Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus B)
3. neděle postní B / Nová liturgie

1. čtení Ex 20,1-17

1Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: 2"Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
3Nebudeš mít jiné bohy mimo mě.

4Neuděláš si modlu, totiž žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. 5Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, 6ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.

7Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

8Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý. 9Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. 10Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. 11V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin dni sobotnímu požehnal a oddělil ho jako svatý.

12Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

13Nezabiješ.
14Necizoložíš.
15Nepokradeš.
16Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.

17Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu."


Sinajská smlouva byla zpečetěna desaterem, její "velkou chartou". Jak prozrazuje samotný začátek dekalogu, jedná se o víc než o pouhý souhrn povinností: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví" (v. 2). Tato věta poskytuje základ a zdroj všech "přikázání": Bůh osvobodil Izraele k tomu, aby mohl zachovávat nařízení. Boží dar je tak uschopněním a motivací k životu podle Božího řádu. Takový řád zahrnuje vztah vertikální a horizontální, vztah k Bohu (první tři přikázání) a k bližnímu (dalších sedm). Tyto dva vztahy jsou vnitřně spjaté, a proto jsou obě desky zákona neoddělitelné, tak jako je pouze jeden příkaz lásky k Bohu a k bližnímu.





Mezizpěv Žl 18

Pane, ty máš slova věčného života.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, - Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost. *

Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci, - Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči. *

Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá na věky, - Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé. *

Dražší jsou nad zlato, nad hojnost ryzího zlata, - sladší jsou nad med, nad šťávu z plástů. *





2. čtení 1 Kor 1,22-25

Bratři! 22Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, 23ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. 24Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. 25Neboť "pošetilá" Boží věc je moudřejší než lidé a "slabá" Boží věc je silnější než lidé.


Ani Židé, ani Řekové nebyli tak "pomýlení", jak se může zdát z Pavlových slov. Obě skupiny totiž usilovaly o poznání Boha, o poznání jeho cest. Avšak jejich chyba byla v tom, že poměřovaly Boha podle svých omezených měřítek. Řekové podle "lidské" moudrosti, Židé podle mocných mesiánských znamení. Jenže Bůh je větší než veškeré lidské představy. Tak velký, že mohl paradoxně projevit a ukrýt svou moc i moudrost pod "opačnou podobou" slabosti a pošetilosti kříže! Touto cestou chtěl přivést Židy i Řeky k poznání, že jejich představy o Bohu nestačí. Bůh je vždy větší, a proto k němu lze dojít pouze uznáním "malosti" svého rozumu a přijetím jeho cesty: ukřižovaného Krista.





Zpěv před evangeliem

Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna; každý, kdo v něho věří, má věčný život.



Evangelium Jan 2,13-25

13Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. 14V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. 15Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel 16a prodavačům holubů řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" 17Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.'

18Židé mu však namítli: "Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?" 19Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím." 20Tu židé řekli: "Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let - a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?" 21On však to řekl o chrámu svého těla. 22Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.

23Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. 24Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku.


Evangelní text obsahuje dva momenty: Ježíš jednak uznává hodnotu starozákonního chrámu a kultu (proto očišťuje znesvěcený chrám a pronáší vysvětlující výrok "nedělejte z domu mého Otce tržiště"), jednak předvídá něco nového, nový chrám vzkříšeného těla. Jako byl stan během putování pouští místem setkání s Bohem, tak je nyní Ježíš "stanem" setkávání (J 1, 14 - podle řeckého textu). Tuto novou Boží přítomnost v Ježíši Kristu je však možné poznat jen díky světlu vzkříšení (v. 22).


K hlubšímu porozumění textu

Text následuje po perikopě o svatbě v Káni. Obě dvě vyprávění mají dva znaky společné: Ježíšovo zjevení a znamení. V prvním textu o svatbě v Káni se totiž píše, že Ježíš zjevil svou slávu (tj. moc, projevenou proměněním vody ve víno). V druhém se Ježíš zjevil tím, že sebe označil jako "nový chrám", po třech dnech znovu vybudovaný (díky vzkříšení). Další spojnicí obou perikop je znamení: proměněné vody, "chrámu Ježíšova těla nově postaveného po třech dnech".

