Období během roku (cyklus A)
Ježíše Krista Krále / Kristus - Pán života i smrti

Jak chápat výrok "cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali"?

1. čtení Ez 34,11-12.15-17

Toto praví Hospodin: 11"Hle, já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho. 12Jako se pastýř stará o své stádo, když je mezi svými rozptýlenými ovcemi, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam se rozprchly v mlhavém a mračném čase. 15Já budu pást své stádo, já jim dám odpočinek - praví Pán, Hospodin. 16Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé, budu střežit tučné a silné, pást je budu svědomitě. 17Co se pak týká vás, moje stádo - tak praví Pán, Hospodin - budu soudit mezi ovcí a ovcí, mezi berany a kozly."

Ve 34. kapitole Ezechiel opakuje téma z Jer 23,1-6 a vytýká pastýřům (králům a politickým vůdcům), že se nestaraly o svěřený lid. Na jejich místo se objeví pravý pastýř (pojem "pastýř" se běžně používal na Východě pro označení krále). Slova Ezechielova a Jeremiášova se v NZ rozvinuly ve slavné řeči o Ježíši, dobrém pastýři (Jan 10).

Liturgický text má dvě části: verše 11-12.15-16 (Hospodin - dobrý pastýř) a verš 17, který je součástí pasáže 17-22 (rozsudek proti špatným pastýřům, kteří špatnou politikou zahraniční i vnitřní zavinili zbídačení "prostého lidu").

Hrůza pádu Jeruzaléma (587 před Kr.) a následné budoucnosti je obrazně líčena jako "čas mlhavý a mračný" (v. 14). Izraelité se nacházejí v neútěšné situaci: ztratili domov a stali se vyhnanci rozptýlenými v babylónské říši. A Hospodin slibuje nápravu: on sám se stane pastýřem (Ž 23 - mezizpěv; viz Iz 40,10-11, rovněž přislíbení o vykoupení z babylónského exilu: "Panovník Hospodin přichází s mocí. Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede."). A jako dobrý pastýř Hospodin shromáždí rozptýlené ovce (vyvolený národ) a přivede je zpět na dobrou a bezpečnou pastvu (do zaslíbené země).

Hospodin bude hledat ztracené (na rozdíl od špatných pastýřů - v. 8), bude o ně pečovat (opět v kontrastu se špatnými pastýři, kteří mysleli na sebe a nestarali se o potřebné, kteří se stali obětí dravé svévole silnějších - v. 3-10).

Mezizpěv Žl 23

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, - dává mi prodlévat na svěžích pastvinách. *

Vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout. - Občerstvuje mou duši, - vede mě po správných cestách - pro svoje jméno. *

Prostíráš pro mě stůl - před zraky mých nepřátel, - hlavu mi mažeš olejem, - má číše přetéká. *

Štěstí a přízeň mě provázejí - po všechny dny mého života, - přebývat smím v Hospodinově domě - na dlouhé, předlouhé časy. *

2. čtení 1 Kor 15,20-26a.28

Bratři! 20Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli. 21Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. 22Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. 23Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde. 24Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí vládu všech možných knížat, mocností a sil. 25On totiž musí kralovat, 'dokud mu (Bůh) nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám'. 26Jako poslední nepřítel bude zničena smrt. 28A až mu bude všecko podřízeno, tehdy se i sám Syn podřídí tomu, který mu to všechno podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem.

Celá patnáctá kapitola prvního listu Korinťanům pojednává o vzkříšení - nejprve Kristově, pak těch, kdo Kristu patří. Podnětem k této obšírné kapitole je to, že jedna skupina korintské obce popírá vzkříšení mrtvých (1 Kor 15,12). Je možné, že jde o tutéž skupinu, která tvrdila, že vzkříšení již nastalo, a byla přesvědčena, že žije v čase naplnění (4,8). Mohl tu být i vliv představ řeckého myšlení, které znalo nesmrtelnost duše, nikoli však tělesné vzkříšení mrtvých: Pavel oproti tomu silně zdůrazňuje tělesnost vzkříšení (15,35-49).

