Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Advent (cyklus C)
1. neděle adventní - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

Nějaký den vesmírného Hospodinova soudu jsme sice ochotni připustit, ale zas tak moc s ním nepočítáme, máme po ruce mnohem obyčejnější a prozaičtější starosti.

1. neděle adventní - C

Rozbor textu

1. čtení
Jer 33, 14-16
Slova 33. kapitoly jsou zasazena do situace, kdy se Izrael vracel z exilu (text zřejmě není od Jeremiáše samotného). Byla to doba očekávaná a přece neutěšená: vše v Palestině bylo v rozvalinách, chrám zbořen, skoro nikdo si nedovedl představit jeho obnovu. Avšak slova dnešního čtení najdeme ještě na jednom místě v Jeremiášovi - ve 23. kapitole uprostřed slov, která tvrdě kritizují vyvolený národ. V obou případech ale mají tato slova stejný smysl - ujišťují o naději uprostřed lidské beznaděje, o naději, která stojí na Hospodinu, na jeho věrnosti, na tom, že Hospodinova zaslíbení jsou zcela spolehlivá, trvalá, nenahraditelná, že jsou neohrozitelná i nevěrností vyvolených. Protože Boží právo a spravedlnost uskuteční "Davidův výhonek", který vzbudí sám Hospodin.


2. čtení
1 Sol 3, 12-4,2
Pavel je od soluňských sice tělesně vzdálen, ale s velkou láskou na ně vzpomíná a těší se na příchod k nim. Ve střední části listu, z níž je náš úryvek, se je snaží povzbudit k vytrvalosti i k růstu v přijaté víře. Růst jejich vzájemné lásky i lásky ke všem lidem považuje Pavel za podstatný prvek jejich přípravy na setkání s Pánem při parusii. Proto také Pavel nabádá, aby nepolevila věrnost v přijatých zásadách života. Jak má tato věrnost i láska vypadat, vykládá apoštol Pavel podrobněji v dalších verších, které už nejsou součástí perikopy této neděle.


Evangelium
Lk 21, 25 - 28. 34 - 36
Pohled Písma do budoucnosti je v zásadě optimistický, i když ne lacině optimistický: budoucnost je celá Boží (tak mluví Starý zákon), jako hlavní bod je v ní očekáván druhý příchod Ježíše Krista (tak mluví Nový zákon). Ovšem pohled Písma zná v budoucnosti i těžké a hrůzné události: vítězství nepřátel nad nevěrným lidem v den soudu - hrozný den Hospodinův (Starý zákon) a apokalyptické hrůzy před příchodem Syna člověka (Nový zákon). Nic z toho ovšem neznamená, že by se mohly vymknout Bohu věci z rukou, že by zcela a definitivně zvítězilo zlo. Úmluva s Noem a jeho potomky (Gen 8,21; 9,8-17) nebyla nikdy odvolána. Naopak ti, kteří patří Kristu, budou shromážděni k záchraně v den konečného účtování (Mk 13, 24-26).


K úvaze
Božím slibem (1. čtení) není zaručena záhuba, ale záchrana. A Bůh je ve svých slibech věrný. Tedy: v pohledu do budoucnosti, v pohledu na to, co přichází od Boha (ne jen od lidí) můžeme a máme být plnými optimisty. Jak ubíhá čas - ať se děje, co se děje - blíží se naše /konečné - IMA/ vykoupení (Lk 21,28). Je ovšem třeba vsadit svou naději na Boha, dárce, věrného partnera smlouvy (1. čtení) a v Ježíše, Vykupitele. Naději nelze vsadit ani na "hvězdný svět" - ten bude otřesen, ani na lidi - ti budou v zajetí úzkosti.

Problémem ve vztahu k budoucnosti tedy není Bůh a to, co od něho přichází; problémem jsme jen my sami. Člověk totiž může mít srdce, tedy jádro své osobnosti, zatíženo nestřídmostí, opilstvím, pozemskými starostmi. Opit nemusí být člověk jen alkoholem, ale i vlastní důležitostí, úspěchem, může být zatížen denními starostmi tak, že už ani nic jiného nevnímá. To dobře známe. Známe také proslulé "až potom", "jen co to a to dodělám", "děti vyjdou ze školy, půjdu do důchodu ..." atd. Série těchto odkladů se může protáhnout na celý život.

