Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus C)
Slavnost seslání Ducha svatého - C / Stůl slova

Přijměme - znovu a s plnou vírou - v obdarování Duchem Božím a dejme se do služby smířeni a odpuštění. Diktátorů, rádců, proroků zkázy i jiných neužitečných lidi je na světě vcelku dost. Svědkové Kristovi a vykonavatelé jeho odkazu a poslání jsme ale my, včleněni do církve, nositelé darů jeho Ducha a jeho poslání. Nemůžeme si tedy dovolit zklamat, nemůžeme si dovolit zůstat trvale se svým strachem za zavřenými dveřmi. A také si nemůžeme dovolit vydat se do světa jen na vlastní pěst a ve své vlastní síle.

Rozbor textu

1. čtení
Sk 2,1-11
Dnešní teologická literatura vidí tuto perikopu jako 1. autentickou zprávu, 2. staré podání, Lukášem přepracované, 3. volnou kompozici Lukášovu, která má vykreslit obraz počátků církve. Prvé pojetí zastává dnes jen nepatrná část exegetů. Nejzávažnější komentáře se přiklánějí k pojetí třetímu. Kdo se drží pojetí prvého, ten má před sebou obtížně vyložitelná historická fakta, která se právě běžnému historickému výkladu vzpírají (neznáme místo, neznáme přesné okolnosti, nemáme o celé věci jiné zprávy z jiných pramenů). Zabřednutí do historických výkladů navíc zpravidla vede k vzdalování se od jádra problému, od výpovědi víry. Třetí pojetí nás možná překvapí a vyloudí otázku: "Tak ono to tak nebylo?" Jenže právě tato otázka je špatně položena. Znovu si připomeňme, v jakých souvislostech Lukáš celou pasáž píše: chce ukázat počátky života církve a chce je ukázat takové, jaké zřejmě byly: jako dobu prvořadě určovanou Duchem Božím, jinými slovy, jde mu o to, ukázat církev jako výsledek působení Ducha. To by bylo možné udělat mnoha slovy, sebráním mnoha historek, důkladným teoretickým rozborem ... tak bychom asi postupovali my dnes. Ale svět Bible myslí a vyjadřuje se jinak. Pro něj je královskou vyjadřovací formou příběh, a v našem případě příběh nabitý symboly. Nemusí nás překvapit, že látka k příběhu je vzata odevšad, např. i z pozdně židovské náplně svátku letnic. Tento svátek byl původně svátkem díků za úrodu, ale od 2. stol. je doložen jako svátek vzpomínání na dar Zákona na Sinaji. Pozdní židovská tradice dokonce říkala, že Zákon byl tehdy na Sinaji proklamován v 70 řečech - tedy v plnosti řečí, takže Desatero je závazné pro všechny národy. Z této úvahy lze vytěžit jeden základní poznatek: tak, jako Zákon ze Sinaje ovládal život celého židovství, tak Duch a Kristus - to nové, co přichází a co je hlásáno, má ovládat další budoucnost. Doba církve je dobou Ducha, je to vlastně doba permanentních letnic, protože všude a vždy je nějak hlásán Kristus v síle Ducha. Lukáš vidí vzkříšení, nanebevstoupení a seslání Ducha jako obsah Kristova povýšení, vzetí k Otci - tedy jako naplnění toho, co je zaslíbeno v Lk 9,51. Ježíšovo dílo, které začalo vrcholit vstupem do Jeruzaléma, se tedy i sesláním Ducha svatého naplňuje.

V 2 - slyšitelná i viditelná znamení vyjadřují mocné působení Boží. V řečtině, latině, hebrejštině jsou duch, vítr, dech vyjádřeny stejnými nebo podobnými slovy, souvislost mezi symbolem větru a mezi Duchem je tedy zřejmá. Vanutí větru je tedy obraz příchodu Ducha.

V 3 - plameny, které se rozdělují na každého znázorňují, že každý zúčastněný má na daru Ducha podíl.

V 4 - asi jde o dva významy současně a sice o mluvu, které rozumí lidé různých jazyků a mluvení jazyky jako glosolalie, tj. nesrozumitelná, nápadná řeč z popudu Ducha, o níž je řeč i jinde v Novém zákoně (např. 1 Kor 13,10, kde ovšem Ekumenický překlad velmi nešťastně překládá glosolalii jako "mluvit ve vytržení").

V 5 - nejde zřejmě o Židy - poutníky, ale o Židy z diaspory, kteří se na závěr svého života přestěhovali do Jeruzaléma nebo jeho okolí, aby tam čekali na eventuální příchod Mesiáše, jako třeba Simeon a Anna. Zdá se, že tito staří, ale právě pro příchod Mesiáše otevření lidé tvořili hlavní část prvních křesťanů, prvý příliv do církve.

V 6-11 - Lukáš zde jmenuje jakousi reprezentativní skupinu lidí - Židů ze všech možných míst, jimž se dostalo nejen hlásání, ale i porozumění evangeliu. Evangelium vyšlo z Galileje, ale je pro všechno židovstvo. O pohanech zde není ještě řeč, misie k pohanům začíná pro Lukáše až křtem setníka Kornelia (Sk 10). Je třeba stále vidět, že se zde neukazuje letnicová událost jako "technický prostředek k hlásání evangelia", ale jako mocný čin Boží, jehož jsou nejrůznější lidé svědky.