Kdybychom chtěli dát nějaký název této perikopě, tak určitě bychom nezvolili název běžně rozšířený (očištění chrámu, vyhánění prodavačů z chrámu), které se hodí spíš pro podání zachované u synoptiků (s jiným důrazem). Janovu perikopu bychom asi příhodněji nazvali "Ježíš a jeruzalémský chrám". Hlavním poselstvím totiž není ani tak očištění, jako spíš pojetí chrámu.
Po hlavní části liturgické perikopy následuje dovětek, souhrnná zpráva o Ježíšově činnosti (v. 23-25).

13 Tímto veršem začíná "janovský kalendář", který počítá s třemi slavnostmi Velikonoc (2,13 - to se kryje s Velikonocemi prvních tří evangelií; 6,4; 11,55).

14 Před svátky (o svátcích byl už přikázaný "klid") rozkvétal čilý obchodní ruch v nádvoří pohanů. Tato obchodní činnost, sama o sobě nevyhnutelná kvůli zajištění obětí, se však konala v prostoru chrámu, a proto je "odsouzeníhodná". Očividně se tedy nerozlišuje mezi vnějším a vnitřním nádvořím. Evangelista zmiňuje ovce a skot, nutné k celopalům a pokojným obětem (Lv 1 a 3). Penězoměnci vyměňovali cizí mince (s nepřípustnou podobiznou římského "Boha-císaře") za mince použitelné k nákupu obětních zvířat, resp. k poskytování daru.

16 Provozovaný neřád dává podnět k výroku, který se nemusí nutně chápat mesiánsky (v návaznosti na Zach 14,21: "A nebude už kramáře v domě Hospodina zástupů v onen den."). Ježíš zde hovoří s vědomím synovství. Toto vědomí se bude projevovat stále zřetelněji v Janově evangeliu (např. 5,17.19). Evangelistovi zde přitom neleží tolik na srdci průběh události jako takové, jako spíš její význam a následky pro Ježíšovu osobu (jak vyplývá z následných veršů).

17 "Horlivost pro tvůj dům mě stravuje" (dosl. stráví). Tato citace je ze Ž 69 (v. 10), který byl v prvotní církvi chápaný mesiánsky. Tento verš dobře zapadá jak v tomto bezprostředním kontextu lit. perikopy, tak v kontextu následném, kde se hovoří o rostoucím nepřátelství vedoucí k Ježíšově smrti. "Strávení" můžeme chápat v dvojím smyslu: vnitřní strávení (vnitřní horlivost projevující se vnějším neohroženým jednáním), ale i vnější strávení způsobené nepřáteli (utrpení a smrt), jako následek horlivé a nebojácné činnosti. Tím spíš je tento SZ citát vhodně používán, že událost očištění chrámu odkazuje na Ježíšovu smrt (a vzkříšení), jak je patrné z proroctví "zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím" (v. 19). Navíc je příznačné, že evangelista mění původní minulý čas řeckého překladu SZ na čas budoucí - tím se zřetelněji odkazuje na Ježíšův budoucí úděl.

18 Bez dalšího vysvětlení vystoupí "Židé", kteří se zde mají chápat jako dohlížitelé nad chrámem. Tito měli funkci pořádkové služby a byla jim podřízená i levitská "chrámová stráž" (7,32.45). Chrámoví dohlížitelé žádají od Ježíše znamení ospravedlňující jeho konání (viz také 6,30). Toto znamení, které snad splňuje analogickou funkci znamení dotvrzujících autentické poslání starozákonních proroků, by mělo prokázat Bohem propůjčenou "plnou moc", autoritu k provokujícímu činu očištění chrámu. Tím, že evangelista uvádí žádost o znamení, očividně charakterizuje Židy jako nevěřící, v protikladu k učedníkům, kteří (navzdory tomu, že zatím nechápou) jednou uvěří Písmu a Ježíšovu výroku (v. 22).

19 Ježíš zdánlivě vychází vstříc žádosti chrámových dohlížitelů, ale předkládá zcela jiné znamení, skryté v záhadném a temném výroku. Po formální stránce odpovídá jako starozákonní proroci, kteří nezřídka poskytovali znamení pomocí "záhadného výroku" (Iz 7,10-17). Zároveň však tento výrok odpovídá stylu vyjadřování janovského Krista, který pronáší "zjevující slovo", jež takřka nutně vede k nedorozumění (3,3; 4,10.32).

