Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus A)
7. neděle velikonoční / Šťastní ti, kdo znají Otce

"Moje jsou nebesa a má je země… všechny věci jsou moje, i sám Bůh je můj a pro mne, protože Kristus je můj a celý pro mne. Co tedy žádáš a hledáš, duše má? Tohle všechno je tvoje a všechno je to pro tebe. Nezabývej se maličkostmi ani nedbej na drobty, které padají ze stolu tvého Otce. Vyjdi ven a raduj se ve své slávě; skryj se v ní a těš se z ní a splní se tužby tvého srdce."

1. čtení Sk 1,12-14

Když byl Ježíš vzat do nebe, 12apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty. 13A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. 14Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.


První "kroky" prvotní církve jsou úzce spjaté s předcházejícím obdobím Ježíšova působení. Tuto kontinuitu zviditelňuje jednak okruh apoštolů a zbožných žen, jednak místo - Jeruzalém, který byl vždycky centrem zásadních událostí dějin spásy.

Učedníci se vrací z hory nanebevstoupení (hora je vždycky příhodným místem zjevení, viz Mojžíše, Eliáše) do Jeruzaléma, přitom urazí jen cestu dovolenou v sobotu, tj. asi 880 m. Po příchodu do města nevstupují do chrámu, ale do horní místnosti: tím můžeme vyrozumět buď vyšší patro nějakého většího domu, nebo místnost na střeše, která byla přístupná z vnějšího schodiště (tato místnost sloužila jen ke kratšímu odpočinku, studiu, modlitbě, setkání). Označení "horní" může mít také symbolický význam, podobně jako "hora" nanebevstoupení.

Tak jako na začátku evangelia, i teď jsou apoštolové zmíněni na prahu "nového začátku": objevují se na začátku jak Ježíšovy činnosti, tak činnosti církve. Spolu s nimi jsou i ženy, které následovaly Ježíše a byly svědky jeho smrti a prázdného hrobu.
Zmínka o příbuzných je důležitá: zpočátku byli totiž nepřátelští Ježíšově působení (Mk 3,20n.). Že by zjevení Jakubovi, bratru Páně, změnilo jejich postoj? S nimi je také Maria, která je označena epitetem Matka Páně - tím se zdůrazňuje její úloha v dějinách spásy. Zmínka o ní není náhodná: ona je na začátku evangelia a na začátku Skutků, na začátku Ježíšova života i života církve.

V očekávání na přijetí moci Ducha svatého (Sk 1,8) se Kristovi učedníci i učednice schází k jednomyslným modlitbám (slovo "jednomyslnost" vyjadřuje jednotu prvních křesťanů - viz Sk 2,46; Sk 4,24). Modlitba stále provázela život prvních křesťanů (viz Sk 2,42.46; 4,24-30). Právě ta uschopňuje a připravuje k přijetí Ducha svatého: prvotní církev čeká v modlitbě na dar Ducha, podobně jako i samotný Ježíš, při křtu, v postoji modlitby přijal Ducha (Lk 3,21n.).





Mezizpěv Žl 26

Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých!
Nebo:Aleluja.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? - Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl? *

Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: - abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, - abych požíval Hospodinovy něhy - a patřil na jeho chrám. *

Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, - smiluj se nade mnou, vyslyš mě! - Mé srdce k tobě mluví, - má tvář tě hledá. *





2. čtení 1 Petr 4,13-16

Milovaní! 13Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. 14Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. 15Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. 16Trpí-li však, že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, že je křesťanem.


Autor tohoto úryvku se snaží ukázat smysl utrpení, který se skrývá za skutečností pronásledování. Takové utrpení není pouhé zlo, ale milost: milost sdílení samotného Kristova utrpení. Není to jen pokoření a ponížení, ale znamení přítomnosti Ducha slávy! Z těchto velkých Božích darů se může věřící radovat (ne z utrpení jako takového! Viz Sk 5,41: "A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno"; Mt 5,10-11: "Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích").
Taková radost je jiná než ta "obyčejná" lidská: je "oslavená" (1 Petr 1,8-řecký text), protože je prozářena samotným Duchem slávy (v. 14). Tato předchuť "nebeské radosti" se pak dovrší při zjevení Ježíšovy slávy (v. 13).





