Sekce: Kázání

Vánoce (cyklus A)
Narození Páně - V noci / Lectio divina

Kapitola z knihy: Lectio divina
Vydalo: Karmelitánské nakladatelství

Lectio

První čtení: Izaiáš 9,2-4.6-7

Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jho, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů. Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostal jméno podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje. Jeho vladařství vzroste a pokoje nebude konce; (bude vládnout) na Davidově trůně a v jeho království, aby je upevnil a utvrdil právem a spravedlností od tohoto času až navěky! Způsobí to horlivost Hospodina zástupů.

Všechna biblická čtení dnešního dne se různým způsobem snaží odpovědět na otázku: Jaký smysl mají Vánoce? Zeptejme se nejprve dávných proroků. Izaiáš pronáší své proroctví za dramatických okolností – v celém Izraeli se ozývalo řinčení zbraní. Asyřané přitáhli do Galileje (8. stol. před Kristem) a ohrožovali Judsko i Jeruzalém. Všechen lid je tímto nepřátelským ohrožením zdeptán a neví co dělat. Ve chvíli, kdy lidé ztratili veškerou naději, jim Izaiáš oznamuje: „Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo“ (v. 1). Vzápětí se obrací k Bohu a radostně volá: „Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost“ (v. 2).

Co lidem dovolí přejít z temnoty ke světlu a ze smutku k radosti? Izaiáš ohlašuje, že nejen Asyřané, ale spolu s nimi i všichni ostatní nepřátelé odtáhnou s nepořízenou, protože přijde „mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje“ (v. 5) a jako pravý hrdina Izraele toto osvobození dovrší. Jak se to ale stane? I na to dává Izaiáš odpověď: „Způsobí to horlivost Hospodina zástupů“ (v. 6). To je tedy nejstarší smysl a poselství Vánoc: konec obav, osvobození z nepřátelského útlaku a to vše díky „dítěti, které se nám narodilo“ (v. 5: srov. Iz 7,14; Mich 5,1-3; 2 Sam 7,12-16) jako Davidův potomek. Spolu s ním přichází nová společnost, založená na spravedlnosti, pokoji a radosti, a všichni lidé dostanou novou odvahu žít.

Druhé čtení: List Titovi 2,11-14

Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků.

V listu Titovi, svému učedníkovi obrácenému z pohanství, který byl ustanoven biskupem na Krétě, vysvětluje Pavel smysl Ježíšova příchodu slovy plnými naděje: „Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem“ (v. 11). Základním rozměrem Vánoc je všeobecnost a jejich nejvlastnější zvěstí je poselství spásy a nového života pro celé lidstvo bez rozdílů rasy, barvy pleti, sociálních vrstev nebo intelektuálních schopností. Spasitel nám byl dán nejen jako dítě zrozené v chudé stáji, jemuž se nevyhýbají životní obtíže a o němž prakticky nikdo neví, ale zároveň jako radostná zvěst, že Bůh nepřestal v člověka skládat svou naději.
Ježíš přišel, aby nás naučil kráčet cestou dobra, střídmosti, spravedlnosti a odmítání zlých nebo iluzorních vějiček světa a očekávat slavný příchod Páně (v. 13). Jak říká sám Pavel, Ježíš svobodně „vydal sám sebe za nás“ (v. 14), zvěstoval, že Bůh je náš Otec, nazval nás svými přáteli a z lásky za nás zemřel na kříži. Tak nás osvobodil od veškerého otroctví a jednou provždy přivedl usmířené lidstvo k Otci. Jedině síla víry nám pomáhá objevit Boží moc v životě ubožáka. Od okamžiku, kdy se Boží Syn stal člověkem, chce být přijímán a poznáván jako člověk: v něm tedy můžeme hledat Boha, neboť on přebývá mezi námi.

Evangelium: Lukáš 2,1-14

V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu. To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo. V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil spasitel – to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.“ A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení.“

Na pozadí prorockých zvěstí (srov. Mich 5,1-4; 1 Sam 16,1-3) hovoří evangelista Lukáš o narození Ježíše Krista. Jeho prosté, avšak sugestivní vyprávění je plné teologicky důležitých podnětů. Lukáš na ně aplikuje ustálenou strukturu misijní zvěsti, v níž najdeme tři roviny. Za prvé vyprávění dané události: rozhodnutí císaře Augusta v době, kdy byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius, a Ježíšovo narození v Betlémě v chudých podmínkách a v zemi podrobené cizí moci (v. 1-7). Druhým prvkem je poselství, s nímž se andělé obracejí k pastýřům, prvním svědkům této události spásy (v. 8-14). Třetí bod spočívá v přijetí poselství: pastýři odcházejí k jeskyni, nalézají Ježíše a poté zvěstují svou zkušenost ostatním (v. 15-20).

Vrcholem celého vyprávění jsou slova, jimiž andělé oslovují pastýře – je to poselství radosti nad tím, co se stalo, a pozvání k víře, že Ježíš, chudé dítě „zavinuté do plének a položené do jeslí“” (v. 12), je spasitelem světa. V úryvku se vzájemně doplňují dva motivy: viditelná chudoba Ježíšova lidského života a skrytá Boží sláva, se kterou Ježíš přichází mezi lidi. Pouze několik pokorných a chudých pastýřů poznává v Ježíšovi zaslíbeného Mesiáše. To je zvláštní Boží znamení, že začíná nové období dějin lidstva.

Meditatio

O tajemství Vánoc můžeme rozjímat pouze za předpokladu, že dokážeme zůstat před jeho poselstvím v údivu. Právě údiv a postoj dítěte jsou nezbytnými prostředky k tomu, abychom mohli plně přijmout radostnou zvěst této svaté noci. Důvod této radosti je prostý: zrození dítěte, spasitele celého světa, vlévá novou naději všem lidem, kteří touží po pokoji, spravedlnosti a spáse. Jaká znamení nám toto dítě přináší? Bezbrannost, chudobu, slabost a pokoru: Boží Syn si přivlastňuje to, co svět jednoznačně odmítá.

Ježíšovým příchodem se naprosto zhroutily falešné lidské jistoty. Vždyť Bůh si nevyvolil silné, moudré a mocné tohoto světa, ale slabé, malé, bezvýznamné: vyvolil si „dítě položené v jeslích“ (Lk 2,7.12.16; srov. 1 Kor 1,27; Mt 11,26) – chudé a odmítnuté nemluvně, vyhnané na okraj společnosti. Právě na základě této chudoby se otevírá svět Ducha svatého, kdežto my se zmítáme v neustálém duchovním boji, protože bychom rádi následovali princip síly, moci a násilí. Betlémské dítě nám říká, že zázrak vánočního pokoje nastane pouze tam, kde lidé přijmou dary, které nám přináší Ježíš.
V tomto světle můžeme pochopit, že tato noc není pouze připomínkou něčeho minulého, ale aktuální událostí, která může i dnes člověka inspirovat a proměňovat. Podle staré rabínské tradice prožilo lidstvo čtyři dějinné noci: noc stvoření (Gn 1,3), noc Abrahámovu (Gn 15,1-6), noc exodu (Ex 12,1-13) a noc betlémskou. Ta je ze všech nejdůležitější, protože v této posvátné noci přinesl Boží Syn lidstvu svůj pokoj, tak odlišný od římského míru (pax augusta). Ježíšův pokoj je základem „civilizace lásky“ (Pavel VI.). Jsme schopni prožívat toto tajemství?

Oratio

Vzdáváme ti díky, Pane celého světa a všech lidí, neboť v Ježíši, který jako dítě přišel na tuto zemi, aby nám předal tvé dary – pokoj, radost, spravedlnost a spásu – se zjevuje tvá láska ke všem lidem. Přestože to náš rozum nedokáže obsáhnout, chceme pochopit něco z tajemství vtěleného Slova, protože v něm můžeme číst tajemství člověka.

Pro židy bylo naprosto nepřijatelné, aby se definitivní Boží slovo zjevilo skrze slabost člověka Ježíše. Pro pohany bylo skandální uznat, že Boží Syn mohl zůstat zcela Bohem, a přitom se plně stát člověkem. My ale věříme, že v přesně daném čase se Boží slovo „stalo tělem“ a přijalo křehkost a bezmocnost veškerého tvorstva, když se zrodilo z ženy (srov. 1 Jan 4,2-3). Věříme, že Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, přináší definitivní zjevení Otce a poselství víry k naší záchraně.

Člověk třetího tisíciletí potřebuje Ježíše a jeho zjevení tvé otcovské lásky, protože jedině tak může prolomit hradby svého individualismu a povrchnosti, které ho oddělují od pravých hodnot, v nichž může najít životní naději. Pane, narození tvého Syna nám zjevuje, že v Ježíši Kristu jsme se i my stali tvými syny a můžeme tě poznávat.

Dej, ať se celý náš život po Ježíšově vzoru promění v synovskou oddanost vůči tobě. Proto v této vánoční noci padáme na kolena a klaníme se lidské tváři dítěte Ježíše, tvého jednorozeného Syna, z níž září tvá neviditelná otcovská tvář, abychom v ní mohli spatřit svou vlastní tvář, naplněnou božstvím.

Contemplatio

Kdo jsem já? Co vhodného mohu říci o tom, co vidím? Chybějí mi slova: jazyk a ústa nedokáží vyjádřit nádheru této božské slavnosti. Proto spolu s nebeskými zástupy volám a budu volat věčně: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení.“

Bůh je zde na zemi; kdo tedy není nebeský? Bůh přichází k nám, rodí se z Panny; kdo se dnes nestane Božím, kdo nebude usilovat o svatost Panny Marie a nebude usilovně hledat moudrost, aby byl co nejblíže Bohu? Bůh je zavinut do obyčejných plének; kdo nebude obohacen božstvím, přijme-li něco pokorného?

Jásám jako pastýři a poskakuji radostí, když slyším tyto božské hlasy; toužím jít k jeslím, v nichž leží Bůh, a vstoupit do nebeské jeskyně; prahnu po tom, abych spatřil tajemství, které se v ní zjevilo, a před tváří toho, který se dnes zrodil, chci radostně zpívat: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení”“(Sofronius Jeruzalémský, Le Omelie, Řím 1991, 55-57).

Actio

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Dítě se nám narodilo, syn je nám dán“ (Iz 9,5).