Nejdůležitější věta lit. perikopy je hned první verš: "Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli". V následujících verších pak Pavel dokazuje, jak výrok "Kristus z mrtvých vstal" zahrnuje i pravdu o našem vzkříšení. To dokazuje dvěma argumenty:
1) je-li Kristus "prvotinou těch, kdo zesnuli" (v. 20 podle řeckého textu), pak zřejmě bude následovat i vzkříšení naše (slovo "prvotina" má starozákonní pozadí: prvotiny, které se podle Ex 23,19 měly přinášet Bohu, platily zástupně za celou žeň)
2) je-li Kristus vítězem nad smrtí, pak logicky bude i vítězem nad smrtí naší.

Nejprve je srovnání Adam - Kristus (v. 21-22). Obě postavy jsou prvotinami lidstva: starého i nového (za touto paralelou stojí biblická představa korporativní osobnosti: "praotec" utváří osud následujících generací). Pomocí tohoto srovnání Pavel dokazuje "solidárnost", úzké spojení všech lidí: Adam byl pro další lidi příčinou smrti, Kristus však příčinou života (vzkříšený Kristus oživuje skrze Ducha - Ř 8,11).

Ve verších 23-24 se předkládá pořadí vzkříšení: nejprve Kristus jako "prvotina", pak ostatní. Kristovo vzkříšení je "předzvěstí a ujištěním" vzkříšení našeho (na Kristu se stalo to, co máme ještě před sebou). Pavel se zde nezajímá o všeobecné vzkříšení všech lidí, ale o vzkříšení těch, kdo patří Kristu. V tomto textu se totiž zabýváme důsledky Kristova vzkříšení - a toto vzkříšení "má význam" jen pro ty, kdo Kristu patří (u ostatních lidí se nedá mluvit v pravém slova smyslu o "vzkříšení", tj. o "povolání k životu"). Naše vzkříšení nastane "na konci věků" (v. 24) - slovo konec (řecky "telos") vyjadřuje spíš "dovršení". Dovršení dějin je charakterizováno i zničením vlády duchovních mocí nepřátelských Kristu (Ef 6,12). Nejen "nástroje smrti" (nepřátelské duchovní moci), ale i samotná smrt bude zničena (1 Kor 15,54-55.57). Všichni nepřátelé budou podrobeni Kristově vládě (v. 25), jak dotvrzuje citovaný Ž 110,1 (žalm mesiánský).

Kristus však nebude vládnout "sám", ale ve společenství s Otcem (Pavlova kristologie je teocentrická, viz 3,21-22: "vy jste Kristovi a Kristus je Boží"; 11,3: "hlavou Krista je Bůh"). Slova o Kristově podřízení Otci (v. 28) nemáme chápat ontologicky (jakoby Kristus byl "méně než Otec" - v této 15. kapitole Pavel totiž nemluví o Kristově božství, ale spíš o jeho lidství). Máme rozumět těm slovům soteriologicky: tak jako začátek díla spásy je z Otce skrze Krista (Otec posílá Syna), tak dovršení je "skrze Krista k Otci": celé vykoupené tvorstvo bude prostoupeno Bohem. Nejhlubším záměrem díla spásy je to, aby Bůh byl všechno ve všem, ve všem stvoření. Tím se nehlásá panteismus, ale Boží svrchovaná vláda ve všem: privilegovaným místem Boží přítomnosti bude pak člověk.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, požehnané království našeho otce Davida, které přichází. Aleluja.

Evangelium Mt 25,31-46

Ježíš řekl svým učedníkům: 31"Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn 32a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. 33Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. 34Tu řekne král těm po pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. 35Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, 36byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.' 37Spravedliví mu na to řeknou: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? 38Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsem tě? 39Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?' 40Král jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali.' 41Potom řekne těm po levici: 'Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. 42Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; 43byl jsem na cestě a neujali jste se mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.' 44Tu mu na to řeknou také oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?' 45On jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.' 46A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života."

V 24. a 25. kapitole nám Matouš předkládá "poslední události" pomocí různých obrazů (částečně se překrývajících), z nichž poslední (dnešní) je "detailním záběrem". Zatímco předcházejí texty byly spíš obecnější (ať už krátká přirovnání - Mt 24,29-44, nebo i podobenství - 24,45-30), dnešní obrazná řeč je konkrétnější (jedná se o obraznou řeč, a ne o podobenství se zápletkou a vyústěním). Je to text důmyslně sestavený, některé části se opakují, a tím se usnadňuje zapamatování.

