Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus C)
SLAVNOST Nanebevstoupení Páně - C / Stůl slova

Jsme někdy v pokušení vzpomínat na staré zlaté časy. Někteří na ně vzpomínají, i když je nezažili. Vzpomíná se, jaké to bylo tehdy... A kolik nás bylo. A jak jsme to všechno pěkně uměli. A tak dále. To je přesně to, co Ježíšovi učedníci po jeho nanebevstoupení nedělali.

Rozbor textu

1. čtení
Sk 1,1-11
Patří k charakteristickým znakům metody autora Lukášova evangelia a Skutků apoštolských, ukazuje Boží působení jako děj včleněný do lidských dějin. Tak i Ježíšův přechod k Otci: ten, který zemřel na kříži a svou smrtí vchází na pravici Otcovu, "převádí" své učedníky do nové situace: dává jim poznat, že žije, přesvědčuje je o tom, že dřívější situace společného pozemského putování se nemůže vrátit ("odchází do nebe", ujišťuje je, že království v Izraeli nelze obnovit), připravuje je na pomazání Duchem (na křest Ducha), který je uschopní k životu svědků, hlasatelů, který z nich začne vytvářet církev.

Celá perikopa mluví co nejstručněji o tom, "co se stalo s Ježíšem" (o jeho nanebevstoupení), ale mnohem podrobněji mluví o tom, co se stalo a co se bude dít s apoštoly.


2. čtení
Ef 1,17-23
Jedním slovem: je to výpověď o Bohu mocném. Mocnějším, než je zlo a smrt. Mocném tak, že nám všem může dát neuvěřitelné množství bohatství. Jestliže člověk poměřuje Boží činy svými vlastními možnostmi, nedojde nikam: řekne si, že to prostě není možné. Vidíme-li ale Boha mocného, potom nás nepřekvapí ani mocné Boží činy ve světě, ani to, že si z nás, velmi mizerného materiálu, může vytvořit svá skvělá díla.


Evangelium
Lk 24,46-53
Ústředním bodem této perikopy je V 49: Bude seslán Duch a on je nutnou podmínkou všeho dalšího konání.

Učedníci jsou svědky Kristova života, utrpení i vzkříšení, z něhož vyplývá možnost plného odpuštění hříchů. Ale nejsou pouze svědky Ducha svatého, jsou jeho nositeli (V 49, dále Sk 2,1-13)

Vzkříšený Ježíš, Ježíš naplňující svůj úkol i úděl, nemůže být jinde, než u Boha. "Nesení do nebe" (V 51) je lidsky představitelný obraz nepředstavitelné skutečnosti. A pouze setkání s Božím činem, s Boží slávou, může způsobit, že člověk neustává v Boží chvále (V 53)

Znovu a znovu je třeba připomínat, že evangelium neříká "jak to bylo", ale přibližuje člověku něco mnohem důležitějšího: totiž "co se vlastně stalo".


K úvaze
Kristus se nevrátil prostě zpět do nebe. Prošel pozemským životem, skutečným utrpením a skutečnou smrtí a je u Otce jako vtělený a ukřižovaný, jako náš kněz a náš přímluvce. Naše lidství je včleněno do velkého životního toku trojjediného Boha: od Otce k Synu, od Syna k Otci, v žáru Ducha svatého.

Kristus neodešel prostě ze země pryč. Zůstává přítomný ve své církvi a skrze ni ve světě a pro svět. Společenství křesťanů ví, že je přítomen v jeho středu: On, Pán, Kyrios.




