Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
26. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

26. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Nm 11,25 - 29
Příběh o prorokování, situovaný do doby putování po poušti, je jedním z prvních starozákonních textů o působení Ducha Božího. Ačkoliv není nijak popsáno, v čem prorocká akce spočívala, je zřetelné, že toto působení pod vlivem Ducha bylo nějak smysly poznatelné. Vybaví se nám místa ze Skutků apoštolů, kde má působení Ducha podobné charakteristiky (Sk 2 a další). Toto působení Ducha sice navazuje na určitý řád (sedmdesát vybraných starců), není ale lidským řádem limitováno (Eldad a Medad). Jinými slovy: Duch Boží nepřevrací lidské řády, ale jde i za jejich hranice.


2. čtení
Jak 5,1-6
Jakub jednoznačně straní chudým proti bohatým. Nicméně i zde je vidět, že není souzeno bohatství jako takové, ale bohatství, které vzniklo ošizením bližních (nespravedlnost vůči sekáčům). I zde je třeba chápat slova epištoly v souvislosti celého Nového zákona. Ne proto, aby byla lacině změkčená, ale proto, aby bohatství bližních samo o sobě nebylo pokládáno za vinu. To totiž Nový zákon, na rozdíl od komunistické ideologie, netvrdí.


Evangelium
Mk 9,37-42.46-47 (9,38-43.47-48)
Perikopa (trochu uvnitř krácená, což je škoda) podává několik různých výpovědí, které se týkají dílem vztahu k okolnímu světu, dílem života samotných učedníků i jejich následovníků.

V 38-39 - jednání v Ježíšově jménu nebylo v chápání jeho současníků pouhým "citováním" jeho jména. Jednat v něčím jménu znamenalo se s tímto člověkem nějak ztotožnit. A to zřejmě ten neznámý člověk dělal - proto nemohl hned Ježíši zlořečit. Paralelou v dnešní době by asi byli pro nás křesťané - jinověrci. "S námi nechodí", ale jistě jednají v Ježíšově jménu.

V 40 - tento verš ovšem neplatí absolutně, v jiné souvislosti známe Ježíšův výrok přesně opačný. Nicméně svaté odhodlání učedníků zelotského ducha, kteří by hned všechny jiné ničili, Ježíš nikde nepodporuje.

V 41 - co do souvislosti připojen dost volně. S předchozím souvisí tak, že ukazuje z jiného hlediska velkou vstřícnost Ježíšovu.

V 42 - zde začíná jiné téma. Odmítnutí pohoršení jak vzhledem ke druhým, tak vzhledem k sobě samému. Nejde o návod k topení svůdců ani k sebemrzačení věřících. Je zde ale se vší vážností ukázáno na destruktivní účinky zla, které jsou tak velké, že proto, abychom se jim vyhnuli, je třeba ztratit případně i tak užitečnou a samozřejmou hodnotu, jakou představuje ruka, noha, atd.


K úvaze
Známá věc: mnohdy čím větší nadšení, tím větší nesnášenlivost. Ježíš tento trend ale nesdílí, aniž by vyzýval k lhostejnosti nebo smiřování nesmiřitelného. Je to proto, že jeho poslání je ryze pozitivní: nepřišel především něco likvidovat, přinesl naopak jen a jen pozitivní faktor: Boží království. O prosazení tohoto pozitivního, obohacujícího mu jde především a ne o hádání se s odpůrci nebo o jejich zneškodňování. V tom je třeba ho následovat. Jde to asi jen tehdy, má-li člověk dost velké mínění o Boží lásce a moci, o Boží suverenitě nad vším zlem. Slova o svůdcích a pohoršení jsou na náš vkus skoro až příliš silná, mohou nám zavánět fanatismem, a přece je není možno jen tak odstranit. Jsou opravdu nepřehlédnutelná. "Nefanaticky" je možné je pochopit asi jen tehdy, jestliže vidíme v Bohu štědrého dárce. Potom to, co nám dává on, je větším bohatstvím, než cokoliv jiného, co lze získat. Pohoršení a pokušení nás vede právě k falešným hodnotám, na cestu, na které je člověk nakonec ošizen. Proto je třeba odstranit i "pohoršující ruku, nohu" - abych se neuvrhl do bídy. Pokud ale tuto perspektivu nemáme, jsou požadavky křesťanství jen těžko pochopitelným šikanováním člověka, ze kterého nic nemá, a tak by udělal nejlépe, kdyby se ho zbavil. Což skutečně řada lidí, kteří odložili víru, udělala - zbavili se jha, protože nevěděli nic o daru, který byl pro ně uchystán.


