Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus B)
2. neděle postní / Stůl slova - Aleš Opatrný

2. neděle postní

Rozbor textu

1. čtení
Gn 22,1-18
Z běžných výkladů víme, že Abrahámova oběť znamená odmítnutí lidských obětí, které byly tehdy v Orientě obvyklé, dále že znamená obraz oběti Kristovy atd. Nechme ale klidně na sebe celý text působit tak, jak byl zamýšlen - jako příběh, který má člověka oslovit vcelku. Pokusme se "vypnout" všechny vědomosti a všechna dopředu daná řešení a také vlastní myšlenky, které bychom do textu předem vkládali. Máme-li obrazotvornost, nechme text defilovat před naším zrakem jako film. A potom asi zakusíme onen zmatek v duši Abrahámově, když má na Boží rozkaz zmařit Boží zaslíbení, když má zmařit poslední naději na legitimního dědice. A když vidíme, jak Abrahám připravuje vše k oběti, může se nás dotknout síla jeho víry, která jde přes všechny lidské naděje, proti lidským výpočtům. A přitom je ve vyprávění vše klidné, bez emocí a fanatismu! Nakonec vidíme, jak tato víra otvírá budoucnost, jak je možné vše dát v sázku a o vše přijít, aby Bůh mohl jednat sám a darovat vše, víc, než jsme čekali.

Tento text má dvě stěžejní témata. Jedním je Abrahámova víra, druhým je téma Boží věrnosti, věrné setrvávání v zaslíbení. Tato věrnost rozvinuta o nový rozměr, o rozměr smlouvy, už neznamená jen požehnání pro Abraháma, ale pro všechny národy.

Setkáme-li se s přezíravostí vůči světu Starého Zákona a vůči Židům, je dobré si uvědomit rozměry víry, kterou starozákonní příběhy zobrazují a která byla v Izraeli zřejmě žita. My se svým věděním o Kristu, se svátostmi, milostí, musíme často s hanbou vyznat, že se mnohdy nezmůžeme na víru ani poloviční. Test: co jsme skutečně schopni dát na Boží slovo v sázku?


2. čtení
Řím 8,31-34
Pavel neváže na žádnou podmínku skutečnost, že je Bůh s námi křesťany - neříká, že bude s námi jen tehdy, když budeme takoví a takoví. Skutečnost, že "Bůh je s námi", je pak zdrojem bezpečí ve všech situacích. Toto "Bůh s námi" je založeno na Boží vůli a na jeho rozhodnutí (Mt 1,22-23) - nezávisí na nás, na našich zásluhách. Bůh se nás zastává proti všem a o jeho kladném vztahu k nám není pochyb. A Boží bytí pro nás je nejjasněji ze všeho doloženo tím, že neušetřil vlastního syna, ale vydal ho za nás za všechny. Cenu, která byla za nás zaplacena, možná ani nevnímáme. Jsme zvyklí na větu, že Ježíš za nás zemřel. Opět test: Za koho z bližních jsme opravdu ochotni zemřít? Určitě bychom dělali výběr, kdybychom se k tomu odhodlali. Bůh ho nedělal.


Evangelium
Mk 9, 2-10
Tradičně se toto evangelium dává do souvislosti s utrpením Páně jako určité "dodání odvahy" pro apoštoly před vstupem do Jeruzaléma. Jeho význam se tím ovšem zdaleka nevyčerpává.V souvislosti Markova evangelia ho lze chápat jako avizování přicházejícího Božího království (Mk 9,1).

V 2 - časový údaj "po šesti dnech" nenaznačuje, od kdy se dny počítaly. Důležité je , že je to den sedmý: tedy den Hospodinův, den odpočinutí, sabat, den nového počátku. To vše jsou do jisté míry synonyma k přicházejícímu království. Jako všechny opravdu Boží věci se tato věc děje na jedné straně v osamění, na druhé straně před svědky, kteří jsou podle Zákona v dostatečném počtu - tři.

V 3 - bílá barva, jas, světlo - to všechno jsou Boží atributy

V 4 - Eliáš a Mojžíš jsou reprezentanty zákona a proroků, základu židovského náboženství

V 5 - 6 - království, Boží skutečnost jsou pro Boha přitažlivé, ale nelze se v nich v tomto světě ubytovat, nelze je "mít pro sebe".

V 7 - opět Ježíšova autorizace (po ohlášení utrpení - viz Mk 8,31- 33) Otcem, podobně jako při křtu v Jordánu (Mk 1,11).

V 8 - vidět v pravém slova smyslu lze jen toho, který se vtělil – Ježíše

V 9 - celá událost zřejmě nemohla být pochopitelná (a tedy ani zveřejnitelná) do doby Ježíšovy smrti a vzkříšení. Patří k Ježíšovu stylu, že nejdůležitější věci nezveřejňuje davu. Pro dnešní mentalitu je to až překvapivé.

V 10 - co to znamená, vstát z mrtvých, nebylo učedníkům zdaleka jasné, také proto je smrt jejich mistra úplně vyvedla z míry.

Je zajímavé, že na celou příhodu se už Marek nikde neodvolává, vše pokračuje, "jako by se nic nestalo".


