan Křtitel svou liturgickou revolucí zpochybnil platné předpisy o obětním očišťování vin prolitím zvířecí krve v jeruzalémském chrámu. Ale vážnost a dramatičnost chvíle po neodkladném smíření s Pánem volají. Ježíš pro jistotu udělá oboje. Pravidelně již od útlého mládí navštěvuje chrám, a dokonce tam zůstane bez vědomí rodičů (Lk 2,41-52). Nechává se od Jana pokřtít stejně jako ostatní (Mk 1,9-11). Pro vyspělé eschatologické cítění Jana svědčí okolnost, že poznal Ježíše jako svého nástupce ihned a nikoliv až při následné nebeské epifanii oslavující jeho křest. Poznal ohlašovaného Mesiáše, když tento ještě chodil v civilu a nikoliv v nebeské moci a slávě.

Tento moment považuji za důležitý pro současné eschatologické očekávání Páně ochlazené dvoutisíciletou absencí činu. Nikdo z nás není úředně jmenovaným prorokem. Málokdo se žene za mučednickou palmou stejně srdnatě jako všichni Boží muži včetně Ježíše. Ale bdělost pro Hospodinův příchod vyžaduje, abychom poznali novou konstelaci smyslu. Jan Křtitel na to měl. Vždy přichází něco nového, co otevírá budoucnost. Nové ideje jsou oděny do nenápadného civilu, proto je vidí málokdo. Jen nepatrná skupina aktivistů viděla po válce nové uspořádání Evropy, bojovala za lidská práva, nyní se angažuje za rovnoprávné postavení ženy v církvi či prosazuje ekologický rozměr politiky a myšlení.

Tyto a jiné výzvy představují dnešní konfigurace nově daného smyslu, který pravděpodobně otevře budoucnost dalším generacím. Přicházející děti světa retrospektivně posoudí, jako my vzhledem k minulým generacím, kdo budoucnost otevřel, a kdo se ji naopak snažil uzavřít do překonaného modelu.

Shrňme tři strategie adventu z dnešních čtení. Izaiáš volá po bdělosti naplněné aktivní prací pro politické, sociální a náboženské dobro celé národní komunity. Velikost události potvrzující mimořádný zásah do dějin musí najít odpovídající odpověď na lidské rovině. Boží čin je celostní, lidská odpověď má mít odpovídající rozměr. Strategie z Petrova listu volá po apoštolském nadšení doprovázeném řádným osobním životem. Pán sice otálí se svým příchodem, ale aktivitu církve nemůže přehlédnout. Třeba se ustrne a něco definitivního podnikne. Evangelium ukazuje předchůdce Krista v jeho denní aktivitě proroka a reformátora společnosti i církve. Že se obojí osobně nevyplácí, to dokazuje Janova smrt i ukřižování jeho nástupce. Ale jen zaseté zrno může přinést úrodu. A bez práce nejsou koláče.

Reakce na tento článek můžete poslat autorovi na adresu uvahy@volny.cz

***

Se svolením převzato ze serveru www.christnet.cz

Reakce na tento článek můžete poslat autorovi na adresu: uvahy@volny.cz