Nanebevstoupení Páně v dějinách spásy

Ježíšův život vrcholí v jeho zakončení: vše, co mluvil, učil, dělal, to, jak žil, za koho se pokládal a za koho byl pokládán, vrcholí v definitivní zkoušce: celé jeho dílo je nakonec ohroženo. To, co budoval, co tvořil, je postaveno na práh zkázy a zůstává jen alternativa: buď si podržet své poslání, svůj vztah k Otci i k lidem, svou identitu - a potom ale vše ostatní ztratit, nebo si udržet to, co bylo budováno, ale vzít si pro udržení za spojence "tento svět", tedy zéloty, saduceje, Římany. Ježíš volí ztrátu všeho pro věrnost svému poslání i své osoby, svého bytí. A to znamenalo nakonec smrt. Jenže toto násilné ukončení lidského bytí a tedy pozemského lidství, znamenalo plné otevření bytí Božího pro člověka. Ježíšova smrt je "průchodem" do jeho slávy, tedy k Otci, k oslavení, je to chvíle, kdy "osiřelým" učedníkům může být dán Duch. Takto viděno spadá smrt, vzkříšení, nanebevstoupení, seslání Ducha svatého vjedno, což výrazně vyjadřuje Janovo evangelium. Ale tyto velké věci se promítají do celých lidských dějin a lze je dějinně "rozložit" podobně jako jeden paprsek slunečního světla lze hranolem rozložit na barevné spektrum. Toto rozložení dělá důkladně Lukáš v evangeliu i ve Skutcích: o smrti - vzkříšení - nanebevstoupení a seslání Ducha svatého je v jeho díle pojednáno odděleně a názorně.

Nanebevstoupení u Lukáše otevírá "dobu církve" a tak také dobu Ducha svatého, která se rozprostírá mezi Ježíšovým, odchodem k Otci a jeho druhým příchodem na tento svět (Sk 1,11). Tato doba církve není ovšem dobou Ježíšovy nepřítomnosti ve světě! Ti, kdo Ježíši patří, jednají v síle Jeho Ducha (čti Sk 3,1-10). Mají v síle tohoto Ducha vydávat Ježíši Kristu svědectví (Sk 1,7b-8) - tedy mají pokračovat v Ježíšově díle. A toto neznamená, že by Ježíš přestal mít pro svět sám vrcholný význam! Písmo říká: "On přijde". Tedy církev, pracující v síle jeho Ducha, na jeho úkolu, není ve světě sama "pánem svého podnikání". Ježíš je ten, kdo ji pověřuje, provází, ale kdo také uzavřené dílo převezme, zhodnotí, roztřídí.

Ježíš tedy nepřestal být ve světě přítomný. Na dobu mezi Jeho smrtí (vzkříšením) a druhým příchodem se mění způsob Jeho přítomnosti: jednak zůstává "na pravici Boží" - nejen jako Boží Syn, ale právě tak jako vzkříšený člověk (tedy jako "jeden z nás"!), dále žije a jedná v církvi mocí a silou svého Ducha, a to jak ve svátostech, tak mimo ně. Je dobré si uvědomit, že naše chápání Ježíšovy přítomnosti na tomto světě se mnohdy redukuje pouze na uznávání jeho přítomnosti v Eucharistii. Tato přítomnost je jistě reálná a je jistě zcela význačná, ale není jediná (viz koncilní a pokoncilní dokumenty). Je velmi důležité, aby církev sebe samu pochopila jako:

1. v zásadě "nanebevzatou" (její hlava, jeden z nás, Ježíš, je už u Otce a je tam doma, a s ním tam patříme i my - srv. Ef 2, 4-6).

2. jako společenství, které má především stát ve světě za "Ježíšovou věcí", protože je jediným univerzálním a zplnomocněným dědicem Ježíšova úkolu ve světě. Má to dělat hlásáním pokání, tedy nutnosti obratu, a hlásáním Boží lásky a Božího království. Tím má vést lidi ke smíření s Bohem, k ospravedlnění a ke spáse. Proto musí církev dbát především o věc Kristovu a ne především sama o sebe, o své zachování. Pro věc Kristovu by měla církev umět dát i sebe samu v šanc, jako to udělal její Mistr a Pán, a ne "zachovávat svůj život" ve jménu svého poslání ve světě.

Slavnost Nanebevstoupení Páně tedy není v prvé řadě historickou vzpomínkou na Ježíšův odchod, ale je to příležitost k hlubšímu pochopení tajemství Krista a tajemství církve.


