Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus A)
3. neděle velikonoční A / Stůl slova - Aleš Opatrný

3. neděle velikonoční

Rozbor textu

1. čtení
Sk 2,14.22-33
Misijní řeč Petrova o Letnicích, jak ji Skutky přinášejí, je dnes považována spíš za Lukášovo shrnutí obsahů misijních řečí, než za stenografický záznam kázání. Pro nás je důležitý jeden předpoklad: tato řeč je říkána věřícím lidem, ne ateistům, ale dokonce znalcům Starého zákona (viz rabínský důkaz z žalmu). Těmto věřícím je zvěstován Ježíš z Nazareta, kterého znali, jako Mesiáš. A vše je nakonec podáno v myšlenkovém schématu starozákonním - totiž ve schématu, kde je stále zachovávána a zdůrazněna naprostá suverenita Boží: Ježíš je ten, skrze něhož Bůh dělal divy a znamení. Tento Ježíš byl vydán - pasivum, které v sobě skrývá jméno Boží - čili "Bůh ho vydal", (jak rozhodl a předpověděl). A tak také "Bůh ho vzkřísil!" Pro toho, kdo zná Starý zákon, je takováto řeč jen pochopitelným pokračováním ve vyjmenovávání velkých skutků Božích, známých ze Starého zákona. Je to tedy řeč o spáse, protože to je to největší, co Bůh pro lidi dělá.


2. čtení
1 Petr 1,17-21
Slova čtení by mohla být součástí křestní homilie. Je v nich obsažena charakteristika té neuvěřitelně veliké a těžko popsatelné změny, kterou přináší křest, totiž vykoupení, jehož je člověk od křtu podílníkem. Vykoupení se děje "krví beránka", jde tedy o záchranu, podobnou té, kterou zažili Izraelité při vyvedení z Egypta, která je však mnohem plnější a hlubší. Beránek - Ježíš je ten, skrze kterého se vše stalo. A protože jde o apoštolské zvěstování, není opomenuto zdůraznění, že spasitel - Ježíš je Ježíš vzkříšený.


Evangelium
Lk 24,13-35
Scéna z Lukášova evangelia znázorňuje cosi, co se v prvých chvílích vznikání církve zřejmě opakovalo častěji. Zpráva o setkání se Vzkříšeným skeptické učedníky nepřesvědčila, ale sama postava Vzkříšeného a jeho slovo jimi otřáslo a vyvedlo je z míry. A proto není ani nijak divné, že svědky tohoto zázraku třetího dne se stali jen ti, kteří s ním putovávali a kteří prožívali společenství s ním. Jen u nich totiž mohlo vzniknout to plodné krátké spojení mezi tím, co s ním zakoušeli tehdy, před jeho smrtí, a tím neslýchaně novým, co zažili o velikonočním ránu. A ostatní potřebovali rozviklat svou skepsi a nevěru silou Písem, společenstvím s učedníky, stolováním, kde neuchopitelný a nezachytitelný Ježíš byl poznán. Vzkříšení je skutečností, která dochází jen věřícímu! A k této víře vede různě dlouhá cesta, která se nedá absolvovat bez Ježíše a bez společenství s těmi, kdo ho znají.


K úvaze
Sk 2,14.22-28
Co s tím textem teď můžeme podnikat my? Snad by nám pomohl korigovat naše vědomí o Bohu. Pro nás je možná trochu pohoršující věta "Bůh ho vydal - jak to předem rozhodl". Přijměme ji a vnikněme do její hloubky. Aby se nám to podařilo, je třeba vzít ještě na pomoc větu "Bůh ho vzkřísil z mrtvých!" Potom se můžeme dostávat k lepšímu chápání suverenity Boží - je nám, lidem novověku, dost cizí, protože především my sami považujeme sebe za suverény. Ale my jsme spíš suveréni, kteří jsou schopni druhého vydat, ale ne už vzkřísit, natož zbavit navěky bolestí smrti. Bůh je zdroj, Pán, původce života. A tuto věc ukázal krajně výmluvným způsobem, když toho, kdo nic zlého neudělal - Ježíše - nechal přijít o život, aby jej nato udělal počátkem života nového. Bůh nezabrání zlu - to nás moc pohoršuje. A pohoršuje to lidi tím víc, čím méně znají pravdu o vzkříšení, čím méně znají Boha, který nemůže to, co má žít, ponechat v moci smrti. Nepochopíme-li vzkříšení, potom se musíme buď stát stoiky (utrpení trpně přijmeme, zvykneme si na ně), nebo revolucionáři (utrpení se budeme snažit i násilím vyhladit - což je ovšem protimluv). Jinak můžeme být nařčeni z lhostejnosti, zbabělosti, rezignace.


