Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Vánoce (cyklus A)
Svátek Svaté Rodiny - A / Stůl slova - Aleš Opatrný

Svátek Svaté Rodiny - A

Rozbor textu

1. čtení
Sir 3,3-7.14-17a
Moudrost, kterou tato slova předávají, není jen moudrost lidská. Skutečná moudrost v Izraeli byla vždy moudrostí Boží. A tak tedy slova o uspořádání vztahů v rodině nejsou jen odrazem nějakých letitých zkušeností, ale vystihují Boží řád, který má člověk respektovat, protože v něm lze nacházet životní štěstí. Vybočit z něj je veliká nemoudrost.


2. čtení
Kol 3,12-21
Tato část listu Kolosanům přináší mravní orientaci, povzbuzení ke křesťanskému životu. Ale ani tyto řádky nejsou pro Pavla nikdy příležitostí k pouhému moralizování. Správný život křesťana vždy vyrůstá z jeho života v Kristu.

V 12 - vyvolení je základ pravdy, základní kámen křesťanského života. Základ jeho zdravého sebevědomí i jeho morálních závazků.

V 13 - schopnost i povinnost odpouštět leží u křesťanů ve vědomí, že jim samotným bylo Bohem odpuštěno. Právě tím se liší od mnoha jiných.

V 14-15 - láska a pokoj jsou plody jak Božího povolání, tak Ježíšova díla spásy.

V 16-17 - Kristova nauka vede k hloubce křesťanské víry, je důvodem k děkování. A je zdrojem skutečné moudrosti.

V 18-21 - všechny vznešené myšlenky o spáse se ovšem promítají do každodenních rodinných vztahů. Bohužel už není v našem úryvku verš 23, který mluví o motivu všeho dobrého konání: má to být konání pro Pána.

Bylo by neštěstím udělat z těchto slov jen jakýsi "zákoník pro rodinu". Nelze zapomenout, že všechna Pavlova nabádání stojí na základním předpokladu, že jeho posluchači spásu přijali a vědí o tom, žijí z toho.


Evangelium
Mt 2,13-15.19-23
Obsah této perikopy je mnohem více úsekem z dějin spásy, než popisem života nazaretské rodiny.

V 13-15 - Josef se tu řadí mezi ty velké starozákonní lidi, kteří svou poslušností vůči Božímu oslovení otevírali vlastní život pro realizaci Božího plánu záchrany. A cesta do Egypta, jakkoliv je "životní komplikací", patří také do procesu naplňování Božích úradků a Božích zaslíbení.

V 19-23 - ani zloba Herodova, která se vrcholně projeví ve vyvraždění betlémských dětí (VV 16-18), nemůže zhatit Boží plán záchrany. Bůh vítězící uprostřed lidské zloby (ne nad lidmi tím způsobem, že by své odpůrce zničil), je skutečně Bohem velikým.


K úvaze
Je dobré odlišit dva pohledy, které se sice nevylučují, ale které nejsou totéž. Jedním je pohled historizující, který vidí postavy Svaté rodiny spíš jednotlivě, oceňuje jejich mravní kvality a konstruuje tak z nich ideální obraz rodiny. Druhý pohled víc odpovídá duchu Písma: vnímá celkový obrys Božího působení, vidí jednotlivé postavy nazaretské rodiny jako aktéry Božího plánu spásy a jako pokračovatele velkých předchůdců v Božím lidu Staré smlouvy, o kterých mluví Písmo. Dnešní rodinu lze sotva vidět jako rodinu ideální (tak tomu ostatně bylo i v minulosti). Ale mnohem snáze ji lze vidět v proudu dějin spásy, vidět ji (křesťanskou rodinu) jako místo, kde se spása děje a tím také jako místo, kde se o spáse svědčí a kde se spása (mnohdy i beze slov) zvěstuje.


Myšlenky k promluvě
Na adresu rodiny bývá v církevním prostředí řečena řada vznešených slov a položena bývá řada oprávněných, ale obtížných požadavků. Rodina je místem, kde se děje církev, je jakousi malou svatyní, rodina je zobrazením věrné lásky Hospodina ke svému lidu, je to místo, které má být otevřené i druhým, je činitelem evangelizace... Mohli bychom toho říci ještě hodně a všechno je to pravda. Právě tak je ale pravdou, že rodina se skládá z lidí, tedy z hříšníků, kteří sice mají jakožto křesťané účast na spáse, ale také na hříšnosti lidí. Je to tedy prostředí, které může být a mnohdy bývá krásné, které ale nikdy není ideální. Jak srovnat tyto věcí s pohledem na nazaretskou rodinu? Snad nejlépe tak, že si znovu připomeneme, že její členové byli a jsou aktéry Božího díla spásy, které se táhne lidskými dějinami. Nejde o to, že bychom měli či směli snižovat osobní kvality, tedy svatost členů nazaretské rodiny. Jde o to, abychom nezůstali jen u popisu toho, jak Ježíš, Maria a Josef byli lidé Bohu blízcí a milí a nepřipojili k tomu jen konstatování, že my takoví nejsme. To by bylo totiž opravdu velmi málo. Písmo nevidí ani jednoho z členů nazaretské rodiny ani jejich životní díla izolovaně. Vše patří do dějin spásy. Vše je částí - byť nejvýznamnější - Božího plánu záchrany, který ani v Betlémě nezačal, ani v Nazaretě nebo na Golgotě neskončil.Tento plán spásy pokračuje, a tak každá rodina dnes i kdykoliv jindy je do něho pojata. Je místem, kde se má Boží záchrana také uplatnit a místem, které má spásu druhým lidem také zprostředkovat. Jinými slovy: my všichni lidé jsme pojati do Božího plánu, každý v něm má šanci naplnit svůj dobrý a prospěšný úkol, jsme voláni k tomu, aby se takový úkol naplňoval v celém životě každého ze členů rodiny. Pokud si toto členové rodin uvědomí, mohou z toho pro ně vyplynout dvě věci. Jednak pocítí odpovědnost za naplnění Božího úkolu ve svém vlastním životě. Jako věřící lidé víme o tom, že si nejsme odpovědni jen sobě navzájem, ale že jsme také odpovědni Bohu. A dále může toto vědomí nadlehčit někdy až tíživý pocit vzájemné zodpovědnosti, zejména pak tíživý pocit zodpovědnosti, který mají mnohdy rodiče vůči svým dospívajícím či dospělým dětem.Každý člen rodiny patří do Božího plánu záchrany. A jestliže v nějaké - třeba i dlouhé - fázi života se někdo vymkne, sejde z dobré cesty, není to konec a není to znehodnocení celého úsilí o dobrou výchovu. Boží vůle zachránit člověka trvá. Semeno Boží pravdy, které bylo do někoho zaseto, je semeno dobré a může přinést svůj užitek. Je tedy třeba se dívat dost daleko. Nevnímat jen okamžitou kvalitu rodiny a jejich členů, ale vnímat Boží plán, vnímat, že jsme spolu i každý jednotlivě objektem Boží péče a aktéry Božího díla záchrany, které je namířeno ke všem lidem. Křesťanské rodiny zdaleka nejsou a nemají být jen "ideální vzorky správného života". Křesťanské rodiny jsou, podobně jako nazaretská rodina, složeny z lidí, s nimiž Bůh ve svém plánu spásy počítá, kteří jsou pro něho společně i každý jednotlivě důležití