Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus A)
6 . neděle postní - Květná (pašijová) neděle A / Lectio divina

Prostřeme Kristu na cestu sami sebe. Neprostírejme neživá roucha nebo bezduché ratolesti, neprostírejme větvoví...

Lectio

První čtení: Izaiáš 50,4-7

Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk, abych uměl znaveného poučovat (utěšujícím) slovem. Každé ráno mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníka. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen. Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben.


Hospodinův služebník je věrný Bohu i poslání, které přijal k dobru lidí, a proto se nenechá zlomit utrpením, ponížením a zdánlivým neúspěchem. Tak se tento pozorný učedník Božího slova, prorok a učitel, který učí lidi pravé moudrosti, stává předobrazem mírného Krista, který se ani v nejmenším nevzpíral Otcově vůli a neutíkal před zlobou lidí, ale i v té nejtemnější hodině kříže se opíral o jistotu, že cílem Božího plánu je přinést všem lidem spásu (v. 7; srov. Mk 15,34; Lk 23,43.46).





Druhé čtení: List Filipanům 2,6-11

Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.


Dnešní druhé čtení nám přináší raně křesťanský kristologický hymnus, který svatý Pavel začlenil do svého listu Filipanům. Tento velmi složitý celek můžeme pochopit na základě výrazu "nic nelpěl na tom…", v řečtině harpagmós (v. 6), který doslovně znamená "kořist". Jaký tedy může mít smysl tvrzení, že Kristus, který má božskou přirozenost (morfé), nepovažoval za svou kořist to, že je rovný Bohu?

Za touto větou se skrývá přirovnání s Adamem, který neměl božskou přirozenost, ale chtěl ji pro sebe ukořistit. Pak můžeme pochopit, že Pavel představuje filipským křesťanům Krista jako nového Adama, který svou pokorou a poslušností až k té nejpotupnější smrti přichází vykoupit pyšnou neposlušnost prvního Adama, jež celé lidstvo uvrhla do hříchu a smrti (srov. Řím 5,18n).

Kristus se vzdal sám sebe a do nejzazších důsledků přijal podobu otroka, která je nám vlastní (v. 7). Na jeho dobrovolné ponížení odpovídá Bůh (v. 9-11) tím, že ho "povýšil", ba dokonce "nade všechno vyvýšil". Celý svět má proto vyznat, že Ježíš Kristus je kyrios - Pán, to znamená Bůh - a tímto vyznáním oslavit Otce.





Evangelium: Matouš 26,14 - 27,66

Když došli na místo zvané Golgota, což znamená "Lebka", dali mu pít víno s příměskem hořkým jako žluč. Okusil, ale pít nechtěl. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty losováním. Potom si tam sedli a hlídali ho.

Nad hlavu mu připevnili nápis s udáním jeho provinění: To je Ježíš, židovský král. Zároveň s ním byli ukřižováni dva zločinci, jeden po pravici, druhý po levici.

Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili. Potřásali hlavou a říkali: "Chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět. Zachraň sám sebe, jsi-li syn Boží, a sestup z kříže!"

Stejně tak se mu posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími a říkali: "Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Je to prý izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, a uvěříme v něho. Spoléhal na Boha, ať ho teď vysvobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: Jsem Boží syn!" Stejně ho tupili i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni.

Od dvanácti hodin nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Kolem tří hodin zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eli, Eli, lema sabachthani?", to znamená: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?"

Když to uslyšeli někteří z těch, kdo tam stáli, říkali: "On volá Eliáše!" Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít. Ostatní však říkali: "Počkej, chceme vidět, zdali ho přijde Eliáš zachránit." Ježíš však znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.

Vtom se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály se rozpukly, hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých bylo vzkříšeno. Po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, vešli do Svatého města a ukázali se mnoha lidem. Když setník a jeho lidé, kteří měli u Ježíše stráž, viděli to zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se polekali a říkali: "To byl opravdu Syn Boží!" (Mt 27,33-54 - zkrácené)


V Matoušově podání je Ježíšovo utrpení utrpením Syna člověka - Pána slávy a Soudce celého světa, který přišel dovršit dějiny celého lidstva. Celé Matoušovy pašije jsou pojaty jako působivé a složité drama, v němž evangelista rozjímá nad tímto paradoxem. Nejvíc je to poznat na těch událostech, které ostatní evangelisté přecházejí mlčením (například Jidášovo zoufalství a jeho sebevražda: 27,3-16), a na neustále přítomném napětí mezi mocí a ponížením. Ten, kterému by mohlo přijít na pomoc dvanáct pluků andělů a vyrvat jej z rukou lidí, se zcela bezbranný nechává zajmout (26,50b-54) a mlčí před "velikými tohoto světa", přestože by si mohl pomoci nějakým nadpřirozeným úkazem (27,14.19). Jeho smrt je přechodem do zcela nových náboženských, lidských i kosmických podmínek (27,50-54), ale Ježíš se nechová jako nějaký nadčlověk.

