Velikonoční doba (cyklus A)
Zmrtvýchvstání Páně/ Mrtvý se stal Živým

Otevřený hrob “otevřel” mysl učedníků především pro pochopení Písma: Kristus musí vstát z mrtvých

Vigilie
1. čtení Gn 1,1-2,2

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země však byla pustá a prázdná, temnota byla nad propastnou hlubinou a Boží dech vanul nad vodami. Tu Bůh řekl: "Buď světlo!" a bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od temnoty. Bůh nazval světlo dnem a temnotu nocí. Nastal večer, nastalo jitro - den první. Potom Bůh řekl: "Ať je obloha uprostřed vod, ať odděluje jedny vody od druhých!" A stalo se tak. Bůh udělal oblohu, která oddělila vody pod oblohou od vod nad oblohou. Oblohu nazval Bůh nebem. Nastal večer, nastalo jitro - den druhý. Potom Bůh řekl: "Ať se shromáždí vody, které jsou pod nebem, na jedno místo a ukáže se souš!" A stalo se tak. Bůh nazval souš zemí a shromážděné vody nazval mořem. Bůh viděl, že je to dobré. Bůh řekl: "Ať vydá země zeleň, semenotvorné rostliny a ovocné stromy, které plodí na zemi ovoce nejrůznějšího druhu, s jádry uvnitř!" A stalo se tak. Tu země vydala zeleň, semenotvorné rostliny nejrůznějších druhů a stromy nesoucí ovoce s jádry uvnitř, nejrůznějšího druhu. A Bůh viděl, že je to dobré. Nastal večer, nastalo jitro - den třetí. Potom Bůh řekl: "Ať jsou svítilny na nebeské obloze, aby oddělovaly dny a roky. Ať jsou svítilnami na nebeské obloze a osvětlují zemi!" A stalo se tak. Bůh udělal dvě velké svítilny: svítilnu větší, aby vládla dni, a svítilnu menší, aby vládla noci, a hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou oblohu, aby svítily na zem, vládly dni a noci a oddělovaly světlo od temnoty. Bůh viděl, že je to dobré. Nastal večer, nastalo jitro - den čtvrtý. Potom Bůh řekl: "Ať se hemží voda živočichy a ptáci ať poletují nad zemí na nebeské obloze!" Bůh stvořil velká vodní zvířata a všechny živočichy nejrůznějších druhů, schopné pohybu, jimiž se hemží voda, a všechny okřídlené tvory nejrůznějších druhů. Bůh viděl, že je to dobré. Bůh jim požehnal slovy: "Ploďte a množte se a naplňte vodu v mořích a ptactvo ať se množí na zemi!" Nastal večer, nastalo jitro - den pátý. Potom Bůh řekl: "Ať vydá země živočichy různého druhu: krotká zvířata, drobnou zvířenu a divokou zvěř nejrůznějšího druhu." A stalo se tak. Bůh udělal různé druhy divoké zvěře, krotkých zvířat a všechny druhy drobné zemské zvířeny. Bůh viděl, že je to dobré. Potom Bůh řekl: "Učiňme člověka jako náš obraz, podle naší podoby. Ať vládne nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad krotkými zvířaty, divokou zvěří a nad veškerou drobnou zvířenou, která se pohybuje po zemi." Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, jak obraz Boží ho stvořil, stvořil je jako muže a ženu. Bůh jim požehnal slovy: "Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji! Vládněte nad rybami moře, nad ptactvem nebe i nade všemi živočichy, kteří se pohybují po zemi." A připojil: "Hle, k jídlu vám dávám všechny semenotvorné rostliny, co jich je na zemi, a všechny stromy, které plodí ovoce s jádry uvnitř. Též veškeré divoké zvěři, všemu nebeskému ptactvu, všemu, co se pohybuje po zemi a má v sobě dech života, dávám za pokrm všechny zelené rostliny." A stalo se tak. Bůh viděl všechno, co udělal, a hle - bylo to velmi dobré. Nastal večer, nastalo jitro - den šestý. Tak byla dokončena nebesa, země a všechno, co je oživuje. Sedmého dne Bůh skončil své dílo, které udělal, a přestal sedmého dne s veškerou prací, kterou vykonal.