Celá perikopa se dá také chápat jako jistý protiklad k zmatení jazyků u Babylonské věže: tam zmatení jako důsledek pýchy lidí, lidé si přestávají rozumět, zde začátek nového řádu bytí, jehož charakteristikou je rozumění Bohu i vzájemné porozumění.

Naše typicky dnešní otázka "co se vlastně tenkrát stalo, jak to o těch letnicích bylo" nás může vést k neporozumění. Když se dozvíme "jak to bylo", bude upokojena naše zvědavost, ale Bohu a dějinám spásy budeme sotva víc rozumět. Ale díváme-li se na celé Skutky, na celý rozvoj církve, pak poznáme, že to, co se ve 2. kapitole Skutků píše, je zobrazení počátku velikého dějinného procesu, který bychom měli chápat pokud možno celý. Lukáš to, co z mnoha zkušeností znal, "zhustil" do této scény. Můžeme z ní tedy pochopit více, než z prostého popisu. Poslední poznámka se týká chápání Ducha svatého. Skutky ukazují Ducha jako moc, sílu Boží, jako dynamický moment v dějinách, který uvádí do pohybu dějiny církve. O toto by bylo dobré si obraz Ducha rozšířit, aby pro nás nebyl jen tou z obrazů nešťastně v paměti zaklesnutou holubicí. Obraz větru a ohně nám může mnohé napovědět.


2. čtení
1Kor 12,3b-7.12-13
Začátek 12. kapitoly prvého listu Korinťanům je úvodem k pojednání o mimořádných darech, jejichž správné užívání dělalo někdy korintským potíže. Lekcionář vybírá z těchto řádků jen něco a tím se drží určitého speciálního významu. Nejde tu tedy o pojednání o užívání mimořádných darů, ale v podstatě o dvě témata: 1. Duch svatý je původce víry, původce toho, že jsme křesťany (V 3b,13). 2. při rozmanitosti darů a lidí v církvi je základem všeho podstatná jednota, daná Duchem, dárcem darů a tvořitelem církve.

V důsledcích to znamená, že víra nemůže být jen důsledkem správné výchovy, katecheze, udržování rodinných tradic nebo misie, ale že Duch Boží, nevypočitatelný, nemanipulovatelný, stojí u kořene víry každého, kdo věří. A dále, že je-li církev jediné tělo, potom to nevylučuje (a vzhledem k rozmanitosti darů Ducha ani nemůže vylučovat) různost jejích údů. Jednota církve nespočívá v její uniformitě, ale v tom, že je spojována jedním Duchem.


Evangelium
Jan 20,19-23
V 19 - opět zde musíme myslet na hebrejské ŠALOM. V každém případě Ježíš přichází jako ten, kdo nic nevyčítá, ač by měl co.

V 20-21 - nejen setkání, ale poslání je smyslem celé této chvíle.

V 22 - poslání je možno uskutečnit jen v síle Ducha (srv. Sk 1,4).

V 23 - odpuštění hříchů je jednak umožněno darem Ducha, ale je také jednou z hlavních náplní celého poslání učedníků.

Bylo by přílišným zúžením, kdybychom poslání učedníků chápali jen jako poslání k odpuštění hříchů svátostmi. Jejich poslání "jako byl poslán Kristus" zahrnuje úkol celého přivádění člověka ke spáse - hlásáním, osobním svědectvím, svátostmi.

"Moc odpouštět hříchy" byla v křesťanské tradici spojována nejprve se křtem (asi do 3. stol. - křest dospělých, hlavní bod odpouštění hříchů!), potom i s (rozvíjející se) svátostí pokání. Tridentský koncil se na toto místo odvolává v pojednání o svátosti pokání. Pro nás je důležité hluboce vidět odpuštění hříchů jako suverénní dar vzkříšeného Krista a jako mocné působení Kristem darovaného Ducha na věřících. Ani sama reforma svátosti pokání nepomůže k tomu, aby lidé chápali, že odpuštění hříchů není způsobeno v prvé řadě tím, že je vyznali, aby tedy pochopili, že je to akce Boží. Zmínka o Duchu svatém ve formuli rozhřešení podle ritu, obnoveného po koncilu, je jistě velkým přínosem, ovšem její význam musí být promýšlen a vysvětlován.


K úvaze
Bylo by dobré vymanit výklad ze zajetí historizování, z hranic jediné letnicové události a ukázat spíš na jejím příkladu (a na jejich důsledcích) Ducha svatého jako hlavního iniciátora dějin církve, jako vnitřního průvodce jejího života. Naše představy udělování Ducha jsou mnohdy vázány jen na obraz biřmování - na udílení Ducha skrze vkládání rukou. Ale nezapomeňme, že Bible a křesťanská tradice zná i Ducha jako nespoutaný vítr, jako toho, kdo působí bez ohledu na naše řády a zvyklosti kde a jak chce. Skutečná křesťanská víra (ne jen křesťanské zvyky a ideologie) stojí na tom, že se člověka nějak zmocní Duch Boží (1 Kor 12,3b). A to není podmíněno ani stářím , ani mládím.


