Slavnosti a svátky s jednotným čtením
Svátek Uvedení Páně do chrámu 2. 2. / Petr Šabaka

Proč chodit roky do kostela

Promluva na slavnost Uvedení Páně do chrámu

V evangeliu dnešní slavnosti jsme slyšeli: „A tehdy veden Duchem přišel (zbožný Simeon) do chrámu“ (Lk 2,27).

Tento verš soustředí naši pozornost na dva zbožné starce, kteří očekávali setkání s Mesiášem a kteří se tohoto setkání dočkali. Co můžeme očekávat my? Jak propojit onen příběh s naším životním příběhem?

V jedné knize pojednávající o liturgii jsem se dočetl: Úmysl liturgie v den slavnosti Uvedení Páně do chrámu je „cesta vstříc setkání, které podle vzoru Simeona a Anny představuje setkání věřících s Kristem ve slavení eucharistie, znamení, které bude ve svůj čas definitivním setkáním na konci časů“ (AUGÉ, M., a kol. Anámnesis – L´anno liturgico, Marietti, Genova – Milano, 2002, str. 205).

Simeon a Anna představují věřící, kteří skrze své mnohaleté putování do chrámu Páně střetávají konečně toho, po němž celý život touží. Simeon a Anna nám mohou stát vzorem ve vytrvalosti a věrnosti. Toužíme se i my setkat s Ježíšem v chrámu Páně?

Jděme tak jako na začátku dnešní liturgie za skutečným Světlem. Upněme svou pozornost ke středu našeho společenství, kterým je oltář. Rozpoznávejme toho, který je dnes přítomen tajemně, skrytě pod způsobami chleba a vína, který je slyšet jen prostřednictvím hlasu lektora, který se dává tušit skrze vyslyšené prosby své církve, ale který se jednou stane zjevným.

Nejvznešenější touha

Promluva na svátek Uvedení Páně do Chrámu C.

„Simeonovi bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše“ (Lk 2,26).

Katechismus katolické církve učí na svých prvních stánkách: „Touha po Bohu je vepsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha. (…) Nejvznešenější stránka lidské důstojnosti spočívá s tomto povolání člověka ke společenství s Bohem“ (KKC 27). Smysl lidského života spočívá tedy v setkání se s Ježíšem, který je „Emanuelem – Bohem s námi“ (Mt 1,23). Proto také Simeon ve chvíli, kdy ve své náruči svírá Ježíše, jásá onen šťastný chvalozpěv: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane“ (Lk 2,29). I snoubenka v Písni písní vyznává: „Hned jsem nalezla toho, kterého tolik miluji. Uchopila jsem ho a už ho nepustím“ (Pís 3,4).

V onu chvíli se Simeon stává Božím dítětem. Vzpomeňte na prolog Janova evangelia: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi“ (Jan 1,12). Simeon přijal Ježíše, Světlo světa, Světlo svého života, Maják na jeho plavbě životem, a proto je přijat do Boží slávy: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane.“

Kéž i naší největší touhou je hledání Ježíše, jeho nalézání a opětovné nacházení až do okamžiku, kdy se s ním setkáme tváří v tvář.

Vzpomněl jsem si na písničku Petra Ebena Nám radostí jsi, Pane. Je v ní obsaženo, co nám brání setkat se s Ježíšem: „Že jsem neviděl, jak slza v slunci roztávala, že jsem necítil, že dětská ruka je tak malá, že jsem nepřijal slova, jež pokoj znamenala.“

Nechme touhu po Bohu rozhořet v našem srdci jasným plamenem. Nebojme se skutečně dychtit po setkání s ním, po něžnosti, s jakou ho pochováme v náručí, po něžnosti, jakou zakusíme v jeho náručí.

Autor: Šabaka Petr