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Nenechávám vás sirotky, praví Pán, jdu a zase k vám přijdu a vaše srdce se bude radovat. Aleluja.



Evangelium Jan 17,1-11a

1Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. 2Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. 3Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. 4Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. 5Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. 6Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. 7Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; 8vždyť slova, která jsi mně dal, dal jsi jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. 9Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; 10a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. 11Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě."


Pomalu končí velikonoční období, které připomíná, jak se Ježíš různými způsoby zjevoval učedníkům a s nimi přebýval. Autor evangelia formou modlitby shrnuje celé poselství o Kristu. V této velekněžské modlitbě (takto nazývané, protože Ježíš prosí za učedníky a za celý svět) zřetelně vystupují do popředí dva motivy: Ježíšova odchodu k Otci (proto předčítáme v blízkosti svátku Nanebevstoupení) a poslání učedníků, které se uskuteční v síle daru Ducha (příští neděle). V této modlitbě se prolíná to, co se už stalo, s tím, co má teprve nastat: to je typické pro židovskou modlitbu, kde událost (neboli Boží dar, v tomto případě dar slávy, lásky) inspiruje prosbu za nové projevy Boží moci.

Ježíš nejprve pozvedává oči k nebi - podle židovského myšlení je nebe místem Božího přebývání (takto se Ježíš modlil i před Lazarovým hrobem, 11,41). Modlitba začíná oslovením Otče: toto oslovení je přítomno i ve dvou předchozích Ježíšových modlitbách, které jsou zaznamenány u Jana. Všechny tyto tři modlitby jsou vysloveny před smrtí v jistotě, že tato bude přemožena (11,41; 12,27.28; 17,1n.). Je nápadné, že sloveso "dávat" se často vyskytuje ve spojitosti s Otcem - to nabádá vidět v něm Dárce par excellence.

Po oslovení následuje prosba "oslav svého Syna" s následným "aby tě Syn oslavil". Podobný sled máme i v 17,4: výzvu "nyní oslav" (v. 4) předchází věta "oslavil jsem tě na zemi". Z těchto výroků je zřejmá "vzájemnost mezi Otcem a Synem": Otec oslavuje Syna, Syn oslavuje Otce. Oslavení spočívá v dokončení díla (v. 2), které mělo jako cíl "dát lidem věčný život" (srv. Irenejův výrok: "Boží slávou je živý člověk"). Toto se uskuteční v plnosti na konci Ježíšovy životní cesty. Povaha tohoto věčného života je ozřejměna ve v. 3: "poznání" pravého Boha i jeho "vyslance" Ježíše Krista ("poznání" je samozřejmě i zde chápáno jako navázání jedinečného, hlubokého a bytostného vztahu). Přívlastky "pravý a jediný" (v. 3) ve SZ obvykle označují Hospodina v protikladu k falešným bohům; v Janově evangeliu spíš podtrhují to, že pravý Bůh je ten, který se zjevil v Kristu. Otec má oslavit Syna, aby Syn oslavil Otce: oslavit Boha znamená uznat jeho mocné skutky - pro Ježíše oslavit Otce znamená ukázat jeho lásku k celému světu (viz Jan 3,16: "Bůh tak miloval svět…"), a to až do krajnosti. Vrchol tohoto zjevení je "v hodině" Ježíšově, na kříži. Syn prosí o oslavení, jež se rodí z té lásky, kterou Otec miloval Syna "před založením světa" (17,24).

"Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal." (v. 6) - Syn kontempluje dobrotu Otce, který mu daroval ty, kdo patří jemu. Výroky "zjevil jsem tvé jméno" (v. 6; "jméno" je uctivým označením Hospodina) a "oslavil jsem tě na zemi" (v. 4) shrnují tajemství Ježíšova poslání, zcela zaměřeného na zjevení Otce. Výraz "zjevit jméno" je v řeckém textu vyjádřeno odvážnou formulací, kterou nenalezneme nikde jinde v Bibli: Ježíšovo zjevení je jedinečné a neopakovatelné.