Myšlenky k promluvě
Mk 9,37 - 42. 46 - 47 (9,38 - 43.47 - 48)
Je to opravdu s hříchem tak zlé, že je třeba se bránit pokušení takřka vší silou, všemi prostředky, jak o tom mluví dnešní evangelium? Zdá se to trochu přehnané. Mnozí lidé řeknou: vždyť jsme jen lidi, a hřích je něco, co v našem životě vždy bude, bylo by divné, kdyby tomu tak nebylo. Ano, jsme lidé, a tak jsme také třeba nemocní. Je to lidské. Ale je to důvodem k tomu, abychom si našich nemocí nevšímali, abychom je neléčili, abychom si je tak říkajíc pěstovali? Takovou hloupost přece nikdo, kdo vážně onemocní, nebude dělat ani propagovat. A nebude ji dělat ani ten rozumný člověk, který onemocní třeba jen lehce, protože ví, že zanedbané lehké onemocnění nebo několika lehčích nemocí současně může znamenat vážné ohrožení jeho zdraví a posléze i života. Ale přece jen - není to s tím hříchem, pokušením a bojem proti němu nějak přehnané? Není snad Bůh schopen nám naše hříchy odpustit? Musíme se jimi tolik zabývat a bojovat proti nim? Takovéto otázky se mohou objevit u někoho, kdo hřích považuje jen za nějaké překročení předpisu, za drobný nedostatek, kvůli kterému někdo tak velký, jako je Bůh, nemůže dělat tak zle. Takovýto postoj může životu člověka velmi škodit. Protože v tom případě člověk nevidí v hříchu škodu sám pro sebe a v dobrém životě zisk. Jinak řečeno: takto člověk nejenže nerozumí Bohu, ale nerozumí příliš ani sám sobě. A to není nic dobrého.

Aniž bychom tedy propadali nějakým nepatřičným strachům, například že ve chvíli, kdy si sami nebudeme ochotni useknout pohoršující nás ruku nám ji prostě usekne Bůh sám, je důležité, abychom slovo tohoto evangelia vzali vážně. A abychom ho přijali ani ne jako výhrůžku, tím méně jako rozsudek, ale jako slovo moudrosti. Moudrosti, kterou nám Bůh skrze svého Syna sděluje pro náš prospěch, pro naši spásu. Protože obsahem této moudrosti je nejen slovo o tom, že Bůh nás věrně miluje a chce pro nás plnost života. Obsahem této moudrosti je také pravda, že hřích je původcem smrti, že je to největší škůdce našeho života, že je něčím, čím především poškozujeme svůj vlastní život a životy svých bližních.

Hřích ovšem není jen něčím, co škodí v tomto životě na zemi. Bůh počítá s tím, že máme "vejít do života", tedy do věčného života, do života v jeho blízkosti. A pohoršení, pokušení i hřích jsou právě tím, co nás z této cesty odvádí, co nás více či méně vede jinam, než k plnosti života s Bohem. Právě proto se může setrvání v hříchu stát zmařením naší největší naděje, kterou je vyústění našeho života do plné a trvalé lásky, do plného a trvalého života v Bohu. Je-li tomu tak, potom je zřejmé, že slova o useknutí ruky, nohy, vyloupnutí oka nepřehánějí. Nenavádí nás k tomu, abychom se mrzačili. Ale ukazují na skutečné hodnoty, ke kterým nás Ježíš zve a které nám dává. Hodnoty Božího přátelství a dobrého života, hodnoty nebe, věčné radosti, které všechny jsou větší, než cokoliv na světě, i než věci tak užitečné a potřebné, jako je ruka, noha, oko.