Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Vánoce (cyklus C)
Svátek Křtu Páně - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

Ježíš opravdu není hlučný politik nebo křičící fanatik, v jeho "slabosti" je naopak síla.

1. čtení Iz 40,1-5.9-11 (z doplňku lekcionáře)

Komentář
Vyvedení izraelského národa z babylonského zajetí představuje prorok jako mocný čin Hospodinův, který je ukázán před zraky pohanů. Je to tedy také svého druhu zjevení. A výsledkem tohoto Božího zásahu je - jako ostatně vždy v dějinách Izraele - osvobození. Zatímco lid se svými hříchy dostává do otroctví, Hospodin odpouští a tedy osvobozuje.

2. čtení Tit 2,11-14 3,4-7 (z doplňku lekcionáře)

Komentář
Zatímco mnozí lidé volají po Božím soudu, mluví Boží slovo o Ježíšově příchodu jako o projevení se Boží dobroty. A tato dobrota - nikoliv strach z trestu - vede člověka k příkladnému životu. V Božím milosrdenství je tedy zřejmě třeba vidět zdroj vší jeho činnosti ve prospěch lidí.

Evangelium Lk 3, 15-16.21-22

Komentář
Každý člověk a každá doba vidí Ježíše poněkud po svém (viz výtvarné umění - jeho dějiny). Akcentuje se obvykle to, co v dané době člověku nejvíce imponuje. Ale takovýto pohled může být dosti často daleko od pohledu Písma.

Evangelium nepředstavuje Ježíše jako triumfátora, ale jako Otcova služebníka. Ježíš není ztělesněním představ, které o Mesiáši měli jeho současníci. Je ztělesněním obrazu, který nacházíme u proroků, zejména je ztělesněním Izaiášova obrazu trpícího služebníka Božího. Zatímco se Židé za po Ježíšova života přidržovali ponejvíce obrazu Mesiáše - vládce, který svou vládou vykoření všechno zlo z lidstva, evangelia ho ukazují jako mocného zachránce. Je to milovaný Boží Syn, který na zem přináší oživující oheň Ducha.

K úvaze
Ježíš opravdu není hlučný politik nebo křičící fanatik, v jeho "slabosti" je naopak síla. A právo na zemi založil, navzdory všem bezprávím, která ve světě existují. Toto právo pro nás zřejmě začíná v našem přijetí za syny křtem. A toto právo radikálně upravuje náš životní statut ve statut dětí a dědiců Božích.

Ježíš je ten, na něhož sestupuje Duch Boží. Může nás to trochu udivit, když víme, že Otec, Syn a Duch svatý jsou v Trojici jedno. Byla by ale škoda, kdybychom slova evangelia odmítli a kdybychom byli ochotni vidět Ducha svatého až na konci Ježíšova působení, tedy po nanebevstoupení. Vždyť všechny verze evangelistů, které mluví o křtu v Jordánu, jasně ukazují, že Duch svatý stojí na počátku Ježíšova působení. Ježíš veřejně působí tak, že moc a síla Ducha Božího je v jeho činech poznatelná. Je jím Bohem vybaven, zplnomocněn (jde o otázku "funkční", ne ontologickou, nejde o adopcionismus!). Ježíš vnáší osvobozující působení Ducha (uzdravení, exorcismy) do lidských dějin a zanechává ho ve své církvi. Proto církev má pokračovat v Ježíšově činnosti, v jeho úkolu, v jeho obnovovací činnosti a moci.

Myšlenky k promluvě
Známe jistě nevěřící lidi ve městech, kteří si jdou sednout do kostela, "protože to prostředí na ně dobře působí". Křesťané si v průběhu staletí vytvořili své stavby, svou kulturu, svůj životní sloh, často jakýsi "malý svatý svět", do něhož někdy na chvíli vstoupí i nevěřící, aniž by na své nevíře cokoliv změnil. A některý věřící se do tohoto "svatého světa" stěhuje každou neděli nebo i napořád. Není ale právě tady slabé místo našeho křesťanského života? Jestliže totiž náboženství je zvláštním světem, do něhož se lze ukrýt (ale v němž nelze trvale žít - umřeli bychom hlady, žízní, zimou, nemocemi, protože řešení těchto "nízkých věcí" podle mnohých do svatého světa nepatří!), potom není řešením života. Potom se nám život rozpadá na "povznášející" část náboženskou a "nízkou" část profánní, obyčejnou. Je to ale křesťanské?

Dnešní evangelium jakoby ukazovalo také k takovému "zvláštnímu světu". Protržené nebe, duch, sestupující jako holubice, hlas z nebe - to přece nejsou běžné každodenní věci. Jenže toto evangelium míří přece jen zcela opačným směrem. Že je svět hříšný, tedy plný hříchu, zla, toho, co před Bohem neobstojí, to víme dobře. A svět - to jsme především my, lidé. My jsme těmi, kdo, obrazně řečeno, do Jordánu splavují všechny své viny. Ti, kteří se dávali Janem křtít, tedy ponořovat do vod Jordánu, vždyť křest je ponořením!, ti si přáli, aby jejich hříchy byly řekou odneseny. A do tohoto "proudu hříchu" vstupuje, doslova: "je ponořen" i Ježíš. Všimněme si, Ježíš si nestaví jako Syn Boží krásný, vyvýšený chrám na Sionu, do něhož by vstupovali jen vyvolení duchovní mistři, ale on sám vstupuje plně do našeho lidství, tedy i do proudu lidských hříchů. Stává se jedním z nás. Člověkem, na něhož zlo a důsledky zla působí, a on se nechrání proti jeho ostnům krunýřem. Ale zůstává přitom tím, kdo sám na hříchu podíl nemá a v tom není jedním z nás - hříšníků. V tomto smyslu je milovaný Syn, v němž Otec nalezl zalíbení. Ale tento Otec - Bůh se k němu hlásí právě ve chvíli, kdy Ježíš stojí uprostřed světa, uprostřed hříšníků. Ten, kdo se nám stal podobným ve všem, kromě hříchu, je Otcem milován. To je nesmírná naděje. Svět je i dnes plný zla. I dnes by bylo koryto Jordánu plné hříchů, kdyby lidstvo pro jejich smytí do něj vstoupilo. Ale i dnes je do toho řečiště ponořen Ježíš, a s ním i ti, kdo mu patří. Ježíš je v řečišti hříchu jako milovaný Syn. My můžeme být přítomni v řečišti zla světa jako Boží synové. Není tedy nutné odcházet na chvíli či na dlouho ze "zlého světa" do "svatého světa". Je třeba stát v tomto světě jako ti, kdo jsou přijati za syny s oprávněnou nadějí, že se k nám Bůh přihlásí jako se přihlásil ke svému Synu.