Učedníci poznali, že "všecko, co má Syn, je od Otce" (v. 7): v tomto výroku (a v následujícím, v. 8) sloveso "poznat" převažuje nad "věřit" a označuje víru plnou, dovršenou. Věta "všechno mé je tvé, všechno tvé je mé" podtrhuje, že Syn je ve všem závislý na Otci a je s ním dokonale spojený; slovem "všechno" jsou míněni také samotní učedníci.

Tato část modlitby je především za učedníky, jak potvrzuje věta "ne za svět prosím". Tím se nechce říct, že svět je vyloučen ze spásy: "záchrana světa" je horizontem celé modlitby, vždyť Syn má moc nad každým člověkem (v. 2) a tato moc se prokáže právě prostřednictvím těch, které Otec posvětí a uchrání. Tito jsou pak posláni do světa, aby zjevili Otcovu lásku (v. 23).





K úvaze

"Šťastní ti, kdo znají Otce". To jsou slova Tertullianova, jednoho z prvních křesťanských teologů. A mohli bychom dodat: šťastní ti, kdo znají Otce Ježíše Krista, Otce zjeveného v evangeliu. A že tito lidé jsou a mohou být skutečně šťastní, to není "řečnickou frází", ale realitou - oni totiž přijímají život v plnosti: tryskající vody, ne kapky, "chléb andělů" (srv. Mdr 16,20), ne pouhé drobty.

Znát Otce znamená zakoušet nepomíjející život. Tím poznáním se nemíní "rozumová znalost", ale osobní a důvěrné společenství.
Znát Boha jako Otce znamená uznat a vnímat Boha jako vlastního Otce - dobrého Otce. A protože takové poznání Boha není samozřejmostí, je opravdovým štěstím prorazit mrak nevědomosti, ba dokonce mrak nedůvěry a strachu - a dostat se do Otcovy blízkosti. Takové poznání pak provází jásot, "vnitřní radostný záchvěv" - něco podobného jako je to, co prožívá dítě po opětném setkání se svým milovaným tátou, na kterého musel třeba dlouho čekat. Setkání s Otcem přináší nejen radost, ale i jistotu - posiluje vědomí neohroženosti tváří v tvář všem životním nejistotám. Důvod je nasnadě - je-li Otec dobrý, pak mi dává všechno to, co potřebuji, a to i na poušti. Ba mnohem víc - nejen že nedává štíra místo vejce, hada místo ryby (Lk 11,11.12), ale dává neskonale víc, než zač prosím a co si dovedu představit (srv. Ef 3,20).

Nadměrnost této Otcovy velkorysosti je dosvědčena slovy: "všechno tvoje je i moje". Je jasné, že toto mohl říct "naplno" pouze Kristus. Nicméně je stejně jasné, že každý, kdo patří Kristu, může zakoušet, že Otec dává se štědrou a otevřenou rukou.

Mnohdy nemáme tuto zkušenost, a proto potřebujeme posílit svoji víru ve světle svědectví těch, kdo poznali oceán Otcova milosrdenství a … otevřeli svoji dlaň, aby přijali dary "padající z Boží ruky". Jedním z těchto svědků je Jan od Kříže, od kterého pochází následující slova:
"Moje jsou nebesa a má je země… všechny věci jsou moje, i sám Bůh je můj a pro mne, protože Kristus je můj a celý pro mne. Co tedy žádáš a hledáš, duše má? Tohle všechno je tvoje a všechno je to pro tebe. Nezabývej se maličkostmi ani nedbej na drobty, které padají ze stolu tvého Otce. Vyjdi ven a raduj se ve své slávě; skryj se v ní a těš se z ní a splní se tužby tvého srdce."

Neztrácet se v maličkostech … a otevírat oči a ruce pro Otcovy dary: možná se nám to zčásti podaří v těchto dnech. A pak aspoň trochu zakusíme, že jsou šťastní ti, kdo znají a poznávají dobrého Otce.





K reflexi

1. Je naše modlitba při liturgii či "na společenství" doopravdy jednomyslná, nebo je spíš souhrnem modliteb jednotlivců?
2. Zažil jsem někdy "nepříjemnosti" kvůli víře? Jak jsem je snášel?
3. Tato modlitba je malým oknem, které dovoluje nahlédnout do tajemného vztahu mezi Otcem a Synem. Vyber si nějakou větu: nad ní setrvej a … "zkus se ponořit" do tohoto tajemství.