Postní doba (cyklus A)
5. neděle postní/ Já jsem život

Dar "přirozeného života" Lazarovi už v tomto životě je znamením, že Kristus nyní a zde dává "nadpřirozený život".

1. čtení Ez 37,12-14

12Toto praví Hospodin Bůh: "Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. 13Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! 14Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal" - praví Hospodin.

Ezechielovo proroctví je součástí vidění údolí se suchými kostmi. Božím slovem se tyto kosti pokryjí svaly i kůží a do těchto těl pak Bůh vkládá oživujícího ducha. Toto zaslíbení "znovuzrození" bylo původně určeno izraelským vyhnancům v Babylónii, kteří prožívali vnější i vnitřní rozklad, a proto říkali: "Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni" (Ez 37,11). Národu, jehož srdce je naprosto zlomené a který už vlastně zemřel, Hospodin ohlašuje, že ho oživí, čili přivede do zaslíbené země.

Ezechielova slova však naznačují něco ještě hlubšího: "vzkříšení" a oživení těch, kdo jsou mrtví pro svůj hřích a vzpurnost vůči Bohu, podobně jako izraelský lid. Duch je oživí a oni poznají, že Bůh je mocným Pánem. Oživení se děje vdechnutím, podobně jako vdechnutím Hospodin učinil z "pouhé hlíny" živého člověka (Gen 2,7), podobně jako Kristus sám po vzkříšení vdechl Ducha apoštolům a proměnil je (Jan 20,22). Potvrzení toho najdeme v přecházející kap. 36 (verše 24-28), kde je velké přislíbení o vyvedení z babylónského exilu (stejné téma jako v našem úryvku, i když podané jinými slovy) spojené zároveň s příslibem o novém srdci a novém duchu:

"Vezmu vás z pronárodů, shromáždím vás ze všech zemí a přivedu vás do vaší země. Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. Pak budete sídlit v zemi, kterou jsem dal vašim otcům, budete mým lidem a já vám budu Bohem."

I v těchto verších se mluví o obnovení národa, o jeho novém životě, o vyvedení z vyhnanství a přivedení do zaslíbené země. Vidíme však, že tento nový život nemá jen vnější podobu (vysvobození z cizí nadvlády, návrat domů), ale i vnitřní (očištění od hříchu, dar nového srdce). Boží spása je totiž celostná, zasahuje člověka v jeho vnější i vnitřní složce, nejen v těle, ale i v srdci. Exodus se týká člověka celého.

Mezizpěv Žl 129

U Hospodina je slitování, hojné u něho je vykoupení.

Z hlubin volám k tobě, Hospodine, - Pane, vyslyš hlas můj! - Tvůj sluch ať je nakloněný - k mé snažné prosbě! *

Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, - Pane, kdo obstojí? - Ale u tebe je odpuštění, - abychom ti mohli v úctě sloužit. *

Doufám v Hospodina, - duše má doufá v jeho slovo, - má duše čeká na Pána - více než stráže na svítání. *

Více než stráže na svítání, - ať čeká Izrael na Hospodina. - Neboť u Hospodina je slitování, - hojné u něho je vykoupení. - On vykoupí Izraele - ze všech jeho provinění. *

2. čtení Řím 8,8-11

8Bratři! Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. 9Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. 10Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. 11A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás.

V kapitolách 5-7 Pavel uváděl negativní stránku vykoupení (negativní = co se odstraňuje): svobodu od hříchu a smrti (5,12-21), svobodu od hříchu a vlastního já (6,1-23), od zákona (7,1-25). Ti, kdo uvěřili v Krista Ježíše, zakusili nejen vysvobození od těchto "podob zla", ale také uschopnění k novému životu "pro Boha", a to skrze Ducha svatého (pozitivní stránka vykoupení; pozitivní = co vykoupení přináší). To je vlastně obsahem 8. kapitoly listu Římanům: tato část je trochu obšírnějším pojednáním o Duchu svatém, hybném principu vykoupeného člověka. Osmá kapitola je odpovědí na otázku: Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? (7,24) Odpověď zní: Kristus vysvobodil z otroctví hříchu a sobectví, umožnil nový styl života "podle Ducha" (8,1-4). Proto je nyní křesťanská existence pod mocí Ducha, a ne těla (8,1-13).

V Pavlových listech se často objevuje protiklad tělo - Duch. "Tělem" se přitom míní sebestředná lidská přirozenost narušená hříchem. Žít podle těla pak znamená žít podle hříšných sklonů (Řím 3,10-18). Tento postoj uzavřenosti vůči Bohu přináší smrt. Křtem člověk odumírá hříchu a přijímá Ducha, dárce života. V srdci věřícího tak dochází ke "koperníkovskému obratu": středem života již není sobecké "já", ale Bůh sám. Duch svatý proměňuje srdce člověka, takže už nemá zalíbení v hříchu a v životě pro sebe, ale v životě podle Krista, podle jeho evangelia. Tak dochází k podivuhodně výměně: už nežiji "já", ale žije ve mně Kristus (Gal 2,20). Už není smrt a odsouzení, ale ospravedlnění a vzkříšení.