A tedy: bdít - modlit se (V 36) je cestou k tomu, aby člověk nezahynul v neštěstích, ale dospěl i přes ně k Synu člověka.

Co to tedy může znamenat prakticky:
Bdít: Nedat se ukolébat monotónností života, neupadnout do sebejistoty nad svými úspěchy, nepřestat vědět o zlu, které se chce člověka zmocnit, a tedy bojovat proti zlu.

Modlit se: To neznamená jen vršit otčenáše nebo růženec. To znamená udržovat své spojení s Bohem a tedy celý život protkat modlitbou. Ne jen tak, že do každé práce vkládám modlitbu, ale tak, že každou práci, starost, rozhodnutí do modlitby zařadím. Ať už jde o modlitbu osobní nebo společnou.

Vyvstává tu před námi postava, která v životě nic "nezaspala" a která čekala vše od Boha: Maria. Její životní postoj by mohl být před našima očima celý advent. Její mateřství, které vzešlo z trvajícího panenství, je snad nejmocnějším symbolem křesťanského postoje: Maria nic nemá, na pozemské naděje nemůže spoléhat, vše čeká od Boha a dostane víc, než ti, kteří plody svého života sami zajišťují. Je totiž stále otevřena Božím požadavkům, nechává si přeorganizovat svůj život, na ničem nelpí, ani na svém synu.

Shrnuto: Náš pohled do budoucnosti může být pokojný a plný naděje. Budoucnost je Boží a jejím cílem není lidský pokrok, ale příchod Syna člověka (moderní věda žádný jasný a určitý bod, ke kterému by budoucnost lidstva měla spět, nevidí!). Vidí leda technický pokrok s velmi problematickými následky. Aby člověk - křesťan - cíl neminul, nemůže žít jakkoliv. Maria je postava, která ukazuje jak tedy žít, jaké postoje zaujímat. Bdít. Modlit se. Důvěřovat, že Bůh obdaruje.


Myšlenky k promluvě
Adventní doba

Liturgie adventní doby představuje určitý autentický výklad jejího smyslu, tak, jak se po dvě tisíciletí v církvi tvořil. Liturgické texty pocházejí ze dvou myšlenkových proudů. Jednak z toho, který viděl advent především jako přípravu na druhý Kristův příchod a jednak z toho, který chápal advent jako "malý půst", totiž jako kající přípravu na velké svátky Kristova narození.

Jak mešní modlitby a preface, tak biblická čtení adventních nedělí, sledují obě linie. S tématem druhého Kristova příchodu se setkáme hned v evangeliu první neděle adventní. A v dalších nedělích nás evangelia budou takřka chronologicky připravovat na Narození Páně: Jan Křtitel a Ježíšova matka Maria jsou posledními postavami starozákonními a zároveň prvními postavami novozákonními.

Druhá čtení z apoštoláře pak jsou vybídnutím k plnějšímu křesťanskému životu, k jeho nápravě, kterou setkání s Kristem předpokládá i vyvolává.

Se záviděníhodnou pregnantností jsou základní myšlenky adventu obsaženy zejména ve vstupních modlitbách mší adventních nedělí a hlavně pak v obou adventních prefacích. Jejich texty pro nás mohou znamenat buď shrnutí toho, co v adventu rozjímáme, nebo vybídnutím k pozornosti vůči hlavním tématům adventu. V každém případě představuje liturgie určitý klíč k dobrému uchopení adventu, k jeho plodnému prožití. Stojí za to věnovat četbě liturgických textů nějaký čas.



