Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
6. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

6. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
1. čtení Sir 15,16-21
Úvahy Sirachovce nad dvojí možnou cestou jsou jednak úvahami o lidské svobodě, kterou zná i řecká filozofie, jednak úvahami o následcích užití této svobody. Smrt v biblickém slova smyslu si člověk volí příklonem ke špatné cestě. Z životního ztroskotání (bezbožnost, věčná smrt) nelze vinit Boha.


2. čtení
2. čtení 1 Kor 2,6-10
Naše čtení je bohužel zkrácený úryvek - tématickým celkem je 2, 6-16. Jedná se o úryvek pro výklad dost obtížný. Pavel si najednou jakoby protiřečí - poté, co odmítl moudrost a mluví jen o slabosti, jednoduchosti a kříži, přechází přece jen k tomu, že moudrosti učí. A navíc zdá se, že mluví o dvou druzích křesťanů - o "obyčejných" a "duchovních" ("pneumaticích"). Což by zas výrazně odporovalo jiným Pavlovým slovům o církvi jako jednom těle (1 Kor 12). Něco temnosti zřejmě zůstane po všech výkladech. Je ale dobré přihlédnout k oběma zmíněným tématům Pavlova listu, abychom se vyhnuli jednostranné interpretaci, případně interpretaci přímo gnostické, která by rozlišovala dva druhý křesťanů, totiž "obyčejné" a "zasvěcené".
V 6 - i když se mluví o moudrosti, nejde zde v žádném případě o lidskou chytrost, ani o konstrukce lidského důmyslu. Pavel zřejmě předpokládá to, co je pedagogicky správné a i dnes známé - totiž postupné uvádění křesťanů do tajemství víry, řekli bychom snad: nejen seznamování s tématy víry, ale uvádění do nitra tajemství. Na možnou námitku, že moudrosti (tedy náročnějším věcem) neučí, odpovídá Pavel, že je to možné jen pro ty, kdo už došli nějaké úrovně. Vymezuje tuto moudrost: není na úrovni pouhého lidského poznání, které má celkem každý, a není moudrostí "těch, kteří svět ovládají". To ale podle Pavlova vidění světa nejsou králové a knížata, ale "duchovní mocnosti, působící v ovzduší" (srov. Ef 6,12). Pavel tím míní moci zla, které ovládaly svět do Ježíšova příchodu, přesněji do jeho smrti, která jejich moc zlomila. Moudrost, které Pavel učí, nemá tedy s touto pochybnou "moudrostí" (tedy se zlem) nic společného.
V 7 - charakteristické pro to, co učí Pavel, je, že jeho učení má svůj pramen v Bohu, tedy v tom, kdo není nijak podřazen mocnostem tohoto světa, tedy zlu. Tím je dána kvalita Pavlova učení. A tato moudrost, je dokonce určena pro nás, pro naše oslavení (toto "oslavení" není třeba skromně odmítat, naopak, křesťan z toho může pochopit, v čem je jeho sláva).
V 8 - za ukřižování Pána dělá Pavel zodpovědnými ty mocnosti zla, vládnoucí světu, o nichž už byla řeč výše (ne tedy Židy!). Podle Pavla ale ukřižováním Ježíše přišly tyto mocnosti o svou moc nad světem a "napálily se".
V 9 - to, co slíbil Bůh těm, kdo ho milují, radikálně přesahuje lidské poměry a možnosti. Nejde zde o těšínská jablíčka, ale o dary, které jsou na Boží, transcendentní úrovni, o které, jak ukazuje zkušenost, člověk často ani neprosí.
V 10 - je ukázán zdroj Pavlovy moudrosti, jeho vědění - je to zdroj se všemi lidskými zdroji nesouměřitelný, ale také jimi vlastně nekontrolovatelný - v tom je někdy potíž. Ovšem Duch je skutečně jediný a pravý informátor o Božích věcech, protože člověk sám od sebe hlubiny božství zkoumat nemůže.
Je dobré si dočíst text až po V 16 a tak získat celkový obraz. V 11 dává jasné hranice čistě lidskému poznání: rozum může říci, že je Bůh, ale jaký je Bůh, jaké jeho nitro, odhaluje jen on sám svým Duchem.
V 12 a 13 - jakkoli se za tvrzení, že někdo má poznání z Ducha, může schovávat i omyl (viz dějiny), nedá se nic dělat: Duch Boží nemůže být směšován ani suplován duchem tohoto světa. A mnohé snahy o popularizaci křesťanství, o srozumitelný výklad křesťanských tajemství nevěřícím, jsou odsouzeny k nezdaru - věci duchovní lze vykládat jen v Duchu Božím.
V 14 - je řeč o příkopu, který (snad) všichni známe. Nedělejme si iluze o jeho překročení pouhou lidskou šikovností. Proto také nemohou křesťané ztratit rys bláznů v očích tohoto světa, pokud se nezřeknou toho nejvlastnějšího, toho, co je z Ducha.
V 15 - z této věty lze ovšem udělat "kladivo na čarodějnice", pokud se nechápe v celku Písma. Sám Pavel ovšem nepodléhal despotickému a neskromnému sebevědomí, věděl dobře, že jeho soudcem je Pán.
V 16 - učedník není nad Mistra. Ale je-li jako jeho Mistr (totiž má-li jeho mysl), je to pro člověka ohromný výsledek.


Evangelium
Mt 5,17-37
Antiteze horského kázání nejsou v žádném případě popřením příkazů mojžíšského zákona. Jsou jeho naplněním, přesněji jeho radikalizací. Ježíš jde opravdu až ke kořeni postojů, které člověk zastává, nezůstává jen u vnějšího výsledku. Tyto kořeny mají být správným postojem uzdraveny. Tato radikální náročnost je ovšem snesitelná a realizovatelná jen v síle přijatého vykoupení, tedy člověkem, který se obrátil k realitě Božího království a začal v ní žít.