"Zbořte (zničte) tento chrám a ve třech dnech jej postavím (vzkřísím)" - v řečtině se pro "zbořit" a "postavit" používají slovesa, která se dají vztáhnout jak na budovu, tak na lidské tělo. Posluchači opět rozumí Ježíšovým slovům v jiném smyslu, "věcně" o vnějším kamenném chrámu. Ježíšův výrok, oproti jiným novozákonním tvrzením, je příznačný tím, že přisuzuje vzkříšení Ježíšově moci (jinde se hovoří o tom, že Otec vzkřísil Ježíše, případně Duch oživil - v kontextu NZ je vzkříšení tedy dílem všech tří osob Trojice).

20 Námitka Židů se týká "druhého chrámu", postaveného po návratu z exilu a přestavěného za Heroda Velikého (šlo o tak podstatné zásahy, že vznikla prakticky nová stavba). Protože stavba chrámu začala pravděpodobně r. 20/19 před Kristem, událost očištění chrámu se udála r. 28 (a potažmo poslední Velikonoce r. 30).

21 Na nedorozumění navazuje vysvětlující evangelistova poznámka: tím chrámem je Ježíšovo tělo. Z toho vyplývá, že novým místem uctívání (liturgie), pravým domem Božím (srv. 1,51) je Ježíš. Teprve v jeho chrámu je možné uctívat "v Duchu a v Pravdě" (4,23 - Pravda v Janově evangeliu je samotný Syn, ve kterém se odkrývá Bůh). U Jana však ještě nenacházíme pavlovskou teologii o chrámu Kristova těla, církve.

22 Vzkříšení vrhne na Ježíšovo slovo nové světlo, potvrzené také Písmem.

23 Divy, patrně uzdravení, nejsou zde detailně popsána, protože zřejmě neměla význam pro zjevení dalších podstatných rysů Kristovy identity (na rozdíl od znamení v kap. 5-9). Zřejmě se tím obratem "mnozí uvěřili v jeho jméno" chce jen poukázat na víru (naději) v Krista jako "pomocníka v lidských potřebách" (uzdravovatele) a politického osvoboditele (viz 6,14), v souladu s tehdejšími představami očekávaného Mesiáše. Nepoukazuje se tedy na "plnou víru v Krista" (Kristus se bude teprve zjevovat).

24 Ježíš je obezřetný a nikomu se nesvěřuje, tj. nezjevuje "celou pravdu o sobě" (toto zjevení bude postupně následovat). Důvod této obezřetnosti je typicky janovský: Ježíš zná všechny dokonale (srv. 1,48), tzn. zná jak ty, kdo v něj nevěří (srv. 5,42), tak také ty, kdo "věří". On však zároveň ví, že kladný postoj lidu je povrchní a nedostatečný, zakládající se jen na divech - a takový nadšenecký postoj není ještě přiměřený k přijetí "celé pravdy". Právě následující dvě kapitoly (rozhovor s Nikodémem a se Samaritánkou) ukážou, jak je těžké přejít z povrchního poznání (Nikodém: "ty jsi Učitel"; Samaritánka: "ty jsi Žid, prorok") k hlubšímu vhledu do Ježíšovy osoby - jednotlivec potřebuje trpělivé doprovázení a nasměrování.

25 Kristus není odkázaný na soud druhých, protože má dar poznání srdce. Tím se blíží samotnému Bohu, kterému se v SZ často přisuzuje znalost člověka "skrz na skrz" (Ž 139,1-4; Jer 11,20).


Společné rysy prvního čtení a evangelia

Spojnice je jen velmi slabá: Velikonoce.

První čtení především zmiňuje velký čin osvobození Izraele (předobraz novozákonních Velikonoc). Tento čin je silnou motivací k životu podle nové smlouvy explicitované Desaterem (obsahující hlavní závazky ze strany člověka). Obnovené přijetí Desatera je (také) obsahem křestního vyznání (obnovení smlouvy) o velikonoční vigilii.

Velikonoční tajemství z hlediska Ježíšovy smrti je obsahem druhého čtení, z hlediska vzkříšení pak obsahem evangelia (motiv smrti je zde jen druhotný). Jak druhé čtení, tak evangelium nám také vysvětlují i význam Velikonoc: ukřižovaný Kristus je moudrostí a mocí (k životu), Kristus vzkříšený je novým domem a chrámem Božím.