Zvláštní důraz klade Matouš na Ježíšovu osamělost v Getsemanech (třikrát se vzdaluje od učedníků a třikrát se k nim vrací…) a na pokoru, kterou Ježíš vkládá do své modlitby k Otci ("Jestliže je to možné…") i do svých slov k učedníkům, kterým svěřuje svou smrtelnou úzkost a tělesnou slabost (26,41b). Matouš zde - stejně jako v celém svém evangeliu - připomíná, že se naplnilo Písmo - buď výslovně, nebo prostřednictvím starozákonních citací -, čímž potvrzuje, že Ježíšovo utrpení je součástí Božího plánu spásy.

Vyvolený národ to však nepochopil a přivolal na sebe vinu za prolití krve Nevinného (27,4.25). Tato krev potvrdila "novou a věčnou smlouvu" (26,28). Jedině ona nás může vykoupit z každého hříchu.





Meditatio

Utrpení našeho Pána zavírá naše ústa a uvádí nás do mlčení, které je mnohem hlubší než změť hlasů, která na nás neustále doléhá a ve které se obvykle pohybujeme. Toto ticho probouzí v našem srdci otázku, před kterou nedokážeme utéci: Proč vlastně k tomu všemu došlo?

Odpověď nám dává sám Ježíš: "To je má krev (nové) smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů" (Mt 26,28). Zahleďme se na Syna člověka - Pána slávy, který pro nás podstoupil pokořování, výsměch a bití. Zahleďme se na Božího Syna, který nesestoupil z kříže, aby zachránil sám sebe, ale zůstal k němu přibitý, aby zachránil nás všechny. Věrný Božímu záměru, věrný své lásce k lidem, přijal tu nejhlubší opuštěnost, zaviněnou hříchem, aby nás osvobodil a dovolil nám zakusit radost ze společenství s Bohem.

Ať se otřese země nad naší navyklou netečností, ať se lámou skály nad zatvrzelostí našich srdcí. Milost utrpení našeho Krista se dnes nabízí nám. Ve jménu Ježíše proto skloňme svá kolena a s tichostí a pokorou složme k patě jeho slavného kříže, posvěceného jeho láskou, všechny své hříchy.





Oratio

Pane Ježíši, tvoje tvář je tváří pokorného Boha, který nás tak miluje, že se neváhal všeho vzdát a jako chudý sestoupil mezi nás. Tvoje tvář je tváří naší bolesti, naší samoty, naší úzkosti a naší smrti, kterou jsi dobrovolně přijal, abychom už nebyli osamocení a zoufalí.

Dej, ať se v tomto podivuhodném zjevení učíme vidět tvou všemohoucnost, která nás miluje tak silně, že sdílí naše utrpení a z lásky k nám se dává přibít na kříž. Uč nás, co znamená milovat, jak nás miluješ ty, abychom dokázali v tichosti vstoupit do tajemství tvého utrpení a smrti. Jen tak budeme moci s tebou a v tobě poznat radost z plného a definitivního vítězství nad nesvorností, hříchem a smrtí.





Contemplatio

Pojďme a vystupme spolu na Olivovou horu, pospěšme naproti Kristu vracejícímu se dnes z Betánie a kráčejícímu dobrovolně vstříc svému svatému a požehnanému utrpení, aby tak dovršil tajemství naší spásy. Přichází tedy, dobrovolně se vydává na cestu do Jeruzaléma. Nuže, pospěšme spolu s tím, jenž chvátá k svému umučení, a napodobme ty, kteří mu vyšli naproti. Ne však tím, že bychom mu na cestu prostírali olivové ratolesti, koberce, pláště nebo palmové větve, ale tím, že my sami se mu podle svých sil prostřeme na cestu, s duchem zkroušeným a s upřímným srdcem i pevnou vůlí, abychom přijali přicházející Slovo, abychom do sebe pojali Boha, ač ho nikdy nelze obsáhnout. Vždyť ten, jenž je mírný, má radost, že se nám mohl ukázat ve své mírnosti. Zapadl do naší naprosté nicotnosti, aby mohl přijít a důvěrně se s námi stýkat a pro své příbuzenství s námi nás pozvednout a přivést opět k sobě.

Tak tedy prostřeme Kristu na cestu sami sebe. Neprostírejme neživá roucha nebo bezduché ratolesti, neprostírejme větvoví; je to hmota, která po použití ztrácí svěžest a potěší oči jen na několik hodin. Ale oděni jeho milostí neboli jím samým - neboť "vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista" (Gal 3,27) - my sami se prostřeme jako roucha a položme se mu k nohám (Ondřej Krétský, Promluva 9 o palmových ratolestech: PG 97,990-994).





Actio

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
"Byl týrán, ale podrobil se a neotevřel svá ústa" (Iz 53,7a).




Se svolením převzato z knihy "LECTIO DIVINA na každý den v roce", kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.