Myšlenky k promluvě
Sk 2,14.22-28
Mluvit křesťanům o tom, jaký je vlastně Bůh, to se zdá být zbytečným. Ale každý, kdo s lidmi mluví o jejich víře, se setkává s tím, že každý má obraz Boha někdy trochu a někdy hodně "svůj" a hlavně, že je zlé, když se lidé spokojují s nějakou (a vždy vlastně nedokonalou) představou Boha, kterou si kdysi zapamatovali a na které už dál "nepracují". A přitom třeba naše bližní, s nimiž se denně setkáváme, dál a dál poznáváme. Jsou-li naše vztahy kvalitní, nejsme se vzájemným poznáváním vlastně nikdy hotovi. Jak si ale člověk rozvíjí svůj vztah k Bohu? Jednak tím, že s Bohem ve svém vlastním životě dělá nové a nové zkušenosti a potom tím, že se zabývá zkušenostmi jiných, jimž Bůh vstoupil do života (=zjevil se). A zde jde v prvé řadě o svědectví o Bohu (=zjevení), uložené v Písmu. Dnešní čtení ze Skutků dává několik námětů k rozjímání o tom, jaký ve vlastně Bůh. Především - Bůh je ten, kdo koná své mocné činy v Ježíšovi. Bůh je ten, kdo je na Ježíšovi "vidět" (srov. Jan 14,9: "Kdo vidí mne, vidí Otce!"). A slova evangelií o Ježíšových činech tedy mají být chápána jako slova o projevech Boží lásky a moci. Ale tento Bůh, který skrze Ježíše volal, uzdravoval, pomáhal, je Bohem, který svého Syna vydal do moci hříšných lidí, kdo ho vydal na smrt. A to je něco, co zbožný křesťan mnohdy nesnese, totiž když se i jemu vede podobně (a zdaleka třeba ne v tak drastické formě). V tu chvíli Boha odsoudí ("Já do toho kostela chodit nebudu, když mi Pán Bůh mého Františka vzal" - doslovný citát). Jenže z tohoto a jiného lze poznat, že Bůh není žádný lidský pomocníček na zavolání, že není jen "doplněk" k lidskému štěstí. Je Pánem (ale to v Evropě už nejméně 300 let neradi slyšíme - pány jsme přece my!). Je však pánem, který nemůže nechat svého Syna v bolestech smrti, v její moci. Je tedy pánem, který smrt v podstatě nechce, nechce ji jako trvalé řešení. Když Petr cituje žalm, potom necituje jen prorocká slova o Mesiáši! Cituje celou starozákonní zkušenost s Hospodinem - Panovníkem, který byl zárukou života Izraele navzdory vší přesile, která ho obklopovala. A právě tento Pán - a jen on - může vydat svého milovaného smrti, protože jen On zaručí, že v ní nezůstane. Je to ovšem pro každého postiženého tvrdá zkouška víry. Ale nevyhýbejme se jí. My sami, naše společenství, naše církev jsme čas od času (snad i denně) voláni k umírání - ne sice k tomu poslednímu, ale k odkládání nadějí, jistot, výhod, zajištěných věcí atd. - a naše víra je zkoušena. Známe-li opravdu Boha, který Krista vzkřísil, potom můžeme najít odvahu k umírání. Protože totiž víme, že v Bohu (a jen v Něm) vede umírání k životu. Známe-li tedy Boha jako Pána, pána života, dárce vzkříšení, má to dalekosáhlý vliv na náš život. Můžeme totiž potom přijmout i Boha, který své milované vydává na smrt - a nemusíme dělat chyby, zpronevěry, ze strachu - my i církev na tom či onom místě světa. Kdo takto Boha poznal, může dojít oné hluboké jistoty, kterou Pavel vyjadřuje v listě Římanům (Ř 8,31-39). Kdo jenom ví, že Bůh je Duch a že nám má pomoci, když ho zavoláme, ten těžko snese, že je vydáván na smrt.