Grün Anselm | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus A)
7. neděle velikonoční /Anselm Grün/ Přijď, Duchu svatý (Sk 1,12-14)

Přiřaď se během svatodušní novény k těm mužům a ženám, kteří společně v horní místnosti očekávali příchod Ducha svatého. V této skupince modlících se Ježíšových učedníků a učednic se připravuje něco nového, co v krátkém čase dobude celý svět. Tato horní místnost je zároveň mateřským lůnem, z něhož se zrodí církev, a z něj můžeš vyjít jako nový člověk.

Čekání na Ducha



Od Kristova nanebevstoupení do svatodušních svátků se církev modlí novénu k Duchu svatému. Napodobuje tak apoštoly, kteří se po Ježíšově nanebevstoupení vrátili do Jeruzaléma a tam se v horní místnosti "svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry" (Sk 1,14). V modlitbách čekali na naplnění zaslíbení, které jim Ježíš dal před svým vstoupením na nebesa: "Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí" (Sk 1,14). Ve svatodušní novéně toužebně očekáváme, že Duch svatý sestoupí i na nás, na církev, jejíž existence by byla bez Ducha svatého neoprávněná, a na každého osobně, aby v nás znovu ožilo vše uschlé a zatvrdlé. Devítidenní modlitba existovala již u Římanů a od 12. století nacházejí novény oblibu v křesťanské zbožnosti. Číslo devět se v mnoha jazycích podobá slovu nový (novem - novis, neun - neu aj.) Devítka má charakter proměny: připravuje novou podobu, tak jako potřebuje dítě v těle matky devět měsíců, aby se mohlo narodit. Praobrazem každé křesťanské novény je svatodušní novéna apoštolů, Marie a dalších žen, které doprovázely Ježíše. Ve svatodušní novéně se modlíme za obnovu církve a za své osobní proměnění.

Při večerních nešporách se v době svatodušní novény zpívá hymnus "Veni creator spiritus", který složil kolem roku 809 benediktinský mnich Hrabanus Maurus. Jeho slova, stará téměř 1200 let, odpovídají i naší dnešní touze:

"Duchu svatý, přijdiž k nám,
silou svou nás naplň sám.
Ty jsi Tvůrce světa všeho,
přej nám dechu nebeského."

Prosíme tedy Ducha svatého, aby v nás znovu vyvolal život, protože ten ztrácí v námaze všedních dnů sílu. Mnozí lidé dnes touží po energii a pravém životu. Mají dojem, že jejich životní styl neodpovídá požadavkům skutečného života. Bůh stvořil tento svět skrze Ducha, může nás tedy nově stvořit. V dechu, který do sebe každým okamžikem vpouštíme, bychom mohli vytušit, že nás Bůh stále obnovuje dechem svého Ducha.

"Přijď již, Těšiteli pravý,
Bohem Otcem darovaný.
Ty jsi lásky pramen živý,
dodej slabým odvahy a síly."

Duch svatý je náš přímluvce a utěšitel, je to dar Otce. Je pro nás živým pramenem, ohněm, světlem, láskou a pomazáním (fons vivus, ignis, caritas et spiritalis unctio). Duch svatý je pramen života: Z něj lze čerpat, aniž by se vyčerpal, protože je to pramen božský. Mnozí se dnes cítí vysušení, rozdaní, vyhořelí, protože museli stále dávat. Ve svatodušní novéně úpěnlivě prosíme, aby v nás začal zase prýštit pramen Ducha svatého, aby nás osvěžoval a posiloval. Duch svatý je také ohněm a světlem, které nás hřeje a prozařuje. Je i pomazáním, které léčí naše rány a povolává nás k úkolům, které náležejí jednotlivě každému z nás.
Nechtěl bych vykládat všechny sloky tohoto pozoruhodného hymnu, ale čtvrtou přece jen nemohu přejít:

"Rozžíhej smysly, rozžíhej duši,
ať teplem a láskou mé srdce buší.
A naše těla ubohá,
nechť pozvedne síla Tvá."

Duch svatý má moc zapálit světlo našim smyslům, zní doslova v latinské předloze (accende lumen sensibus). U Ducha svatého nejde o něco čistě duchovního: spíše chce rozžehnout naše smysly a prozářit je, abychom jimi vnímali Boha v tomto světě. Jsou-li naše smysly bdělé, stává se náš život tím, čím je od Boha. Potom jsme v tomto světě plně přítomní. Naše smysly nás přivádějí do vztahu se skutečností. Při zpěvu této prosby zpozorujeme, jak jsou naše smysly tupé, jak cítíme jen málo z toho, co je kolem nás, protože jsme účastni jen svými myšlenkami, ale ne svými smysly. Pokud jimi ale zatřepe Duch svatý, probudí je a osvítí, stanou se skutečným prostředkem naší zkušenosti s Bohem. Boha neprožíváme rozumem, ale svými smysly. Tím, že mezi mnoha hlasy slyšíme hlas Boží a že ve viditelném vidíme neviditelné.

Duch svatý je současně láskou, která se vylévá v našich srdcích. Každý z nás koneckonců touží po lásce a po tom, aby byl milován. Duch svatý nám dává schopnost milovat, ale je také láskou Otce, která proudí do našich srdcí. V Duchu svatém se můžeme cítit být Bohem plně a bez výhrad milováni. V Duchu svatém proudí naším srdcem a naším tělem láska. Poslední prosba této sloky se týká našeho života a jeho slabostí. Právě Duch svatý je schopen naším tělem pronikat s novou silou: stále se touží vtělovat, usadit se v našem těle a naplnit je božskou silou.

Přiřaď se během svatodušní novény k těm mužům a ženám, kteří společně v horní místnosti očekávali příchod Ducha svatého. V této skupince modlících se Ježíšových učedníků a učednic se připravuje něco nového, co v krátkém čase dobude celý svět. Tato horní místnost je zároveň mateřským lůnem, z něhož se zrodí církev, a z něj můžeš vyjít jako nový člověk. Medituj nad hymnem, který složil Hrabanus Maurus před 1200 lety a nech do sebe hluboko proniknout tyto obrazy. Možná potom ucítíš, jak v tobě zase začíná vyvěrat pramen Ducha svatého a jak se v Tobě znovu zažíhá žár jeho lásky.



Kapitola z knihy Anselm Grüna Tajemství velikonoční radosti
Vydalo Karmelitánské nakladatelství