K úvaze
1 Kor 2,6-10
Tyto Pavlovy myšlenky jsou ukazatelem cesty, mohou vést člověka správným směrem: jakékoli přijímání moudrosti tohoto světa, tím spíše moudrosti, inspirované vyloženě zlem, je pro vedení křesťanského života zcela neúnosné. A přece je to pro církev i pro jednotlivce stálým pokušením. Pavlův způsob, učit "vyšší" moudrosti až pokročilé, se dá aplikovat třeba takto: respektovat cestu postupnosti - totiž nejdřív poznat Krista, zvládat vlastní život v nejdůležitějších věcech, vypořádávat se s věcmi nepříjemnými a dál postupovat po cestě hlubšího poznání. Pavlův postoj ovšem nemůže nechat nikoho na pochybách o tom, že kdo má druhé učit, nemůže být jen plný katechismové moudrosti, ale má mít moudrost Ducha, a tím tedy schopnost vést druhé dál. Toto "má mít" není ovšem jen zbožným přáním, ale radikálně požadovanou nutností.
Křesťan je dnes tak zahlcován duchem tohoto světa, že se mu zdá být často neúnosné či nemožné mít Ducha Božího a žít z něho. A přece jinak neobstojí - důkazů pro toto tvrzení najdeme v okolí (ale i v sobě) víc než dost. Nelze říci lidem: naučte se pěkně katechismus, to stačí, a potom snad, někdy v penzi, půjdete dál. Člověk má být do základů víry uváděn tak, aby mohl být co nejdříve (a pořád) veden k jejímu prohlubování.



Myšlenky k promluvě
Myšlenky k promluvě
Hloupost opravdu není něčím, čím by se mohl kdokoliv chlubit. Ani křesťan nemůže být svatý proto, že je hloupý (může být samozřejmě svatý i přesto, že důvtipem a znalostmi nevyniká). Ale začneme-li se poměřovat s nejrůznějšími odborníky na znalosti a poznání ve světě a zjišťovat, jestli je jako křesťané předběhneme nebo ne, jsme určitě na špatné cestě, podobně, jako se mýlili ti Korinťané, na které se v našem úryvku svatý Pavel obrací. V jejich městě totiž byli zřejmě jacísi specialisté ne vyšší duchovní poznání. Lidé, kteří o sobě tvrdili, že se naučili víc než ostatní a že ovládají jakousi tajemnou moudrost, která je ostatním křesťanům skryta. A právě od těchto lidí se Pavel distancuje. Říká, že on vlastně není žádný učitel moudrosti, že není člověkem, který by uváděl lidi do jakéhosi speciálního poznání. Moudrost tohoto světa a moudrost vládců tohoto světa Pavla nezajímá, ani se jí neobává. To je pro něj "zlomená moc", tedy odbytá záležitost. On sám staví na jiné věci - na tom, co mu Bůh zjevil skrze svého Ducha. A tady se může člověk pozastavit. Jde to jen tak říci, že někdo má poznání od Ducha svatého? Nebylo by to nakonec vychloubání? Mohlo by to opravdu tak být. Ale podívejme se na celou historii Pavlova života. Co tam vidíme? Především Pavel neříká, že by se byl v nějaké speciální škole, u nějakého speciálního učitele domohl moudrosti Ducha. A také neříká, že by jen on sám měl poznání, které není jiným dáno. Pavel se především hlásí k tomu, že dříve pronásledoval církev Boží. Dále k tomu, že Ježíš Kristus mu sám pomohl k nalezení nové cesty, Pavel se obrátil po setkání s ním. Dále - a to nepřehlédněme - že se sice nenaučil evangeliu u žádného učitele, ale že se vypravil za apoštoly do Jeruzaléma a po srovnání jeho učení s učením apoštolů bylo zjištěno, že se shodují. A hlavně Ducha svatého důsledně vidí jako dar, který je dán těm, kdo se obrátí a v Krista uvěří. Není to tedy lidský výmysl ani nějaká všeobecná duchovní zkušenost, ale je to účast na životě Trojice, na životě živého Boha.
Odtud tedy můžeme přejít do našeho života. I dnes jsou lidé, kteří ovládají moc tohoto světa a kteří ovládají moudrost tohoto světa. Těch zřejmě není třeba se bát; Pavel jasně říká "jejich moc už je zlomena". To ale také znamená, že by bylo velkým omylem se jim přizpůsobovat. A také jsou dnes lidé, kteří tvrdí, že nemají nic proti evangeliu, ale že oni mají jakousi další moudrost, jakési vyšší duchovní poznání, které je opravňuje jak k předávání tohoto poznání druhým, tak k sebevědomí, že oni vědí něco, co je druhým skryté. Zde je třeba velké opatrnosti a střízlivost, abychom ani nezhášeli Ducha, ani nevěřili hned každému duchu. Vzpomeňme si tedy na Pavlovu cestu do Jeruzaléma. Zjistil tam, že se jeho učení shoduje s tím, co věří ostatní apoštolové. Ani my se bez takovéhoto zjišťování neobejdeme. Věříme-li to, co věřili křesťané odedávna (ne jen od loňska či od minulého století), shoduje-li se naše duchovní poznání s vírou, jak ji žije a žila církev, potom zřejmě nebloudíme. Bez Ducha svatého se opravdu neobejdeme, ale musíme ho rozeznat od duchů mylných nebo prostě jen a jen lidských.