Nový člověk:
a) je v Duchu (tak doslova v. 9), tj. je s ním vnitřně spojen,
b) má Ducha (v. 9) takřka jako vnitřní vlastnictví,
c) patří Kristu (v. 9), tj. ne sobě, ani hříchu.
d) Kristus je v něm (v. 10),
e) Duch vzkříšeného v něm přebývá (v. 11).

Verše našeho úryvku se stanou základem pro budoucí teologické rozvinutí o přebývání Trojice v srdci věřícího: podle Pavlových slov má "nový člověk" osobní vztah jak k Otci, tak ke Kristu a jeho Duchu.

Zpěv před evangeliem

Já jsem vzkříšení a život, praví Pán; kdo věří ve mne, neumře na věky.

Evangelium Jan 11,1-45

1Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. 2To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. 3Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: "Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný." 4Když to Ježíš uslyšel, řekl: "To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn." 5Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. 6Když tedy slyšel, že je nemocný, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. 7Potom teprve řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska!" 8Učedníci mu odpověděli: "Mistře, nedávno tě chtěli živě ukamenovat - a zas tam jdeš?" 9Ježíš na to řekl: "Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí ve světle tohoto světa. 10Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo." 11Po těch slovech ještě dodal: "Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil." 12Učedníci mu řekli: "Pane, jestliže spí, uzdraví se." 13Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. 14Ježíš jim tedy řekl otevřeně: "Lazar umřel. 15A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!" 16Tomáš - řečený Blíženec - vyzval ostatní učedníky: "Pojďme i my, ať zemřeme s ním!" 17Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. 18Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. 19K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili v žalu nad bratrem. 20Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. 21Marta řekla Ježíšovi: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. 22Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá." 23Ježíš jí řekl: "Tvůj bratr vstane." 24Marta mu odpověděla: "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." 25Ježíš jí řekl: " Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, 26a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?" 27Odpověděla mu: "Ano, Pane, věřím, že jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět." 28Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: "Mistr je tu a volá tě." 29Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. 30Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. 31Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. 32Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel." 33Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: 34"Kam jste ho položili?" Odpověděli mu: "Pane, pojď se podívat!" 35Ježíš zaplakal. 36Židé říkali: "Hle, jak ho miloval!" 37Ale někteří z nich řekli: "Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?" 38Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. 39Ježíš řekl: "Odstraňte ten kámen!" Sestra zemřelého Marta mu namítla: "Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den." 40Ježíš jí odpověděl: "Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží." 41Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. 42Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." 43Po těch slovech zavolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!" 44Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: "Rozvažte ho a nechte odejít!" 45Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřilo.

Tento úryvek je přechodem mezi vyprávěním o veřejném Ježíšově životě a jeho pašijovém týdnu. Zároveň líčí poslední Ježíšovo znamení, korunu jeho skutků. Mezi všemi znameními toto nejzřetelněji ukazuje cíl evangelia: "Tato slova však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu." (Jan 20,30) Evangelista nechce tolik ukázat Krista jako velkého divotvůrce, ale jako "vzkříšení a život". V textu jsou propojeny dvě roviny:
1) Lazarova smrt, jeho vyvedení z hrobu, ohlas zázraku mezi lidmi.
2) Kristova smrt: prorocké pomazání (11,2), návrat do Judska "pro rozsudek smrti" (jako důsledek vzkříšení Lazara!)

Celý příběh je velmi dynamický, všichni jsou v pohybu: Ježíš a učedníci jdou ze Zajordání, židé z Jeruzaléma, Marta z vesnice, Maria a židé ze svého domu a z vesnice, Lazar z hrobu.

Uvedení (1-6)

2. Pomazání je předzvěstí Ježíšovy smrti, která bude vyústěním tohoto zázraku! (Rozsudek zabít Ježíše přišel právě na základě tohoto divu: Jan 11,53).

3. Sestry Ježíše pouze informují, podobně jako Maria v Káni, jakmile došlo víno.

4. Kristus vidí Lazarovu nemoc "ke slávě Boží". To lze chápat dvojím způsobem: buď skrze vzkříšení Lazara Kristus ukáže svoji moc a slávu, anebo tento zázrak povede k jeho smrti, která je prvním stádiem jeho oslavení (12,23-24; 17,1). Je nápadné, že Ježíšovy myšlenky jdou ihned k Otci: modlitba před hrobem bude druhou stranou této mince.