I přes svoji "jednoduchost", je tento úryvek velmi známý a oblíbený, jak dotvrzuje obrovský počet odborných exegetických článků a monografií: přes padesát! (Samozřejmě kromě výkladů v komentářích na celé Matoušovo evangelium).

31 Starozákonním pozadím je Dan 7,13-14 ("Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno."). Obrat "posadí se na trůnu své slávy" obrazně vyjadřuje, že Syn člověka nyní vykoná svoji královskou a soudcovskou moc.

32-33 Všechny národy jsou shromážděny před Synem člověka. Jedná se tedy o všeobecný soud. Každý (i ten, kdo nyní neslyšel o Kristu) bude postaven před Kristův soud (viz 2 Kor 5,10: "Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé."). Motiv oddělení ovcí od kozlů je patrně převzatý z Ez 34,17.20 (první čtení): ovce po pravici, kozli po levici. Pravice a levice nemusí nutně znamenat "lepší a horší stranu" (viz např. 20,23: "Můj kalich budete pít, ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž je připravil můj Otec."). V tomto případě tomu však zřejmě tak bude.

34 Označení spravedlivých jako "požehnaní" je v Bibli výjimkou. Je to zřejmě "nomen omen", jméno předjímající osud - tito spravedliví zakusí požehnání v Kristově království. Není to však tak, že by bez vlastního přičinění toho dosáhli, jako by byli k tomu "předurčeni". Následné verše ukazují, že tito spravedliví se aktivně přičinili o to, aby byli přijati do království.

35-36 Je uvedeno šest různých "nouzových situací". Na mnoha místech SZ i NZ nacházíme podobné "seznamy". Evangelní výčet není samozřejmě "vyčerpávající", je jen ukázkový, uvádí nejzákladnější situace.

37-40 Je překvapující, že "požehnaní" po pravici si nejsou vědomi, že cokoli prokázali "jednomu z nejmenších Kristových bratří", prokázali samotnému Kristu. Kdo jsou tito "nejmenší"? V historii se vyskytlo pět různých názorů:
1) všichni potřební (ať už křesťané, nebo ne);
2) křesťané;
3) židokřesťané;
4) křesťanští misionáři/představení;
5) křesťané, kteří nejsou misionáři nebo představenými.

Nejvíc je zastoupena první možnost, tedy nejmenší bratři jako všichni potřební, bez rozdílu vyznání. Důvod tohoto výkladu je prostý: soud se týká všech národů nerozlišeně, tedy i těch lidí, kteří nemohli poznat ani evangelium, ani křesťany. Lidem, kteří neslyšeli evangelium, by Kristus nemohl vytknout, že se neujali křesťanů. Ale může jim vytknout, že se neujali "potřebných" (ti jsou vždycky a všude).

Jak chápat výrok "cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali"? Především je třeba říct, že podobnou myšlenku nacházíme i ve SZ: "Hospodinu půjčuje, kdo se nad nuzným smilovává, on mu odplatí jeho dobročinnost." (Př 19,17). Anebo midraš (židovský výklad) na Dt 15,9: "Mé děti, když jste daly jídlo chudému, započítal jsem to, jako kdybyste to daly mně." Novost evangelního textu spočívá v tom, že skutky potřebným jsou dokonce skutky samotnému Kristu. Máme to snad chápat tak, že Kristus je přítomný v chudých a potřebných (anebo dokonce "nejvíc v nich")? Taková představa by byla v rozporu s jinými místy z Písma, jasně dokazujícími, že Kristus může přebývat jen v tom člověku, který se mu svobodně otevírá ("Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu" - Zj 3,20). Kristus se nikomu "nevnucuje". Každý (ať už chudý, nebo bohatý!) se musí nejprve pro Krista rozhodnout (aspoň implicitně, pokud neměl možnost poznat dostatečně evangelium!) - a teprve pak Kristus může "vejít". Žádná společenská skupina, žádný národ nemá "automatické právo" na Krista. Kristus respektuje svobodu každého, tedy i "chudého" - a přebývá jen tam, kde se setkává se souhlasem.

