Veliké zklamání: Ježíš není králem dle našich představ

Co Boží království znamená
v tomto světě

Mohli bychom mít tendenci představovat si za slovy „přijď království tvé“ pohádkové království s králem na hradě. V pohádkách se skrývá hluboká moudrost, ale nemůžeme si pochopitelně myslet, že Bůh je král se zlatou korunou, který sedí na trůně obklopen královským dvorem, ačkoliv jistým způsobem doopravdy králem je.

Když mluvíme o „tvém království“, nemyslíme to ve smyslu moci, vlivu, síly a autority. Mluvit o Božím království znamená mluvit o Bohu samém. Když Matouš mluví ve svém evangeliu o nebeském království, je to proto, aby se vyhnul vyslovování Božího jména. Židé to nedělají, vyslovit něčí jméno znamená už ho nějak uchopit, přivlastnit si ho, chtít se stát jeho pánem. Je to biblický výraz, vůči kterému nemůžeme být dlouho lhostejní.

Důležité je ale hlavně vědět, co Boží království znamená v tomto světě. Nejedná se o vládu, nýbrž o postoj srdce a duše, jež spočívají v Bohu: pokoj, trpělivost, toleranci, ochotu odpouštět, sílu a schopnost odpouštět. Když se modlíme „přijď království tvé“, prosíme, aby všichni lidé na světě chtěli přijmout tyto vnitřní postoje, aby se všichni stali milosrdnými jako Bůh sám, aby byli naplněni dary Ducha, o nichž čteme v Pavlových listech: láska, pokoj, shovívavost, velkodušnost, ochota odpouštět, sebeovládání… Dary Ducha nám vykreslují Boží „povahu“. Nejsou to hrubé a hlučné ctnosti, jde o jemné hodnoty.

Kristus má moc,
ale zachází s ní jinak,
než bychom s ní zacházeli my

Jemnost a tichost jsou velice podstatné. Nelze přejít bez povšimnutí, že: Bůh je králem jako trpící služebník, týraný člověk s korunou z trní, troska… Určitě to není takový král, jakého lidé očekávali: nevyužije své moci. To bylo pro Židy i pro apoštoly veliké zklamání: Ježíš, jejich král, nebyl králem tak, jak si to představovali: mocný vládce trůnící nade všemi…

Ježíš se od počátku svého veřejného života, při svém křtu, rozhodl pro velice zvláštní druh královské důstojnosti, totiž pro důstojnost služby. Když se sklonil a ponořil do vod Jordánu, jako by tím řekl: „Moje místo je pode všemi“, zatímco pozemští králové stojí „nade všemi“. Znovu se s tím setkáváme, když Ježíš vstupuje do Jeruzaléma: nasedne na osla, dopravní prostředek chudých, nikoliv na královského oře. Zajisté má moc, ale zachází s ní jinak, než bychom s ní zacházeli my. Přijme od Heroda a Piláta královské atributy: purpurový plášť, meč do ruky a korunu na hlavu, ale to vše slouží k ponižování. Jeho koruna není ze zlata, ale z trní, jeho meč není zdoben drahými kameny, jde o obyčejnou hůl. Purpurový plášť není královským šatem, ale označením blázna. Ježíš byl vyvýšen na kříž, píše evangelista Jan. Ano, jde vstříc smrti na kříži. Copak to je obraz královské moci?

„Hle, člověk“,
chudák

Tak jsme si zvykli, že Ježíš je tolik jiný, že už se nad tím ani nepozastavíme. Židé a apoštolové to prožívali zcela jinak. Židé odmítali Ježíše, protože byl příliš „malý“, protože neuskutečnil to, o čem po staletí snili proroci. Není snadné přijmout, že Bůh se stane člověkem a že král světa zde stojí ve vší své ubohosti: „Hle, člověk“, jako chudák. Ale právě tak se to stalo. K pravdě o tom, kým Kristus je, se  nejvíce přiblížíme, když obrátíme naruby všechny své představy o Bohu a o tom, čím by měl Ježíš být: „Kraluje?“ Ne, jde na smrt. „Je to vůdce?“ Ne, je veden v poutech. Převrácení všech perspektiv je pro křesťanství typické. Měli bychom si to více uvědomovat: Bůh se zjevil na tomto světě maličký…

Je proto zcela pochopitelné, že nevěřící říkají: „Bůh nemůže být dítě zabalené v plenkách“ nebo „Bůh nemůže skončit jako zločinec. Někomu takovému není možné se klanět“. Ale právě to je milost, a právě to přijali věřící: víru v to, že Bůh se stal maličkým. Jestliže tomu člověk dokáže věřit, může nad tím každý den žasnout.

Se svolením zpracováno podle knihy Godfried Danneels,
Přijď království tvé - Rozjímání nad Otčenášem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství

Slavnost Ježíše Krista Krále

Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděle v liturgickém mezidobí). Svátek vyhlásil v roce 1925 papež Pius XI. a připomíná Kristův královský titul, Kristovu svrchovanost nad lidskými dějinami i nad všemi „vládci“ v tomto světě. Liturgický rok končící oslavou Ježíše Krista Krále křesťanům připomíná, že i definitivní konec světa, bude v rukou Ježíše Krista - Krále.

„Ježíš Kristus - Pán a Král - je cíl lidských dějin, bod, v němž se sbíhají tužby dějin a civilizace, střed lidského pokolení, radost všech srdcí a naplnění všech jejich tužeb. Jeho vzkřísil Otec z mrtvých, vyvýšil a umístil po své pravici...“ (GS 45)