5. Ježíš měl rád Lazara a jeho sestry: byl pravým člověkem! (Vzpomeňme na únavu cestou do Samaří: Jan 4,6). Mezi řádky můžeme vystopovat Ježíšovu citlivou lidskost, která zná slzy i pohnutí (v. 33.35), opravdovost přátelství (v. 21-24.32.39n), ale také tajemství Božího synovství (v. 4-6.14-15.41n).

Ježíš se vydává do Judska (7-16)

Výrok o světle (9-10: "Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí ve světle tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo.") je trochu temný: na koho se má vztáhnout? Jistě ne na Krista (výraz "klopýtnout" se vztahuje na pád do hříchu, dále Kristus nemůže chodit ve tmě, vždyť jemu světlo nechybí). Pro jasnější pochopení bude lepší postavit tento text vedle jiného, totiž Jan 12,35-36: "Ještě jen malou chvíli je světlo mezi vámi. Dokud máte světlo, neustávejte v cestě, aby vás nepřekvapila tma; kdo chodí ve tmě, neví, kam jde. Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste se stali syny světla." Ježíš tedy zve učedníky, aby překonali neochotu, následovali ho, a tak kráčeli v jeho světle.

Téma světla a tmy spojuje jedenáctou kapitolu s devátou (uzdravení slepce).

Ježíš a Marta (17-27)

Maria a Marta reagují různým způsobem na smrt bratra: Marta běží k Ježíšovi, Maria zůstává doma, sedí (typický postoj truchlící ženy). Marta vyslovuje svoji důvěru, posléze víru. Maria, u Ježíšových nohou, zůstává obtěžkána břemenem bolesti. První vyslovuje naději v nekončící život, druhá nevnímá nic jiného než odloučení. Na tyto rozdílné postoje Ježíš reaguje různě.

Přesvědčení Marty (22: "Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá") se dá přirovnat k Ježíšově jistotě vyslyšení (41: "Věděl jsem, že mě vždycky slyšíš").

Ježíš odpovídá Martě, že její bratr vstane: Marta to pochopí jako vzkříšení v poslední den, podle židovské víry. Na to Ježíš navazuje slavnostním vyznáním: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky." (25-26) Toto vyznání nám připomíná výrok o chlebu života: "Já jsem chléb života, kdo věří ve mne, nebude hladovět, kdo ve mne věří, nebude nikdy žíznit" (6,35). V obou případech se jedná o příslib života, nikdy nekončícího, o příslib "životodárné vody neustále tryskající" (srv. Jan 4,14). A tento život je darován už teď, ne teprve jednou v poslední den (jak si myslela Marta).

Marta odpovídá "křesťanským" vyznáním: přešla z pouhého přesvědčení, že Ježíš má jen zvláštní vztah k Bohu (o cokoli ho poprosíš, dá ti to), k uznání, že je Mesiášem, eschatologickým vyslancem. Přesto ještě nedokázala přijmout, že Ježíš může vzkřísit už teď (proto se bude bránit, aby neodstranili kámen, v. 39).

Vítězství nad smrtí (28-45)

Jiná je Mariina reakce: ona vyjadřuje pouze svoji bolest, neotevírá se Ježíšově všemohoucnosti a nemůže se vzmáhat na nic jiného než na vzlykot (33).

I Ježíš prožívá zármutek (opět potvrzení, že je opravdovým člověkem): v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se. Obě slovesa poukazují na Ježíšovu reakci tváří v tvář smrti, nejen Lazarově, ale i vlastní (obě roviny jsou v příběhu spojeny!). Druhé sloveso se vyskytuje ještě v kontextu o utrpení: "Nyní je má duše rozechvělá" (12,21; viz také 13,21; 14,1).

37. Ježíš nemohl zabránit smrti Lazara? Mohl, avšak právě skrze jeho smrt se mělo oslavit jeho jméno. A navíc Lazarova smrt a "oživení" jsou předobrazem samotné Kristovy smrti a vzkříšení, proto "bylo třeba", aby Lazar okusil smrt.

40. Víra je podmínkou k tomu, aby bylo možné vidět slávu, moc Boží, která přemůže rozkladnou moc smrti. Zároveň zázrak samotný má vyvolat víru v přítomných ("aby uvěřili" - v. 42).

41. Ježíš ví, že je vždycky vyslýchán, protože koná stále to, co se Otci líbí (8,32: "nenechal mě samotného, neboť stále dělám, co se líbí jemu"). A nyní vydává o tom svědectví, aby i ostatní uvěřili.

43. Zázrak jako takový je popsán velmi stručně (důraz leží na rozhovorech a na Ježíšových slovech). Ježíš vyvádí Lazara ze smrti svým slovem. Tím dokazuje, že jeho slova jsou skutečně "Duch a život" (J 6,63; viz i 5,28.29: "Přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou").