K úvaze

Velikonoce, původně zemědělský svátek přejití od zimních k jarním pastvinám, dostávají ve SZ náplň novou (přejití z egyptského otroctví do svobody, do zaslíbené země), a ještě hlubší v NZ (přejití z otroctví starého člověka ke svobodě dítěte Božího, přejití ze života starého k novému). A proč si připomínat smysl Velikonoc v postní době? Protože to je cíl tohoto období, cíl, který máme mít stále před očima, abychom kráčeli správným směrem. Velikonoce nám tedy napovídají, kudy se v postní době ubírat (tj. od čeho k čemu přecházet). Obsah Velikonoc je přitom možné rozebrat z mnoha úhlů. Evangelium se dnes soustřeďuje na jeden aspekt: přejití z chrámového kultu ke kultu v chrámu Ježíšova těla.

Přesněji vzato evangelní text obsahuje dva momenty: Ježíš jednak uznává hodnotu starozákonního chrámu a kultu (proto očišťuje znesvěcený chrám a pronáší vysvětlující výrok "nedělejte z domu mého Otce tržiště"), jednak předvídá něco nového, nový chrám vzkříšeného těla. Tam, kde je skutečnost, už není třeba předobraz. Ta pravá liturgie, uctívání v Duchu a v Pravdě, se bude konat v "novém Božím domě" Ježíšova těla.

Toto evangelium může snadno připadat jako samozřejmé a neaktuální (vždyť sotva kdo by přinesl Bohu jako oběť býka nebo by putoval do Jeruzaléma …). Pozornější čtenář však odkryje velkou výzvu: očistit svůj vztah k Otci od nánosů a od "bagatelizování", nově objevit, že v Kristu (a jen v něm) smím přistoupit k Otci. Není to vůbec samozřejmé, že smím vejít do svatyně Boží přítomnosti: mnohá pokolení se totiž nemohla těšit z takové výsady. Ale já mohu přijít až k trůnu milosrdenství, až před samotnou Otcovu tvář! Už toto ujištění by mi mohlo vyrazit dech. Mám přístup do chrámového nádvoří, ba dokonce do velesvatyně (do té skutečné, ne jen předobrazné), kam mohl jen velekněz jednou za rok. Bez obětních zvířat, bez krve kozlů a býků! Mohu (zadarmo a bez investice) až do samotného nitra Boží přítomnosti, až před jeho tvář. Ta cesta do velesvatyně, pečlivě střežená cherubíny s plamennými meči, je nyní konečně otevřená. Mohu před Otcovu tvář. A ještě úžasnější je to, že tato tvář je ke mně obrácená, rozjasněná, usměvavá. Není to tedy tvář ode mě odvrácená, rozzlobená, zachmuřená. Je to tvář Otce, který se s radostí dívá na své dítě, se zalíbením poslouchá jeho blekotání (naši koktavou modlitbu) a s ještě větší potěšením mu dává dobré dárky.

Přitom nesmím zapomenout, že právě Ježíš je jediným chrámem živého Boha. Jen "v Ježíši" mohu tedy přebývat v Božím nádvoří, ba dokonce ve velesvatyni ("v Božích hlubinách"). A jak to konkrétně uskutečnit? Co to znamená "v Ježíši"? Jednoduše to znamená přijmout Krista do svého života: přijmout vážně, že on svůj život dal za mě. Každý objev, že Kristus dal život za mě, za všechny moje nevěrnosti (a právě za ty, které mě teď tíží), mě vrhá do náručí Otcova. Jistota, že v Kristu mám odpuštění (a ne odsouzení), přijetí (a ne odmítnutí a nezájem), mi dodává důvěru přistoupit k Otci. A z pohledu na tak štědrého a mocného Otce se rodí úcta, úžas (že v Kristu vykonal tak mocný čin, přesahující slavné vysvobození z Egypta), vděčnost (že mi dal tak nádherný dar svého Syna, že si mě tak zamiloval …), klanění a chvála (že je tak veliký). Vrcholem této liturgie je dar sebe sama ("oběť živá" - Řím 12,1), v síle Ježíšova sebedarování.

To je ta nová bohoslužba… v novém chrámu.





K aplikaci

1. Nový zákon neruší Desatero, ale naopak jej prohlubuje, dotahuje do důsledků a dodává nové motivace. Z deseti příkazů si zvol některé a promysli, jak je NZ prohlubuje.

2. Konkretizuj, v čem je pro tebe ukřižovaný Kristus moudrostí a mocí.

3. Zamysli se nad Žd 10,19-22.