Lk 21, 25-28.34-36

Většina z nás jistě lehko řekne, že jejich srdce není zatíženo ani nestřídmostí, ani opilstvím. Jsme přece spořádaní lidé. A upřímně řečeno, nějaký den vesmírného Hospodinova soudu jsme sice ochotni připustit, ale zas tak moc s ním nepočítáme, máme po ruce mnohem obyčejnější a prozaičtější starosti. Ale co naše běžné denní starosti - ty nezatěžují naše srdce? Čeho máme denně vlastně nejvíc na srdci? Nemusíme ani dlouho hledat, abychom viděli, že náš život nejvíc zatěžuje ta tisícovka drobných starostí, z nichž nejméně polovinu bychom snad mít ani nemuseli. Každý z nás jistě zažil, že když ho uprostřed nekonečného proudu neodbytných a zdánlivě předůležitých starostí zasáhla třeba obyčejná chřipka, najednou se ukázalo, kolik věcí vlastně vůbec důležitých není, kolik toho lze odložit, co všechno lze vynechat. Život se nám najednou zjednodušil. Bohužel, jakmile se člověk uzdraví, vrátí se zpravidla do balíku svých starostí. A přece víme, že věcí opravdu nutných k životu je poměrně málo, že mnoho věcí být sice může, ale nemusí. Žijeme mnozí v situaci, kdy ty opravdu nutné věci k životu (jídlo, spánek, oblečení) zajištěny máme, a to bez mimořádného úsilí. O to víc je ale věcí, které mít nemusíme, a přece o ně usilujeme, o to víc je starostí o zajišťování věcí, které nejsou nezbytné, ale nám se zdají nutné. Desítky a stovky těchto nikoli nezbytných věcí nám kradou životní síly. A nejen to. Kradou nám srdce. Nemáme ho pro Boha celé. Nemůžeme čekat s otevřeným srdcem na Syna člověka, protože čekáme až nám přivezou novou sedací soupravu, až konečně zlevní počítač, po němž toužíme, až sklidíme na zahradě úrodu ze všech skleníků, které jsme si vymysleli ... až ... Ale jednou nebude žádné až. A toto "jednou" nemusí být jen nedohledně daleko. Máme se bát? Evangelium říká "buďte bdělí". To ovšem není výzvou ke strachu, ten nemá ve víře místo. Není to tedy tak, že by se člověk měl bát o své štěstíčko, bát se, že mu ho Bůh sebere. Pokud se někdo po několika dnech nebo měsících šťastného života začne třást a říká si "už zase se mi vede dlouho dobře, co asi přijde za pohromu?", neprojevuje víru, ale spíš pověrečnost. Jistě, v životě se střídají chvíle šťastné i nešťastné, ale všechny tvoří jeden celek našeho života. Jenže výzva k bdělosti, o které hovoří evangelium, není výzvou ke strachu ani k vypočítavosti, je to výzva k tomu, abychom nepřestali naplno jako křesťané žít. Abychom se nedali zaplnit a ukolébat ani tou tisícovkou drobných starostí, do nichž zabředlo naše srdce, ani tím, že život běží poklidně a v našem žití se celkem nic neděje. Je to výzva k tomu, abychom nepřestali vědět a vnímat, kam směřuje celý život a celý svět, jakého velkého pohybu jsme vlastně účastni. A tento pohyb směřuje k Bohu, nebo jinak: k příchodu Syna člověka, který se ujme vlády, aby ji celou předal Bohu - Otci. Jak má tedy člověk bdít? Tím že se stále dívá z okna, jestli už nenastává konec světa? Tak jistě ne. Bdí, když se modlí, když prosí v každý čas. Když nemá srdce zakotveno ve starostech ani bezpečí svých konexí a pohodlně zařízeného bytu, ale v živém Bohu. A modlitba, která má neustále vyplňovat náš život, toto zakotvení, které roste z víry, uskutečňuje, podporuje, prohlubuje.

A když si člověk říká, že je to všechno sice hezké, ale on nemá čas se modlit, nemá čas nad životem přemýšlet, nemá čas být každý týden aspoň půl hodiny s Bohem.., ať o tom nediskutuje, ale zkusí se podívat na věc jinak. Je dobré si totiž položit otázku: Na co máte čas? Čemu věnujete svůj čas? Co máte převážně a trvale na srdci? A co z toho je tak důležité jako Bůh a modlitba?