Volný čas
jako něco nesmyslného?

V dnešní době dochází k přecenění aktivity jako takové. Aktivitu přeceňujeme tehdy, když se nedokážeme s něčím jen tak setkat. V knize "Hovory s Hitlerem" stojí, že "každá pasivita je beze smyslu". A tak je ve tváři moderního člověka, který uctívá aktivnost jako modlu, charakteristickým rysem neustálé napětí a přepětí.
 
Dnes bývá přeceněna i obtížnost a úsilí jako takové, samo o sobě. Ale ne vždy to, co je nejnáročnější, nejtěžší je to nejlepší. Vždyť přece co konáme z lásky je snadné! Za přecením obtížného vězí zdráhání se přijmout něco darem, postoj, který říká, že nedůvěřuje všemu, co je snadné, že chce vlastnit a mít jen to, co si sám vydobyl a získal svou námahou.

Dotřetice je dnes přeceněno to, co má nějaký účel, účelnost, zajišťování existence, toho, co slouží jen k nějakému účelu, toho co je "užitečné".

Ale existují činnosti, které nemají svůj smysl mimo sebe, ale v sobě samých! K jejich povaze patří, že nemohou být uvedeny do žádné souvislosti s nějakou pětiletkou. Je k pláči, když se do myslí lidí vštěpuje ideál plánu, jako měřítko pro všechno, co se v lidské dimenzi děje.

Ten, kdo tato tři hlediska vyznává, nepředpokládá volný čas. Ten je pro ně něco nesmyslného, něco, co se nepatří a nesluší. Volný čas není jiný výraz pro zahálku, pohodlnost a lenost...

Hektika práce (pro práci samou) pochází z lenosti!
Co se míní touto leností?

Leností (a z toho pocházející hektikou práce) je zachvácen ten, kdo nechce opravdu být tím, čím je. Nechce být osobou, která je odpovědná za své činy, která je povolána k rozhodováním. Jde o zoufalství toho, kdo se neodváží být tím, čím přesto je. Člověk je pak ve svém jádru rozpolcený a nemůže být sám se sebou "v jedné" místnosti. Musí pak "ven". A tak se mnohdy utíká k aktivitě, jen aby se nemusel zastavit...

Volný čas je především vnitřní stav duše.
Není jen určen dovolenou či víkendem.

Volný čas je protikladem přecenění práce, je ne-aktivitou. Je to stav, kdy se uvolníme a odevzdáme se, jako se odevzdáváme ve spánku. Je to stav (přísného) ne-usměrnění a ne-zaměření činnosti. (Je to stav jako když se někdo nechá unášet na vlnách moře...). Volný čas je stav otevřenosti duše.

Volný čas je postoj slavení. A slavení znamená nejen nepřítomnost námahy, ale přímo její protiklad. V pojmu slavení jsou obsaženy všechny tři prvky, ne-aktivita, klid, nepřítomnost námahy a také vyčlenění ze sociální funkce.

Při pravém slavení a při pravém (aktivním) odpočinku člověk dělá něco proto, že ho to baví, že mu to připadá nádherné.

Rozlišení mezi "přestávkou"
a "volným časem".

Smyslem přestávky je, že se zotavím z práce kvůli práci. Je to článek řetězu pracovního dne. Zotavení z práce kvůli práci.

Smyslem volného času není, aby člověk mohl pracovat déle a bez poruchy. Smyslem volného času není, abych mohl pracovat déle, ale abych i v pracovní funkci, která mě omezuje na určitý aspekt reality... zůstal člověkem, to znamená, abych si rozuměl a realizoval se jako bytost, která je zaměřena na celek.

Nejvyšší formou ne-účelného a krásného je chvála Boží.
Člověk může být omezený na oblast "užitečných" činností.
Můžeme být uvězněni sami v sobě, náš prostor existence se tak smrští, že si vůbec nedokážeme představit smysluplnou činnost, která není prací...
 
Inspirováno knihou Josefa Piepera, Volný čas,
kterou vydala Křesťanská akademie Praha