K úvaze
Řím 8,31-34
Je známo, že dobrý psychický vývoj dítěte závisí do velké míry na tom, jak velkou jistotu má v lásce rodičů vůči sobě samému. Pro křesťana to platí obdobně: jen tehdy, je-li si jist tím, že Bůh je věrný, že je s ním a pro něho, že jeho láska je bezvýhradná, bude schopen z této jistoty jednat, to znamená stát na Boží věrnosti jako na neotřesitelné jistotě, a dát, je-li to třeba - všanc jakoukoliv jinou jistotu či hodnotu.

Další pohled: Abrahám uvěřil Bohu a byl ochoten dát i svého syna. Bůh sám nezůstal jen u ochoty - Bůh svého Syna za nás dal. Není z toho vidět, jak Bůh věří člověku? Že totiž věří, že tato oběť není zbytečná? Trochu se z toho tají dech, jaké mínění o nás lidech Bůh má. Za jak nespolehlivou a vrtkavou postavu, jakou je člověk, se Bůh staví! Rozměr Kristovy oběti není ovšem odňat ani z našeho života. Z našeho místa u Boha nás nikdo druhý nemůže shodit, ani žalobník - ďábel. Ale Bůh, který si nás na toto místo vede, nás může vést i cestou svého Syna, tedy cestou skutečného neúspěchu a kříže. A i v tom je Bůh s námi.


Myšlenky k promluvě
Gn 22,1-18 Řím 8,31-34
Nás asi na první pohled nejvíc zarazí a pohorší, že se mohly obětovat děti. Pro naše evropské cítění je dítě jakési tabu. Život dítěte je považován za posvátný (ne už život nenarozený - kupodivu) . V okolí Izraele i v Izraeli samotném (výjimečně) dětské oběti existovaly. Naše vyprávění z knihy Genesis je nepřímo odmítá, ale to není to, oč tu jde v prvé řadě. Abrahám měl svého syna Izáka ve věku, kdy on a jeho žena neměli na narození potomka žádnou naději. Tento syn - jediný, byl narozen na základě Božího zaslíbení. Byl Bohem darovaný a skrze něho se měla naplnit Boží zaslíbení, že totiž z Abraháma vyjde četné potomstvo, které bude pro svět požehnáním. A právě tohoto potomka má Abrahám na Boží přání obětovat. Stojí tu lidská úvaha a otázka, jak se může Boží slib naplnit, když jeho nositel bude zabit, proti Božímu požadavku. Abrahám i v této kritické chvíli nezklame. Uvěří Bohu "proti Bohu", lépe: Bohu proti lidské logické úvaze. A není zklamán, je odměněn. Izák mu zůstává a zaslíbení je opakováno a upevněno. Pavel potom v listě Římanům řekne: "Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?" Nemá ovšem žádný otazník nad tím zda je Bůh s námi. Zda je na naší straně. Abrahám i Pavel jsou naprosto jasně přesvědčeni o tom, že Bůh je na jejich straně - pro Abraháma na straně jejich rodiny, pro Pavla na straně křesťanů. Má-li se tedy v našem životě uplatnit víra Abrahámova a víra Pavlova (Písmo jasně požaduje, aby se taková víra uplatnila), potom je třeba, aby měla jasný základ - aby stála na přesvědčení, že je Bůh s námi. Lidé upřímně věřící si mnohdy představují Boha jako spravedlivého, ale přísného tatínka, kterému je třeba nejdřív udělat radost, splnit všechna jeho přání, a on potom možná udělá i to, oč žádáme. Bůh Abrahámův a Bůh Pavlův, Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, ovšem takový není. Je to Bůh, který si vyvolil Abraháma a smlouvou se mu zavázal, že rozmnoží jeho potomstvo. Je to Bůh, který ve své smlouvě pevně stojí. Bůh, který si nás vyvolil, miluje nás, který je zcela věrný, jeho zaslíbení jsou neodvolatelná. Bůh, který si nás nejdříve zamiloval, dal za nás svého Syna, který tedy sám vše uchystal k naší spáse, ten teď čeká, jestli to pochopíme, vezmeme za své a odpovíme na to. Bůh pokorný a skromný, lidsky řečeno, a přece Bůh pro nás neuvěřitelně jistý. Jistý svou dobrotou, věrností, svým rozhodnutím se pro nás. Bůh - dárce, ne Bůh - náš konkurent. Bůh, který chce a dokáže, abychom žili plně, ne Bůh, který by nás chtěl ponížit, aby mohl triumfovat. Jestli tedy toto z Písma i z vlastních životních zkušeností pochopíme, potom se můžeme odvážit víry Abrahámovy, protože naše víra je podobná víře Pavlově. Jestliže víme, že Bůh je ve všem s námi, a to nejen proto, aby se zdařily naše záměry, ale proto, že se pro nás rozhodl a chce naplnění našeho života, potom ho můžeme ve všem poslechnout, protože víme, že nás v tom nenechá, že nijak v ničem není proti nám, že poslechnout ho znamená volit dobro, a to i takové, které ještě neznáme a netušíme.

Celý Abrahámův život, v podání Písma, je cesta, pohyb, vstupování do neznámého, netušeného, a přeci Božího. Náš život není a nemusí být nic jiného, pokud je vírou nesen, ne jen z dáli provázen. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? A není-li Bůh s námi, a to proto, že jsme ho opustili, že mu v něčem nevěříme, proti komu my obstojíme?