Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
34. neděle v mezidobí - Krista Krále - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

Že je králem, to říká Ježíš až před Pilátem a to zůstane i napsané na kříži. A my, jeho stoupenci, ve svátek Krista Krále čteme právě evangelium o ukřižování tedy o jeho lidském nezdaru a konci. Tehdy ztratil stoupence, učedníky, vliv, možnost dělat cokoliv, měl jen možnost umřít.

34. neděle v mezidobí - Krista Krále - C

Rozbor textu

1. čtení
2 Sam 5,1-3
To, o čem mluví náš krátký text, stojí na konci spletitých dějů, počínajících touhou Izraelitů po králi, přes Saula, vyvolení a pomazání Davida a historii napětí mezi Saulem a Davidem až po tento bod volby.

Zatímco u národů, obklopujících Izrael, byl král napůl nebo téměř cele božstvem či jeho reprezentantem, je u Izraele král pomazaný Hospodinův, tedy jeho kralování stojí v prvé řadě na Božím poslání, mandátu, na Boží smlouvě a věrnosti, a teprve v druhé řadě na volbě poddaných. A pokud Izraelský král reprezentuje Boha, pak jako ten, kdo je na něm závislý a kdo mu není nikdy a nijak roven.

Mezi Izraelskými králi má David ve Starém zákoně ojedinělé postavení. Zatímco Šalamoun je ztělesněním moudrosti a úspěšnosti, je David ztělesněním nadějí, které se v Izraeli uplatňují a uplatní. David a jeho potomstvo reprezentují záchranný plán a čin Boží. Na konci tohoto potomstva - a tedy v chápání Židů na „vrcholu“ Davidova života stojí Mesiáš. Abrahám - David - Maria - Ježíš - to je nejzávažnější linie, táhnoucí se celým Izraelem.


2. čtení
Kol 1,12-20



Evangelium
Lk 23, 35-43
Tento bohatý text si samozřejmě zasluhuje podrobný výklad. Zde se ale omezíme jen na výklad částečný, který směřuje k významu dnešního svátku.

Výzva k tomu, aby si Ježíš pomohl, ať ve jménu toho, že je Mesiáš, nebo ve jménu toho, že je židovský král a tedy následník Davidův, se dá chápat jako poslední ze série Ježíšových životních pokušení. Popřel by totiž tím jak to, že je králem, tak to, že je Mesiášem, i když by jeho čin byl velmi efektní a vzbudil by mu jistě velkou řadu nadšených následovníků. Král tu byl pro lid a proto, aby zastával zájmy Hospodinovy. Mesiáš pak měl přijít pro záchranu národa a skrze něj lidstva, tedy pro záchranu druhých. V obou liniích, Ježíš, jak ukazují evangelia, za svého veřejného působení, důsledně kráčel. Mohl je teď popřít? Ale ani v tomto bídném postavení, na kříži, nekončila jeho přitažlivost. I tam bylo možné v něj skládat naději jako to udělal jeden zločinec, i když to mnohé popouzelo jen k posměchu (druhý zločinec).

To že je Ježíš židovským králem, platilo po celou dobu jeho života: byl od počátku Davidovcem, nejen podle lidského (právního) původu, ale hlavně jako nositel davidovské naděje, jako ten, na kterého dějiny čekaly, kdo měl prosadit a opatrovat zájem Hospodinův v lidu. Právě jako davidovec byl nositelem a naplnitelem největších nadějí v Izraeli. Za jeho života to ovšem bylo chápáno špatně: lidé se ho nejednou chtěli zmocnit, aby ho udělali králem, ale králem pro sebe a proti Římanům, ne králem Hospodinovým nad sebou. Teprve na kříži zcela zaniklo nebezpečí, že bude jeho poslání špatně pochopeno, vyloženo nacionálně - politicky a tak teprve tam před Pilátem prohlásí, že je král a na kříži se nechá tak označit. To, že nápis „židovský král“ je za celý jeho život jen a pouze na kříži, není náhoda, ani historická schválnost. Ježíšova suverenita je totiž v jeho suverénní sebevydanosti do rukou hříšníků a do Boží vůle a lásky. V kritické chvíli, kdy lze vše zde vykonané a vybudované ztratit náporem zla, zůstává Ježíš bez nejmenšího spolupůsobení s tímto zlem a tedy nutně je tímto zlem sám zničen. Nemůže už pomoct z kříže ani sobě, ani druhým, ale každého může i z kříže jako právoplatně odsouzeného zločince uvést do ráje.

Poznámka:

Jehovisté kouzlí s V 43 a říkají: protože řečtina neměla interpunkci, je nutno číst tuto větu takto: „Odpověděl mu: Amen, pravím ti, dnes. Budeš se mnou v ráji“. Tímto „kouskem“ chtějí dokázat, že do ráje nelze vstoupit hned po smrti, ale až po konci světa a tisícileté říši, po vzkříšení, které je vlastně podle nich novým stvořením totálně zemřelých lidí.

Jakkoliv to vypadá rozumně, je to nesmysl: čtení textu není dáno interpunkčními znaménky, ale celkovou stavbou věty. V Novém zákoně se tento obrat opakuje vícekrát: velmi důležitá věc je uvedena slovy: „Amen, amen pravím“ ...a nyní následuje výpověď. Výpověď „dnes“ pokud by tu stála osamoceně, by ovšem neměla žádný smysl. Naproti tomu „dnes budeš se mnou v ráji“ je věta, která má smysl a tvoří ucelenou výpověď.