Mylný výklad o "fyzické Kristově přítomnosti v chudém" je zaviněn také přehlédnutím obrazného způsobu vyjádření našeho textu. Celý úryvek je protkán obrazy (od začátku až do konce, už od prvního verše - "posadí se na trůnu své slávy"). A k těmto obrazným obratům patří také "byl jsem na cestě, byl jsem hladový, žíznivý". Jsou to obrazné obraty konkrétní, protože obrazná řeč musí být jasná a představitelná. Bylo by však mylné vykládat obraznou řeč doslova - Kristus jako skutečně přítomný v pocestném, hladovém, žíznivém. To bychom smísili obraznou řeč s přesným teologickým výkladem.

Správný výklad je tedy ten, že služba potřebnému je službou prokázanou Kristu, protože je naplněním Kristovy vůle. Kdykoli sloužíme potřebnému, plníme Kristovo přání - a v tomto smyslu se dá tvrdit, že cokoli děláme "jednomu z posledních Kristových bratří", děláme pro samotného Krista. Jednoduše řečeno: Setkáváme se s Kristem ne v chudém, ale ve službě chudému. Tato služba je totiž plněním Kristovy vůle.

41 Opačný úděl "těch po pravici a těch po levici" je konkretizací onoho "jeden bude vzat, druhý zanechán" (Mt 24,40.41). Všechna podobenství v 25. kapitole vykreslují dva různé osudy: osud družiček prozíravých a pošetilých, služebníků věrných a líných, požehnaných a zlořečených. Slova "pryč ode mě" jsou obměnou onoho výroku "toho neužitečného služebníka uvrhněte ven" (25,30), nebo "neznám vás" (družičkám před zavřenými dveřmi - Mt 25,12). Ti po levici jsou osloveni jako "zlořečení" - to se nesmí chápat tak, že by je Bůh "předem odsoudil k zlořečení, zavržení". Spíš to máme chápat jako "nomen omen" - jejich úděl je "zlořečení", daleko od požehnání v Kristově království.

42-45 Následuje rozhovor, který je zrcadlem rozhovoru s první skupinou po levici. Rozdíl je v tom, že všechny výroky jsou negovány.

Chyba těch, kdo se ocitli "po levici", nespočívala v tom, že by nepoznali Krista v potřebných (ani ti "po pravici" ho v nich nepoznali). Jejich chyba byla "elementárnější": zavřeli své nitro a ruku před potřebnými. Na sklonku života bude každý souzen podle lásky (Sv. Jan od Kříže).

46 Tento verdikt je jen ratifikací toho, co už předtím bylo: spravedliví žili pro Krista (službou potřebným), proto budou v jeho království. Zlořečení naopak.

Zvláštnost tohoto textu nespočívá ve vypočítaných skutcích lásky, ty byly oceňovány i v židovství (za skutky lásky platily: přijetí cestujících, výchova sirotků, uvedení nevěsty do svatebního pokoje, utěšování truchlících, návštěvy nemocných, pohřbívání mrtvých). Specifický přínos textu spočívá v tom, že služba potřebnému je zároveň službou Kristu.

Tento text, tak obsažný a podnětný, skrývá v sobě jedno nebezpečí: redukovat křesťanství na humanismus. Vždyť na konci života bude každý "souzen" podle dobrých skutků potřebným! Jaký smysl má hlásání Krista a evangelia? Stačí žít altruisticky … Tento pohled je velmi úzký. Nevidí to, že předávání Krista je tím … největším darem, skutkem: a proto jiná místa v NZ mluví o tom, že církev "nemůže nehlásat evangelium", že vědomé odmítnutí Krista (pravdivě poznaného) ovlivní i "další život po smrti". Tedy - nezáleží jen na vztahu k druhému, ale také na vztahu ke Kristu (a proto má smysl modlitba, život ze svátostí, naslouchání Božímu slovu).
Z toho nám jasně plyne, že je vždy nebezpečné absolutizovat jeden biblický text, vytrhnout jej z kontextu celého Písma.