Myšlenky k promluvě
Jan 20,19-23

Nechci nikomu sugerovat pocit ohrožení, někteří křesťané jím stejně trpí až až. Ale přece jen se dá říci, že situace, o níž mluví dnešní evangelium, se poněkud podobá situaci, ve které se cítí být mnohdy církev u nás. Pro strach shromážděna za zavřenými dveřmi, je ráda, že je oddělena od světa. Historická zkušenost někoho opravdu strachu naučila a aktuální situace také není taková, že se bychom se právě museli cítit být společností hýčkáni a rozmazlováni. Svět se zdá být mnohým nevypočitatelný, příliš tvrdý. A když nás nechce slyšet a poslouchat, tak co udělat jiného, než zavřít pevně dveře, řekne si mnohý křesťan. Ale i když to uděláme, máme počítat s tím, že se Ježíš objeví uprostřed nás. To nás ovšem nejspíš potěší - proč také ne. Máme ho rádi a chceme být s ním. Jenže tento Ježíš, který se objevil uprostřed ustrašených učedníků, jim neříká: "tady jste dobře schováni, zůstaňte tu, ať se uchováte pro lepší časy". Říká něco úplně jiného. Říká totiž: "Posílám vás." "Přijměte Ducha svatého" a "odpouštějte hříchy". Tedy ty ustrašené a před světem uzavřené učedníky vybavuje svým Duchem, mocí z výsosti, jak čteme ve Skutcích apoštolů. Posílá je, aby konali dál ve světě jeho poslání. A jeho poslání není být prorokem zkázy a beznaděje, jeho poslání je hledat ztracené ovce, obvázat to, co je zraněné, hlásat velikou lásku Otcovu a přinášet, působit, zprostředkovat odpuštění hříchů, tedy smíření lidí s Bohem i smíření mezi nimi navzájem. A toto všechno nedělal jen tehdy, toto všechno dělá i dnes.

Otázka pro nás určená je: vnímáme to? Jsme ochotni se nechat poslat? Nebo chceme být dál zavřeni, případné jít do světa, ale v něm dělat to, co si sami umaneme?

Především je dobré se zastavit nad slovy "přijměte Ducha svatého". V prvém čtení ze Skutků apoštolů jsme slyšeli o realizaci této výzvy. Duch je vylit do církve, lépe řečeno Duch je stále vyléván do církve a na nás je, abychom ho ve velké víře a důvěře přijímali. Větší obdarování nám pro život na této zemi slíbeno od Boha není! A toto zaslíbení platí pro všechny, které si Bůh povolal, jak nás ve Skutcích apoštolů ujišťuje apoštol Petr. Nejsme tedy v tomto světě žádní chudinkové, od Boha zapomenutí a opuštění. Jsme členové Boží rodiny, Boží domácí, lidé, vybaveni darem Kristova Ducha. Všichni, kdo jsme pokřtěni a biřmováni, ne jen někteří. A dále: v síle Ducha svatého jsme posláni do světa, protože svět má nejen slyšet o Božím odpuštění, on ho má také zažít. Služba smíření, služba odpuštění je náš úkol.. Ne jen úkol kněží a biskupů, kteří udělují jménem církve rozhřešení. Úkol nás všech, protože my všichni křesťané jednak můžeme svědčit o tom, jak Bůh odpustil nám a my všichni můžeme a máme odpouštět našim viníkům, jako odpustil nebeský Otec nám samotným!

Aniž bychom chtěli být pyšni, musíme vyznat, že na odpuštění jsme nebo máme být největšími odborníky v lidstvu. Žádné jiné náboženství, natož nějaká ideologie, nezdůrazňuje a neuskutečňuje odpuštění v takové šíři a intenzitě, jako křesťanství. A my osobně máme opravdu pádné důvody, abychom dosvědčovali Boží odpuštění: Nejen to, že věříme a vyznáváme, že Ježíš zemřel za naše hříchy. Ale také to, že víme, že jsme přijali Ducha svatého, který působí odpuštění hříchů v takové míře, že se to rovná vzkříšeni mrtvého.

Nedělejme si tedy snad statistiky o tom, jak a kolik nových oveček pro Krista jsme získali. Udělejme spíš to, o čem píše dnešní evangelium. Přijměme - znovu a s plnou vírou - v tuto chvíli obdarování Duchem Božím a dejme se do služby smířeni a odpuštění. Diktátorů, rádců, proroků zkázy i jiných neužitečných lidi je na světě vcelku dost. Svědkové Kristovi a vykonavatelé jeho odkazu a poslání jsme ale my, včleněni do církve, nositelé darů jeho Ducha a jeho poslání. Nemůžeme si tedy dovolit zklamat, nemůžeme si dovolit zůstat trvale se svým strachem za zavřenými dveřmi. A také si nemůžeme dovolit vydat se do světa jen na vlastní pěst a ve své vlastní síle.