K úvaze

Už se dost napovídalo o tom, že Ježíš není králem v pozemském slova smyslu, že jeho kralování není odtud. Ale život církve stojí stále v pokušení a pod mlčky i nahlas vyslovovaným požadavkem křesťanů, aby přece jen nějak kralovala, když v sobě nese živou pečeť tohoto krále nad králi. Pohled do dějin ovšem ukazuje, že čím byla církev mocnější a „královštější“, tím byla zpravidla méně Kristova, a tím víc jen člověčí. Pokus o pozemské kralování tedy musí být odmítnut podobně, jako odmítl Ježíš výzvu „pomoz si sám“. Protože nakonec by tímto kralováním církev pomáhala v prvé řadě sama sobě - to by byla zrada na jejím poslání.

Přijmout ale v tomto světě styl Ježíšův, to pro církev i křesťany jednotlivě znamená riskovat, že budou zavěšeni spolu s Ježíšem mezi zem a nebe a že jim bude odepřeno právo na další pozemskou existenci. A tady pak vše záleží na tom, jestli se církev bude důsledně chápat jako dědička davidovských zaslíbení a jako ta, která tedy právem ztělesňuje Ježíšovu naději (ba jistotu), že lze vše ztratit kvůli Bohu, i sebe samého, aby bylo zachráněno vše - i já sám. Vidět tedy v Ježíši krále v biblické perspektivě a hlásit se tak k němu „je nebezpečné“- viděno lidskou moudrostí. Chtít ale v Ježíši vidět uznávaného, respektovaného, obávaného a obletovaného pozemského krále, to je pokušení, které je dnes naštěstí velmi nereálně vypadající a snít o něm mohou snad jen nenapravitelní staromilci, nemající ochotu vidět skutečnost. Z tohoto hlediska jsou doby, pro církev nepříznivé a tvrdé, pravým požehnáním: mohou obnažit jasněji jádro věci a pomoci ke správnému chápání jejího poslání.


Myšlenky k promluvě

Nemáte někdy trochu dojem, že jsme nemocní nějakou nabubřelostí, když tvrdíme, že Ježíš je králem tohoto současného světa? Vždyť tento svět se cítí v mnohých a mnohých ohledech nad Ježíše povznesen, domnívá se, že ho překonal a nebo o něj vůbec nedbá. A my - „malé stádce“ - vypadáme jako stoupenci krále světa? Snad někde, kde uspořádají velkolepou bohoslužbu ... Ale v poloprázdných kostelích? A nakonec i tam, kde je plno, ale je to tak 2-5% obyvatel města?

Všimněme si ale, že právě v situacích, kdy lidé byli pro Ježíše nadšeni, když někoho uzdravil, když nasytil zástup, když lidé byli žhaví slyšet jeho slovo, zkrátka, když měl úspěch - že v těchto situacích odmítal jakýkoliv pokus prohlásit se za krále a být označován jako Mesiáš. Že je králem, to říká Ježíš až před Pilátem a to zůstane i napsané na kříži. A my, jeho stoupenci, ve svátek Krista Krále čteme právě evangelium o ukřižování tedy o jeho lidském nezdaru a konci. Tehdy ztratil stoupence, učedníky, vliv, možnost dělat cokoliv, měl jen možnost umřít.

Když ale uvážíme, že pro Písmo je Pánem zcela svrchovaným jedině a pouze Bůh, pak pochopíme, že královský atribut může být plným právem dán tomu, kdo je Boží. A Ježíš na kříži Boží je, a to zcela, jako ostatně po celý svůj život. Jenže na kříži je to už jasné, tam není nic jiného, než Bůh, tam je vyloučeno jakékoliv nebezpečí omylu, že by totiž mohl být Ježíš považován za zemského panovníka. Tam je zcela chudý a tak je také vidět jeho jediné bohatství - Bůh.

Bohatí a úspěšní lidé mají své peníze, svůj úspěch, své postavení, svá vyznamenání - a tím vším jsou bohatí. Mají k tomu ovšem nadávky i strach, strach, že o toto přijdou. Nemohou být dost dobře bohatí Bohem, nemohou mít Krista svým králem. Ale u chudých je to jinak.

Kdo nic nemá, nic, co by mu kralovalo, nač by spoléhal, kdo má jen Krista, ten něco o jeho kralování může vědět. Ale nesmíme to příliš zjednodušit. Ježíš není jen tak bez dalšího králem těch, kdo jsou někde ve spodní třetině společenského žebříčku, kdo nic moc nemají a ničím nejsou. Protože i tito lidé mohou být bohati svou pýchou, sami sebou, mohou být uzavření jakémukoliv daru - jako lotr po levici. Chudoba je jen předpoklad, ale není vírou samou. A tak ten, kdo nic nemá, je vyzýván, aby uvěřil, že jeho bohatstvím může být Bůh. Nemusí svou chudobu zbožnit, ale může ji využít. A pak v tomto světě ukazuje na naději, kterou lze v tomto světě už nalézt, ale která tento svět přesahuje, na naději, kterou je spása v Kristu. Všem těm, kteří mu uvěřili, Ježíš králem je. A nikdo z těch, kteří ho zavrhli, ho tím zavržením nepřekonal.