44. Zatímco Lazar vychází omotán do pláten, Kristus ve vzkříšení sám odloží a složí plátna.

45. Zázrak doprovázený svědectvím Ježíšovy modlitby dosáhl cíle, protože mnozí uvěřili.

K úvaze

"Vzkříšení Lazara" je poprávu posledním a vrcholným zázrakem v Janově evangeliu: toto znamení nám totiž ukazuje, že Kristus především dává život. Všechna ostatní znamení (uzdravení slepce, ochrnutého, rozmnožení chlebů, proměnění vody ve víno) jsou v zásadě zahrnuta v tomto: ve všech těchto projevech jde totiž o dar života, vždy však s jinými konturami. A v posledním divu jde o dar života "par excellence": tento dar je pak znamením něčeho hlubšího, znamením exploze života při vzkříšení. Tam nejde jen o "přivedení zpátky" do obyčejného života jako v případě Lazarově (označení perikopy jako vzkříšení Lazara není úplně přesný!), ale o novou kvalitu existence, o zásadní skok kvality.

Víra ve vzkříšení nám možná nečiní tolik problémů. Těžší je zřejmě přijmout to, že už teď Kristus dává "nový, vzkříšený život". To je potvrzeno jeho svědectvím: "Kdo přijímá moje slovo, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života" (Jan 5,24). A že tento nový život je dáván už teď v přítomnosti (a ne teprve po smrti), je naznačeno také v naší perikopě. Marta věřila, že její bratr vstane (teprve někdy v budoucnosti!), Ježíš však nasměrovává její víru do přítomnosti: on křísí mrtvé teď, ne až jednou po smrti. Dar "přirozeného života" Lazarovi už v tomto životě je znamením, že Kristus nyní a zde dává "nadpřirozený život".

Toto evangelium je velikým darem pro každého z nás: prožíváme-li svůj život jako skomírání pod břemenem mnoha problémů, které nedovolí se ani nadechnout, prožíváme-li vysilující vztah s nějakým člověkem, který nám neustále pije krev, jsme drceni-li svojí nemožnou a nezměnitelnou povahou, prožíváme-li svůj život jako "utápění se v bahnu", pak Kristus přichází a ptá se: já jsem pro tebe vzkříšení právě v tomto tvém umírání, věříš tomu? Věříš, že už teď dávám život? Nebo si spíš myslíš, že jsem před tvým problémem bezmocný? Vírou se můžeme nechat vytáhnout z bahna, vírou můžeme zakoušet (stále nově!) moc Kristova vzkříšení, a to uprostřed skomírání. Není to úžasné?

Může nám to znít jako něco neuvěřitelného, vzdáleného od běžné zkušenosti. Nevěřili jsme tolikrát v Krista, a on nás přece v tom nechal? Ano, i to můžeme nalézt v dnešním úryvku. Kristus nechává takřka volný průběh událostem: nechá Lazara umřít (mohl ho přece uzdravit na dálku jako onoho královského služebníka!), dokonce dopustí, že jeho tělo se začíná rozkládat. Prostě nechává vítězit smrt nadobro. Opravdu? Ne tak úplně. Svým slovem (a tady vidíme, jak velkou moc má Ježíšovo slovo!) vyvádí Lazara z prachu smrti. A přece se zdálo, že není naděje, vždyť ho dokonce odrazovali, že nemá smysl otevřít hrob, protože Lazarovo tělo podléhá už rozpadu!

Lazarův příběh je příběhem vzorovým, ukazuje totiž určitou stránku Kristova jednání. Ježíš velmi často nezasahuje ihned, slovo osvobození od opakujících se hříchů, od nesnesitelných vztahů, od vysilujícího stereotypu nepřináší hned. Mnohdy nechává tyto události dojít dál. Ne však proto, aby člověka nechal v poutech smrti a hříchu, ale aby ho z toho vysvobodil: ne pět minut před dvanáctou, ale po dvanácté (jako v Lazarově případě, kdy všechno bylo už "hotové"). Je těžké v takové beznadějné situaci v Krista věřit: to dobře ví Marta, která toho nebyla jen tak schopna. A že není lehké mít takovou živou víru, to všichni z vlastní zkušenosti víme. A proto se potřebujeme zaposlouchat, ponořit se do dnešního evangelia a Kristu dovolit, aby svým slovem prohloubil a vzkřísil naši víru.

K reflexi

1. Které oblasti mého života jsou dosud v hrobě a potřebují oživení, Božího ducha?
2. Čemu ve skutečnosti žiji? Bohu, nebo sobeckým a hříšným sklonům svého "já"?
3. Věříš, že nyní a zde je Kristus pro tebe vzkříšení a život? Že má moc tě vyvést z tvých hrobů? Osvobodit tě od pruhů plátna, které tě omotávají?