Společné rysy prvního čtení, druhého čtení a evangelia

Tato neděle je zároveň slavností Krista Krále, proto i druhé čtení koresponduje jak s prvním čtením, tak s evangeliem (jako o všech slavnostech, koneckonců). A společné téma je zřejmé: Kristus jako král, obdařený svrchovanou mocí ke spáse člověka.
První čtení a evangelium ukazují Krále - pastýře, který skrze soud (oddělení ovcí od kozlů) přivádí "ovce" k životu (na pastvu, do království).

K úvaze

"Jak prosté, Watsone!". Jen sklenice vody, obyčejná návštěva, lidské přijetí … Je to tak prosté.

A přesto … sami bychom se ochudili, kdybychom zploštili dnešní evangelium na pouhou "pomoc chudým". Koneckonců, tato povinnost (či solidarita) je "vrozená a přirozená" každému člověku (jinak by nebylo možné, aby Král soudil každého na základě tohoto principu). Co tedy evangelium přináší nového? K čemu nám je, že známe tato Kristova slova?

Především díky evangeliu víme a jsme přesvědčeni o tom, že "ten projekt", do kterého stojí za to investovat, je solidarita k potřebnému - solidarita nejen vnitřní, ale i vnější, konkrétní. To je ten projekt, který nakonec "vynese". Nemusíme tedy pracně hledat různé cesty ke štěstí. Nanejvýš máme hledat způsob, jak kráčet po této cestě, jak prokazovat lásku potřebnému. To je však velmi individuální, tak jako je individuální tempo a styl chůze či běhu.

Na tuto "lacinou" radu "o perspektivním projektu" může následovat logická námitka, že taková investice nemusí být jistá: co když vynaložené finanční prostředky, úsilí skončí…s prázdnou? Co když darované peníze skončí "v rukou podvodníků"? Co když se moje "dobročinná činnost" setká s lhostejností? Není jednodušší se věnovat jen svým nejbližším, kde je "investice jistá"? Na to se dá odpovědět, že žádná investice není jistá. Sebelepší péče o partnera či děti může skončit "neúspěchem": partner třeba odejde, dospívající děti se otočí zády, odejdou z domova s nevděkem a naprostým nezájmem. A k čemu pak byla dlouhá léta "strávená" kvůli těmto milovaným lidem? Evangelium nás však ujišťuje, že žádná investice kvůli druhému není ztracená. Investice z lásky k druhému je jistá! A přinese úroky! Tato investice není zneužita, vytunelována! Vždyť "nebe se ještě nikomu nepodařilo vytunelovat"! I kdybychom dali hmotnou pomoc podvodníkům (nechtěně, přes pečlivé zvážení!), naše pomoc se neztratila: ačkoli hmotné prostředky skončili ve špatných rukou, náš skutek skončil… v rukou dobrých, samotného Krista.

Je pravda, že nemám rozhazovat čas, energii a materiální prostředky nerozumně - ale na druhou stranu nemám čekat tak dlouho, až nakonec … přijde konec a odejdu z vyšperkovaného domu, s úsporami v bance, a vlastně chudý před Bohem. A abych neodešel chudý, potřebuji chudé.

"Jakou vděčnost bys měl tedy projevovat svému dobrodinci chudákovi! Měl bys být plný radosti a štěstí za takovou čest. Ty však jsi mrzutý a nepřístupný… znáš jen jednu odpověď: "Nemám, nedám, jsem chudý". Máš pravdu, jsi chudý a nemáš nic: Jsi chudý v lásce, chudý v dobrotě k lidem, chudý ve víře v Boha, jsi chudý i ve věčné naději." (Sv. Bazil Veliký)

K reflexi

1. Zkus si představit pastýře, který pečuje o své ovce, vede je na pastvu, stará se o nemocné, hledá ztracené. Jestliže lidé dokážou být takovými pastýři, tím spíš Hospodin! On je skutečným pastýřem vůči tobě!

2. Podívej se na své okolí, na krajinu, na sebe samotného - to vše je určeno k proměně, k novému lesku a obnovení Kristovou mocí. Ty nejsi určen k smrti, ale k životu!

3. Nemusím čekat na svou smrt, abych viděl svůj život z Kristovy perspektivy. Už teď se na něj mohu podívat - a vidět hlubší smysl té služby, kterou prokazuji konkrétním lidem. A vidět, na čem skutečně záleží - v podvečer našeho života budeme posuzováni podle lásky.