Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus A)
7. neděle velikonoční A / Stůl slova - Aleš Opatrný

7. neděle velikonoční

Rozbor textu

1. čtení
Sk 1,12-14
Dnešní perikopa je jakýmsi úvodem k seslání Ducha svatého. Ukazuje jednak "zárodek církve" - první společenství Ježíšových učedníků, připravující se na hlásání evangelia, jednak nevtíravě ale zcela jednoznačně ukazuje na význam modlitby.

V 12 - podstatné prvky dějin spásy se odehrávají v Jeruzalémě, městě Davidově

V 13 - výčet jmen kolegia jedenácti (původně dvanácti) ukazuje na jejich výjimečné místo a nepominutelný význam v prvotní církvi

V 14 - společenství mužů a žen v modlitbě je vlastně pro židovskou pospolitost neobvyklé. Čekali bychom spíše deset či více mužů. Jde opravdu o zárodek církve, kde už není "Řek či Žid, muž nebo žena, otrok nebo člověk svobodný", jak píše sv. Pavel. Zmínka u Ježíšově matce Marii (jen ona je z žen výslovně jmenována) také ukazuje na její výjimečné místo.

Nejpodstatnějším slovem úryvku ale je "setrvávali jednomyslně na modlitbách" - v tom spočívala bezprostřední příprava na seslání Ducha svatého. Nemodlí se v chrámě, ale v domě, a nemodlí se každý sám, ale společně a jednomyslně. A čekají při tom na slíbené Boží obdarování.


2. čtení
1 Petr 4,13-16
Otázka utrpení je mezi lidmi všeobecně i mezi křesťany vždy živá. Zdá se, že první křesťané (dost pochopitelně!) se pozastavovali nad tím, že by měli trpět. Přišel přece už Mesiáš. Autor listu vidí ovšem zásadní rozdíl: utrpení, které si člověk způsobí vlastními poklesky, není nic svatého a také nic divného. Toto utrpení není ani vysvětlováno, ani velebeno. Ale utrpení pro evangelium je účastí na utrpení Kristově. A zde je možné i jásat, protože se člověk dotýká zářivých tajemství Boží slávy. V žádném případě by se vlastně neměl křesťan divit tomu, že trpí pro svou příslušnost ke Kristu.


Evangelium
Jan 17,1-11a
Prvá část Ježíšovy velekněžské modlitby se týká jak učedníků samotných, tak jejich postavení ve světě. Slovo "oslavil" (V 1) nemá nic společného s vnější slávou. Jde o projev Boží, o poznání něčeho z toho, co je přímo Boží. Podobně sousloví "věčný život" v Janově evangeliu rozhodně neznamená jen život, který ubíhá do nekonečna, pouhý život bez konce. Je to život s Bohem, je to synonymum pro poznání Boha, jinými slovy důvěrné společenství s Bohem. Věčný život je pro Jana vlastně bez Boha nemyslitelný.

V 4-5 - Ježíšova činnost na zemi není nijak oddělena od jeho bytí u Otce (v nebi). Ježíš spojuje zem i nebe.

V 6-8 - jméno i slovo - to jsou pro Jana velké skutečnosti, ne jen technické prostředky komunikace. Slovo není jen napsáno či slyšeno, slovo je také přijato. A to znamená u slova Božího přijmout život!

V 9-11 - Ježíšovi učedníci nejsou vytrženi ze světa. Až do smrti byl a je svět jejich jediným místem k životu. A o život v tomto světě Ježíšovi jde, když se za ně modlí.


K úvaze
Ježíšova péče o učedníky nekončí tím, že je vyučil. Jde mu o to, aby ve světě obstáli. Aby naplnili svůj úkol, který od něho dostali. Ježíš je při tom se svými učedníky solidární. Ví o obtížích světa a modlí se tedy za ně, aby ve světě obstáli. A mluví o nich nikoliv jako o lidech dokonalých, ale jako o těch, kdo jsou Otcovi!


Myšlenky k promluvě
Sk 1,12-14
Možná, že každý z nás už řekl v nějaké situaci, a třeba nejednou, tu podivnou větu: "Tady je už možné se jen modlit. Jakoby se člověk bál říci, že se nedá dělat nic, řekne tedy: "lze se jen modlit", a ono to zní, jako když jen jinými slovy vyjádří svou nemohoucnost.

V prvém čtení dnešní neděle je také řeč o modlitbě. Ta ale nestojí na konci nějakého lidského snažení, nýbrž na jeho začátku. Apoštolové se ženami, Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými vystupují do hořejší místnosti jeruzalémského domu. Připravují se na hlásání evangelia celému světu neuvěřitelně jednoduchým a na vkus dnešní doby pasivním způsobem: modlí se. Jako dobří křesťané máme jistě v paměti zafixováno, že je to tak správné. Možná, že se i my před prací modlíme. Ale je třeba jít v našem zamyšlení ještě dál: ptát se, co od své modlitby čekáme. Jestli modlitbu náhodou nepovažujeme za ten poslední zoufalý pokus, který přijde na řadu, když všechno ostatní zklamalo, jak bylo řečeno už výše. Zda ji opravdu považujeme za základní a nezbytný prostředek pro to, abychom byli s Bohem zajedno, a tedy - abychom nedělali jen svá díla, ale dílo Boží. Není to snadné. Čím víc zkušeností máme a čím víc technických prostředků nám slouží, tím větší je pokušení, že budeme na jedno či druhé spoléhat. A čím víc nám na naší činnosti záleží, tím více se možná budeme snažit být aktivní. Budeme chtít něco pro věc udělat. Je tím "něčím", dokonce tím nejdůležitějším - modlitba? Tady se opravdu tříbí duchové. Protože modlit se znamená skutečně počítat s Bohem, spolehnout se na něj. Počítat s ním více, než s vlastní aktivitou. A to je pro mnohé hodné křesťany dneška věc dost nesnadná. Písmo nás ale jinou cestou nevede. Čteme-li celou první kapitolu Skutků apoštolů, potom narazíme na Ježíšův příkaz, aby učedníci nikam neodcházeli, dokud nebudou naplněni silou z výsosti. Protože hlásání evangelia je možné jen v jedné jediné síle, a to v síle Ducha svatého. K jeho přijetí je třeba disponovat se modlitbou. Modlitba sama není cílem našeho snažení. Je to nezbytný prostředek proto, aby člověk nepracoval jen silou vlastní. A tak tedy - modlitba, jak k ní vede Ježíš, je cestou k osvobození. K podobnému osvobození, jaké museli zažít apoštolové, když se od otázek kdy a jak obnoví Kristus v Izraeli království a od starostí, zda oni budou při tom, dostali k modlitbě, ve které se otevřeli Duchu svatému. Ten potom v nich působil tak, že hlásání evangelia bylo účinnější, než by si kdokoliv mohl myslet. Výzvu k modlitbě v tomto smyslu tedy nemůžeme přeslechnout ani dnes.