Špidlík Tomáš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
24. neděle v mezidobí / Umění odpustit (Mt 18,21-35)

Znal jsem jednoho člověka. Byl neobyčejně ochotný. Kdekoli vypomáhal i finančně hleděl pomoci, když viděl potřebu. Ale něco zvláštního se tu vždycky přihodilo. Ta ochota trvala jenom jistou dobu. Jednoho dne přestal, jako když utne. A lidi, ke kterým byl tak dobrý, už nechtěl ani vidět. Skončil nešťastně v rodině, v mnoha pracích, v přátelstvích. Často se známí ptali, čím to je. Nakonec jeden, jak se zdá, našel pravou příčinu, když prohlásil: „Má všechny dobré vlastnosti, jenom jedna mu chybí: neumí odpustit“.

Ale je odpuštění lehké? Zdá se, že jsou k němu nakloněni spíš lidé povrchní, lehkomyslní. Ti mávnou rukou a řeknou: Co na všem záleží, můj klid je důležitější, než nějaké horlení pro spravedlnost. Tak mluvil jeden starý pán: Věděl, že osoba, která mu chodí čistit byt, skoro pokaždé něco ukradne. Ale bral to filosoficky. „Jsou to samé maličkosti“, říkal. „Dám-li najevo, že to vidím, bude oheň na střeše, a kde dnes najdu jinou osobu, která by přišla zametat a umývat“. Starý pán tedy odpouští, ale jak vidíme, je to slabost a pohodlnost. Kam by to vedlo, kdyby se tak chovala policie, která má vyšetřovat zloděje! V této souvislosti se tedy odpuštění jeví jako slabost, neschopnost vzepřít se zlu a nepořádku. Tak se chovají i senilní učitelé, profesoři, kteří mluví ve škole za katedrou a snaží se nevidět, co se děje ve třídě.

Odpuštění, ke kterému nás tak důrazně vybízí evangelium, musí být jiného druhu. Ale jak je pochopit? Je potřeba vyjít z jiného stanoviska. Když se díváme na chyby druhých, normálně zaujmeme pozici soudce nebo alespoň nestranného pozorovatele. Stojím na chodníku a vidím, jak někdo vyjel bláznivě autem z boční ulice do hlavní třídy. Prudké zaskřípění brzd, ale nic se naštěstí nestalo. Ale můj úsudek je totožný s ostatními pozorovateli: „Zločinec! Odejměte mu patent, než někoho zabije!“ Vidíme chybu druhého, vidíme její vážnost, známe zákony, které chrání lidi. Soudíme-li spravedlivě, musíme čin odsoudit.

Ale představme si docela jinou situaci. Ten, kdo špatně vyjel a uvedl jiné v nebezpečí, jsem já sám. Policie mně chce odejmout řidičský průkaz. Vidím, že jsem na tom zle. Ale přece se jenom pokusím poprosit o porozumění: „Vím, že jsem v neprávu, ale mějte slitování, byl jsem roztržitý. Je to pro mě poučení, abych byl podruhé opatrný“. Podaří-li se mě z toho vyjít, jsem šťastný. A kdybych byl podruhé svědek, že někdo jiný udělal totéž, jsem ochoten se za něho přimluvit. Jinými slovy: dokáže odpustit jenom ten, kdo si je vědom, že potřebuje odpuštění na prvním místě on sám.

To má ovšem důsledky, jak pro pojetí svátosti smíření v církvi, tak i pro postoj jednotlivců k ostatním lidem. Rumunský teolog Staniloae upozorňuje, že je v obecného mínění křesťanů stále ještě živý starý blud wiclefistický. Stále si představujeme, že církev musí být bez hříchu, aby mohla hříchy odpouštět. Ve skutečnosti si musí být na prvním místě vědoma, že potřebuje odpuštění ona sama. Jaké z toho plynou důsledky? Staniloae vypočítává některé.

Na prvním místě si musíme uvědomit, že je odpuštění hříchů něco, co se nás všech přímo týká. Vždyť je vyjádřeno v samotném Otčenáši: „Odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6,12). Aby to bylo zřejmější, Ježíš to osvětlil podobenstvím o dvou dlužnících, z nichž jeden nechtěl odpustit malý dluh druhému, ačkoliv jemu samému bylo mnoho prominuto (Mt 18,21-35). Většina našich hříchů jsou provinění proti lidem: pomluva, krádež, tvrdé jednání apod. Musejí nám tedy na prvním místě odpustit ti, proti kterým jsme se provinili. To, že žádáme odpuštění i u Boha, plyne z toho, že on se s lidmi ztotožnil: „Co jste udělali jednomu z mých nejmenších bratří, udělali jste mě“ (Mt 25,40). Ale dá se říci i opak: každý hřích proti Bohu je současně i proti lidem. Je totiž proti Boží vůli spasit svět. Tedy církev bez odpuštění by nebyla církev.

V principu jsou nám tyto důsledky přijatelné. Ale přesto se nám zdá, že je v neustálém odpouštění cosi ponižujícího. Ten, kdo prosí o prominutí, se umenšuje, žádá druhého o milost. Těžko na tomto faktu něco změníme. Ale je to vyváženo faktem druhým. Když odpouštíme my, jsme to my, kteří jsou vyšší. Někteří lidé nechtějí odpustit, protože omylem myslejí, že by se tím ponížili. Ve skutečnosti tím rostou. Odpouštějí spolu s Bohem. Stojí tedy jakoby na jeho pravici.

Evangelium nás ujišťuje, že se odpuštěním bližnímu sami očišťujeme. Můžeme to pozorovat i psychologicky. Každá urážka totiž vzbuzuje chuť se pomstít. Myšlenka na pomstu ovšem silně znepokojuje. Je to jakoby intoxikovala vnitřní organismus. Připlete se ke každé jiné myšlence, pronásleduje i ve snech. To zlo neodstraní jinak než odpuštěním, který tu cizí látku, která nám pronikla do srdce rozpouští. Je známé, že ten, kdo neodpustil se nedokáže v klidu modlit. Vždyť jsou hříchy proti lidem současně i proti Bohu. Opat Izajáš píše: „Nepřechovávej zlé úmysly vůči nikomu, jinak se namáháš nadarmo. Očisť srdce ve vztahu ke všem lidem a najdeš mír v Bohu. Když někoho bodnul štír, jed proniká do celého těla a dojde až do srdce. Tak je tomu i se zlobou vůči bližnímu. Její jed otravuje duši a uvádí ji v nebezpečí, které je následek toho zla. Kdo se tedy nechce namáhat nadarmo, hledí se hned zbavit jedu štíra, to znamená zla a zlých úmyslů“.

Wiclefisté mysleli, že musí být církev naprosto čistá, aby mohla očišťovat. Ve skutečnosti ona roste stálým odpouštěním hříchů, přijímáním chybujících do svého středu. Mylně si to představovali, že se musí každý nejdříve očistit a pak teprve vstoupit do církve. Ve skutečnosti je tomu jinak. Uvnitř církve stále jedni očišťují druhé, jedni dělají pokání za druhé. V tom je dynamismus jejího života.

To, co se děje v církvi ve velkém, platí v malém pro každou křesťanskou společnost. V každé rodině se objeví nedorozumění, které uráží. Láska jednotlivých členů je překoná odpuštěním. Sotva se najde lepší mír v rodině než ten, který plyne z jistoty, že se mně odpustí, jako i já odpustím druhým.


***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu