Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Vánoce (cyklus A)
Narození Páně /vigilie, v noci, za svítání, ve dne/ - Angelo Scarano

Slavnost Narození Páně
Dítě se nám narodilo, syn je nám dán



Vigilie

1. čtení Iz 62,1-5

1Kvůli Siónu neumlknu, kvůli Jeruzalému neutichnu, dokud jeho právo nevzejde jak světlo, dokud se jeho spása nerozhoří jak pochodeň. 2Tu národy uvidí tvé právo a všichni králové tvou slávu. Obdaří tě novým jménem, které určí Hospodinova ústa. 3Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha. 4Nebudeš se již nazývat „Opuštěná“ a tvá zem „Osamělá“. Tvým jménem bude „Mé potěšení“ a jméno tvé země „V manželství daná“, neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostane muže. 5Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvůj stvořitel. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh potěší z tebe.



Po návratu z babylónského exilu se Židé ocitli ve svízelné situaci: město s chrámem bylo zničeno a k zahájení jejich obnovy nebyl dostatek prostředků. Proto se mohlo zdát, že Bůh nadobro opustil svůj lid. Přes toto zdánlivé Boží mlčení nechce prorok ve svých prosbách mlčet, dokud se spása Jeruzaléma nerozhoří jak pochodeň (v. 1). Tato spása se pak opisuje dalšími pojmy: „právo“, „sláva“, „nové jméno“. Nové jméno naznačuje hlubší a bližší vztah k Bohu: proto siónská dcera bude „nádhernou korunou“ a „královskou čelenkou“ na znamení, že Hospodin je jejím pánem. Tento vztah je tak hluboký a intimní, že se podobá zasnoubení mezi mužem a ženou.





Mezizpěv Žl 88

Navěky chci zpívat o Hospodinových milostech.

Smlouvu jsem zjednal se svým vyvoleným, - přísahal jsem Davidovi, svému služebníku: - Navěky zajistím tvůj rod - a tvůj trůn zbuduji na všechna pokolení. *
Šťastný je lid, který dovede oslavovat, - chodí, Hospodine, v záři tvé tváře. - V tvém jménu jásají ustavičně - a honosí se tvou spravedlností. *
On mě bude vzývat: Ty jsi můj otec, - můj Bůh a skála mé spásy. - Navěky mu zachovám svou milost, - má smlouva s ním platit nepřestane. *





2. čtení Sk 13,16-17.22-25

Když přišel Pavel do synagógy v Antiochii Pisidské, 16povstal, pokynul rukou a začal mluvit: „Izraelité i vy, kteří se bojíte Boha, poslyšte! 17Bůh tohoto izraelského lidu si vyvolil naše praotce a učinil z onoho lidu za jeho pobytu v cizině, v Egyptě, velký národ. 22Odtamtud je pak mocným zásahem vyvedl. Dal jim za krále Davida, o němž vydal pochvalné svědectví: 'Nalezl jsem Davida, Jesseova syna. Je to muž podle mého srdce. Ten vyplní vždycky všechno, co budu chtít.' 23Z jeho potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše. 24Před jeho příchodem hlásal Jan všemu izraelskému lidu křest obrácení. 25Když Jan svůj úkol končil, říkal: 'Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale po mně přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou.'“



Na své první misijní cestě Pavel přichází do Antiochie Pisidské, která se nachází ve střední části Malé Asie. Při sobotní bohoslužbě v synagóze je vyzván, aby řekl „slovo povzbuzení“. Jeho proslov má dvě hlavní části. Nejprve předkládá souhrn starozákonních dějin spásy (v. 16-17) a pak zvěstuje, že Ježíš z Nazareta je ten přislíbený spasitel, kterému připravoval cestu Jan Křtitel (v. 22-25). Za těmito slovy je tedy pevné přesvědčení, že dějiny jsou vedeny podle Božího plánu, který vrcholí v Kristu. V něm dostává minulost smysl a přítomnost naději.





Zpěv před evangeliem
Aleluja. Zítra bude zničena nepravost země a bude nad námi vládnout Spasitel světa. Aleluja.



Evangelium Mt 1,1-25

1Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahámova. 2Abrahám byl otec Izákův, Izák otec Jakubův, Jakub otec Judy a jeho bratří. 3Juda byl otec Fáresa a Záry - jejich matka byla Tamar. Fáres byl otec Chesronův, Chesron otec Aramův, 4Aram otec Aminadabův, Aminadab otec Násónův, Násón otec Salmónův, 5Salmón otec Boazův - jeho matka byla Rachab. Boaz byl otec Obédův - jeho matka byla Rút. Obéd byl otec Jesseův, 6Jesse otec krále Davida. David byl otec Šalomounův - jeho matka byla žena Uriášova. 7Šalomoun byl otec Rechabeamův, Rechabeam otec Abijáhův, Abijáh otec Asafův, 8Asaf otec Josafatův, Josafat otec Jorámův, Jorám otec Uzijáhův, 9Uzijáh otec Jotamův, Jotam otec Achazův, Achaz otec Ezechiášův, 10Ezechiáš otec Manasesův, Manases otec Ámonův, Ámon otec Jošíjáhův, 11Jošíjáh otec Jechonjáhův a jeho bratří za babylónského vyhnanství. 12Po babylónském vyhnanství Jechonjáh byl otec Šealtielův, Šealtiel byl otec Zorobábelův, 13Zorobábel byl otec Abiudův, Abiud Eliakimův, Eliakim Azórův, 14Azór Sádókův, Sádók Achimův, Achim Eliudův, 15Eliud Eleazarův, Eleazar Matanův, Matan Jakubův. 16Jakub byl otec Josefa, muže Marie, z které se narodil Ježíš, nazývaný Kristus. 17Dohromady je to tedy od Abraháma po Davida čtrnáct členů rodokmenu, od Davida po babylónské vyhnanství čtrnáct a od babylónského vyhnanství až ke Kristu čtrnáct. 18S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu žít, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. 19Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. 20Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. 21Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ 22To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: 23„Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel“, to znamená „Bůh s námi“. 24Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě. 25Ale nepoznal ji, dokud neporodila syna. A dal mu jméno Ježíš.



Rodokmenem se chce prokázat, že Ježíš je Mesiáš, z Davidova rodu. Proto se uvádí, že Josef (Ježíšův otec z právního hlediska) byl synem Davidovým (v. 20). Dalším znamením Ježíšova mimořádného poslání je jeho nadpřirozené početí z Ducha svatého (Ježíš je zároveň plně synem Mariiným!). V Ježíšovi se naplnilo Izaiášovo prorocké zaslíbení o Emanueli (Emanuel se prokáže jako „Bůh s námi“ v tom, že spasí svůj lid od hříchů – v. 21).






Mše v noci



1. čtení Iz 9,1-3.5-6

1Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. 2Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost, veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist. 3Neboť jařmo, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů. 5Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostal jméno podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje. 6Jeho vladařství vzroste a pokoje nebude konce, (bude vládnout) na Davidově trůně a v jeho království, on je upevní a utvrdí právem a spravedlností od tohoto času až navěky! To způsobí horlivost Hospodina zástupů.



V Izaiášově době dobyli Asyřané Galileu a část obyvatel odvedli do vyhnanství (r. 732 př. Kr.). Prorok vidí zemi v hluboké temnotě srovnatelné s temnotou „světa smrti“ či s chaotickou tmou před stvořením. Avšak v této temnotě zazáří světlo: nově narozený královský syn. Jeho narození bude důvodem k radosti, neboť přinese osvobození od nadvlády Asýrie: jsou zlomeny symboly otroctví, tj. jařmo, hůl a bodec otrokáře (tak jako bylo zlomeno jho Egypťanů či Midjanitů - Sd 7,14n). Tento syn, dárce pokoje, je označen božskými tituly, které naznačují, že on bude víc než národní osvoboditel: v něm je samotný „Bůh s námi“ (Iz 7,14).





Mezizpěv Žl 95

Dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, - zpívejte Hospodinu, všechny země! - Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno! *
Rozhlašujte den ze dne jeho spásu, - vypravujte mezi pohany o jeho slávě, - mezi všemi národy o jeho divech. *
Radujte se, nebesa, zajásej, země, - zahuč, moře a vše, co je naplňuje. - Zaplesej, pole a vše, co je na něm. - Tehdy se rozveselí všechny lesní stromy. *
Před Hospodinem, že přichází, - že přichází řídit zemi. - Bude řídit svět spravedlivě, - národy bude spravovat věrně. *





2. čtení Tit 2,11-14

11Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. 12Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně 13a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. 14On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás tak, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků.



Liturgické čtení obsahuje jakýsi katechismus prvotní církve. Nejprve se prohlašuje, že se „zjevila“ Boží dobrota v Ježíšově životě, počínaje vtělením. Toto zjevení se dovršilo „zjevením“ Boží spásy o velikonocích, kdy Kristus „vydal sám sebe za nás“ (v. 14). Tato Boží milost přitahuje („vede“ – v. 12) člověka k tomu, aby žil novým způsobem v očekávání konečného „zjevení“ Boží slávy (v. 13). Boží dobrota vábí věřícího k „rozlévání“ této dobroty v dobrých skutcích. Nový život má totiž prostoupit všechny vztahy a celou existenci člověka, dokud nebude „Bůh všechno ve všem“(1Kor 15,28).





Zpěv před evangeliem
Aleluja. Zvěstuji vám velikou radost: Dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán. Aleluja.



Evangelium Lk 2,1-14

1V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu. 2To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. 3Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. 4Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, 5aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. 6Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. 7A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo. 8V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. 9Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. 10Anděl jim řekl: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: 11V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel - to je Kristus Pán. 12To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.“ 13A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: 14“Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení.“



Vyprávění o Ježíšově narození záměrně obsahuje časové a prostorové údaje: Lukáš chce zdůraznit, že Ježíš není pouhou ideou či mýtem, ale osobou, která vstupuje do našeho času a prostoru. Úryvek je velmi střízlivý a obsahuje dva základní momenty: Ježíšovo narození v chudobě a zvěstování pastýřům, kteří byli na okraji tehdejší společnosti. Bůh se vtěluje uprostřed posledních, Bůh se zjevuje posledním, Bůh dává spásu posledním. Ježíšovým narozením se otevírá nebe, Bůh sestupuje mezi lidi (Iz 63,19!) a přináší pokoj, který je souhrnem mesiánských darů a naplněním starozákonních příslibů.






Mše za svítání



1. čtení Iz 62,11-12

11Hospodin ohlašuje až do končin země: „Řekněte siónské dceři: Hle, přichází tvůj spasitel, svoji mzdu má u sebe, před sebou svůj zisk.“ 12Nazvou je: „Svatý lid, vykoupení od Hospodina.“ Ty pak dostaneš jméno „Vytoužené, neopuštěné město“.

Chrám i opuštěná města v troskách, tísnivé životní podmínky (Iz 60,17) a nejistá politická situace (Iz 61,4) tvořily perspektivu budoucnosti chudých a unavených navrátilců. Proto prorok důrazně volá k siónské dceři, že Bůh nově přichází, aby dovršil dílo spásy započaté osvobozením. Tato spása je darem od Boha a ne výsledkem úsilí „synů Izraele“. Tento Bůh se ujímá svého lidu jako vykupitel, podobně jako Izraelita „vykupoval“ svého příbuzného, když se dostal do bídy a otroctví. „Vykoupený“ lid dostává nové jméno, novou existenci. Je „svatý“ neboli oddělený pro Boha, který chce nastolit trvalé manželské pouto. Izraelský lid je jako nevěsta „vytoužená“ a „neopuštěná“, protože je spojená se svým ženichem.





Mezizpěv Žl 96
Světlo dnes zazáří nad námi, neboť se nám narodil Pán.

Hospodin kraluje, zajásej, země - radujte se, četné ostrovy! - Nebesa hlásají jeho spravedlnost - a všechny národy vidí jeho slávu. *
Světlo vychází spravedlivému - a lidem upřímného srdce radost. - Radujte se, spravedliví, v Hospodinu - a oslavujte jeho svaté jméno! *





2. čtení Tit 3,4-7

4Projevila se dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem 5ne snad proto, že my jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým. 6Toho na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista, 7abychom - ospravedlněni jeho milostí - dostali jako dědictví vytoužený věčný život.



V Ježíši Kristu se Boží dobrota stala viditelnou. V tomto čtení vystupuje velmi zřetelně absolutní nezaslouženost a velikost této Boží dobroty. Bůh projevil své milosrdenství na lidech, kteří žili v neposlušnosti a zlobě (v. 3). Je tedy jasné, že Boží dobrotivost je nezávislá na dobrotě lidské, vždyť „nikdo před Bohem nekonal nic dobrého“! Pouze Božím milosrdenstvím se člověk stává novým tvorem, a to skrze křestní obmytí. Křtem se v hojnosti vlévá Duch svatý, původce nového stvoření (Gn 1,2!). Tato radikální novost je vyjádřena také jako „ospravedlnění“: člověk se Boží milostí stává před Bohem spravedlivým, tj. skutečně dobrým před ním. V člověku se tak obnovuje Boží obraz (Gn 1,27).





Zpěv před evangeliem
Aleluja. Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení. Aleluja.



Evangelium Lk 2,15-20

15Když andělé odešli od pastýřů do nebe, řekli si pastýři mezi sebou: „Pojďme tedy do Betléma podívat se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil!“ 16Pospíchali (tam) a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. 17Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. 18Všichni, kdo to slyšeli, podivovali se tomu, co jim pastýři vyprávěli. 19Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. 20Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.



Před tajemstvím Krista se objevují první lidé, kteří zastupují církev. Mezi nimi nenacházíme mocné a pyšné lidi či soběstačné intelektuály, ale chudé a opovrhované pastýře, dále ženu, která porodila v jeskyni, a prostého tesaře, Josefa. Právě takoví lidé budou privilegovanými posluchači Ježíšových slov. Tito chudí mají schopnost „uchovat všechny ty věci v srdci a rozvažovat o nich“. Oni jsou schopni čisté chvály a oslavy Boha - „velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli“ (v. 20). Oni nesou typické rysy pravého Kristova učedníka, který slyší Boží slovo, rozvažuje o něm a předává jej ostatním jako radostnou zvěst.





Mše ve dne



1. čtení Iz 52,7-10

7Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“ 8Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. 9Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť se Hospodin smiloval nad svým lidem, vykoupil Jeruzalém. 10Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha!



Tato slova jsou prostoupena překypující radostí z nového Božího činu: Bůh se vrací k svému lidu, který je v troskách! Prorok nemůže téměř popadnout dech této veliké události, vždyť konečně přichází pro zubožený a utlačený lid pokoj, blaho, osvobození a spása. Je tedy důvod k radosti a společnému jásotu. Izraelité už nebudou prožívat sklíčenost z otrockého jha babylónské nadvlády - teď přichází jako panovník Bůh. Jeho vláda nepřinese útlak a chudobu, ale pokoj a plnost dobra.





Mezizpěv Žl 97

Uzřely všechny končiny země spásu našeho Boha.

Zpívejte Hospodinu píseň novu, - neboť učinil podivuhodné věci. - Vítězství je dílem jeho pravice, - jeho svatého ramene. *
Hospodin uvedl ve známost svou spásu, - před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. - Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost - Izraelovu domu. *
Uzřely všechny končiny země - spásu našeho Boha. - Jásejte Hospodinu všechny země, - radujte se, plesejte a hrejte! *
Hrejte Hospodinu na citeru, - na citeru a s doprovodem zpěvu, - za hlaholu trub a rohů, - jásejte před králem Hospodinem. *





2. čtení Žid 1,1-6

1Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. 2V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. 3On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti 4a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. 5Vždyť komu z andělů kdy Bůh řekl: 'Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil'? A dále: 'Já mu budu otcem a on mi bude synem'. 6A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: 'Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!'.



Záměrem autora listu Židům je povzbudit křesťanskou obec, aby v těžkých podmínkách pronásledování neochabovala ve víře. Tato obec se skládala převážně ze židokřesťanů, proto se autor často opírá o citace ze Starého zákona. V úvodu tohoto listu je slavnostní svědectví o důstojnosti a moci Kristově. On je plným Božím sebesdílením člověku, vždyť je definitivním Božím slovem (v. 2), zjevením jeho slávy (v. 3). Tato Boží sláva se po ponížení kříže (v. 3) opět projevila při Kristově povýšení (v. 3-4). Takto oslavený Syn může přelévat Boží slávu na ostatní lidi a obdařit je novou důstojností (Žid 2,10-11).





Zpěv před evangeliem
Aleluja. Zazářil nám posvěcený den, pojďte, národy, a klaňte se Pánu, neboť dnes sestoupilo na zemi velké světlo. Aleluja.

Evangelium Jan 1,1-18

1Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. 2To bylo na počátku u Boha. 3Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. 4V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. 5To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. 6Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. 7Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. 8On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. 9Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. 10Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. 11Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. 12Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, 13kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. 14A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. 15Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.'“ 16Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. 17Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. 18Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.



Janův prolog navazuje na starozákonní teologii o moudrosti (Sir 24; Př 8,22-31; Mdr 9,1-2), kterou zároveň překonává: moudrost (Slovo) je zde zcela jasně osobou, jež je rovná Bohu. Osoba Slova je Božím sebevyjádřením a sebesdílením. Bůh skrze Slovo vstupoval do rozhovoru s člověkem už od stvoření světa i po celé období dějin před vtělením (v. 3-5). Vtělení však představuje naprostý průlom: Bůh se setkává s člověkem tváří v tvář. Je tu dar plného setkání. Toto setkání zprostředkovává milost „pravdy“ čili milost Božího zjevení, dar patření na Boží slávu.





K úvaze

Malé dítě v jeslích patří neodmyslitelně k poezii Vánoc: pohled na Ježíška takřka samosebou vyvolává v nás pocity něžnosti a dojetí. Bylo by možné zůstat u těchto „hezkých pocitů“, u „romantické nálady“: koneckonců mnoho lidí se spokojuje jen s navozením této sváteční atmosféry. I to má svůj smysl a odpovídá určité lidské potřebě po krásném prožití svátku, ale je to málo: jesle nám říkají něco víc. Na první pohled se Ježíšek nijak neliší od ostatních novorozeňat: legendy a lidové tradice by mu rády připsaly „zázraky“ a neobyčejné projevy, ale evangelium je mnohem střízlivější. Je to dítě jako každé jiné, ničím výjimečné. Až na to, že se kolem něj děje něco zvláštního: pastýři se na něj přicházejí podívat, hvězdopravci z východu mu přinášejí vzácné dary. A to není vše. Pastýři vyprávějí o tomto obyčejném dítěti zvláštní věci… Zvěst o něm se rozšiřuje: je to prý dávno vytoužený „syn Davidův“, Zachránce Izraele a celého světa, ba dokonce samotný Syn Boží, který se vtělil – a vtělil se pro nás. Toto dítě je dáno nám. Jeho jméno je proto Emanuel, „Bůh s námi“: Bůh se natolik angažuje pro nás, natolik je s námi solidární, že přijímá náš úděl. Stává se člověkem, aby nám byl bližší. Bere na sebe všechno to, co patří k našemu životu: v dítěti se stává dokonce křehkým, slabým, zranitelným. Natolik se Bůh „zbláznil“ kvůli člověku, tak mu chtěl být blízko.

Bůh tedy nepřistupuje k nám s mocí a slávou, ale ve slabosti. Abychom se ho nebáli. Abychom před ním neutíkali, zdrceni Božím majestátem. Malý Ježíš je skutečně „Bůh pro člověka“: je to Bůh s lidskou tváří, pro nás přijatelný. Nemusíme se obávat, zda „můžeme“ přistoupit k tomuto dítěti: nemůže nám ublížit. Neohrožuje nás. Může se k němu blížit mocný či slabý, chudý bezdomovec či bohatý obchodník, „hříšný“ nebo ctnostný. Pro každého je toto dítě přijatelné a blízké.

Malý Ježíš nám ukazuje, že Bůh není pro nás nebezpečný. On je na naší straně, pro nás. Bůh sám nás sice o tom opakovaně ujišťoval slovy, ale nyní dává viditelnou záruku své náklonnosti. Je to náklonnost „hmatatelná“, vždyť Bůh se k nám sklonil a přijal náš lidský život, a to zcela. V malém Ježíši se Bůh zjevuje jako „Bůh na míru člověka“, dosažitelný každému bez rozdílu.





K reflexi

Co pro mě znamená ono „dítě položené v jeslích“?