Myšlenky k promluvě
Lk 24, 46 - 53

Občas nám to někdo spočítá v novinách, občas si to spočítáme sami: jak je nás, křesťanů, málo, jak máme malý význam v celé zemi, jak nás bývalo víc, jak nás ubývá ... Občas někdo z nás sice začne mluvit hodně nahlas, neřku-li křičet, aby to vypadalo, že je nás víc, ale ono to samozřejmě nepomůže. Je nás málo, je to pravda. Ale Ježíšových učedníků bylo ještě míň. Když Ježíš odchází k Otci, zanechává za sebou jedenáct apoštolů a kruh nanejvýš několika set stoupenců. Od této hrstky je těžko možné něco čekat. A navíc je jejich ukřižovaný a vzkříšený Mistr a Pán opouští, zdůrazňuje jim, že on s nimi už nebude, že odchází k Otci. Toto všechno je těžce pochopitelné. Ale toto všechno není celé. V evangeliu jsme slyšeli: "Sesílám na vás, co slíbil můj Otec. Zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti." To je slovo! Ale co vlastně znamená pro nás dnes?

Než o tom budeme uvažovat, podívejme se, co znamenalo to slovo pro Ježíšovy učedníky tehdy. Ve Skutcích apoštolů o tom čteme. Všichni setrvávali na modlitbách s Ježíšovou matkou Marií a hlásat evangelium se vydali až po seslání Ducha svatého. Čekali na naplnění silou z výsosti. A potom ji užívali. Ne jako svou vlastní moc, ale jako Boží výbavu pro Boží dílo. Protože k tomu byli povoláni, aby pokračovali v Božím díle, aby pokračovali v tom, co Ježíš zde na zemi začal a co má trvat až do jeho druhého příchodu.

A my dnes? Jsme například v pokušení vzpomínat na staré zlaté časy. Někteří na ně vzpomínají, i když je nezažili. Vzpomíná se, jaké to bylo tehdy, před padesáti, šedesáti lety. A kolik nás bylo. A jak jsme to všechno pěkně uměli. A tak dále. To je přesně to, co Ježíšovi učedníci po jeho nanebevstoupení nedělali. Jistěže mluvili o tom, co Ježíš konal a učil za svého pozemského života. Jenže mluvili o tom tak, že jeho činy i jeho učení konali mezi druhými lidmi sami. Byli naplněni silou z výsosti a to bylo poznat. Kniha Skutků apoštolů o tom jasně mluví. Takže ani dnes není možné nic jiného, chceme-li se právem hlásit k tomu Ježíši, který odešel po smrti a vzkříšení k Otci, než konat jeho činy. I my potřebujeme být naplněni mocí z výsosti a i my máme v jeho moci jednat. Je to příliš silné slovo? Jenže co dělat, bez toho tu nejsme opravdu nic jiného, než ušlechtilý národopisný spolek, nebo onen populární "spolek turistů" podle jednoho čelního českého politika. Nikoliv státem garantované výhody, ale přijatá moc Boží je to, na čem stojí církev a co jí dělá uprostřed tohoto světa neporazitelnou a skutečně potřebnou. To je odkaz Ježíše Krista, který vstal z mrtvých a vstoupil na nebe.

Blížíme se ke Svatodušním svátkům. Bylo by velkou škodou, kdyby to pro nás byly svátky, kde se jen vzpomíná co a jak tenkrát bylo. Svatodušní svátky mají být svátkem církve, která žije dnes a zde. Protože právě v této době, právě dnes potřebujeme být naplněni silou z výsosti - jindy nežijeme! A také dnes máme být Ježíšovými svědky. Dnes je možnost s ostatními učedníky a s Pannou Marií se modlit. Dnes je třeba se otevírat tomu, co Bůh dává. Dnes a ne až někdy jindy se má církev stávat církví Boží. A také dnes, a ne někdy v mlhavé budoucnosti, se to uskutečňuje. Protože to všechno pochází od živého Boha, který jedná teď a tady, ne jen v minulosti a ne až někdy v nějaké budoucnosti.