Zpráva o stvoření není přírodovědeckým pojednáním, ale poselstvím o základních pravdách víry. Slavnostní jazyk vyzdvihuje dokonalost Božího díla, které se odehrává během jednoho týdne (nejedná se o časové označení, ale o teologické vysvětlení smyslu týdne a dne odpočinku). Pro označení činnosti stvoření se používá hebrejské sloveso “bárá”, které se nikdy neužívá o díle člověka: Boží stvoření je jedinečné, nesrovnatelné. Bůh tvoří tak, že odděluje (v. 4.7.18.21), a tím vnáší do chaosu řád a soulad. Pustá a neuspořádaná země se díky Božímu zásahu stává krásná a dobrá (hebr. tóv znamená obojí - v. 4.10). Teprve po stvoření člověka se však říká, že to “bylo velmi dobré” (v. 31). Jedině člověk je stvořen k Božímu obrazu, tzn. má podíl na Boží vládě nad světem (v. 26). Celý člověk je pak muž a žena (v. 27).

Mezizpěv Žl 103

Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země.

Veleb, duše má, Hospodina! - Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! - Velebností a vznešeností ses oděl, - světlem se halíš jako pláštěm. *

Zemi jsi založil na jejích základech, - nezakolísá na věčné věky. - Oceánem jsi ji přikryl jako šatem, nad horami stanuly vody. *

Pramenům dáváš stékat v potoky, - které plynou mezi horami. - Podél nich hnízdí nebeské ptactvo, - ve větvích švitoří svou píseň. *

Ze svých komor zavlažuješ hory, - země se sytí plody tvého díla. - Dáváš růst trávě pro dobytek, - bylinám užitečným člověku, - aby dobýval ze země chléb. *

Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! - Všechno jsi moudře učinil, - země je plná tvého tvorstva. - Veleb, duše má, Hospodina! *

Nebo Žl 32

Země je plná Hospodinovy milosti.

Hospodinovo slovo je správné, - spolehlivé je celé jeho dílo. - Miluje spravedlnost a právo, - země je plná Hospodinovy milosti. *

Jeho slovem vznikla nebesa, - dechem jeho úst všechen jejich zástup. - Vodstva moří shrnuje jako do měchu, - do nádrží slévá oceány. *

Blaze národu, jehož Bohem je Hospodin, - blaze lidu, který si vyvolil za svůj majetek. - Z nebe shlíží Hospodin, - vidí všechny smrtelníky. *

Naše duše vyhlíží Hospodina, - on sám je naše pomoc a štít. - Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, - jak doufáme v tebe. *

Modlitba

Rozjímáme, Bože, o podivuhodném díle stvoření. Dej, ať pochopíme, že ještě větší je jiné tvé dílo: naše vykoupení v plnosti času skrze velikonoční oběť tvého Syna, Ježíše Krista, který s tebou žije a kraluje na věky věků. - Amen.

Nebo:
Všechno máme od tebe, Bože: tys nás nejen stvořil, ale když jsme zhřešili, také jsi nás vykoupil. Dej, ať svou radost hledáme především v tobě, neboť jenom ty nám můžeš dát radost plnou a věčnou. Skrze Krista, našeho Pána. - Amen.

2. čtení Gn 22,1-18

Bůh Abraháma zkoušel a řekl: "Abraháme!" Odpověděl: "Tady jsem!" Bůh pravil: "Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím." Abrahám vstal časně zrána, osedlal osla, vzal s sebou dva své služebníky a syna Izáka. Naštípal dříví na celopal a vypravil se na místo, které mu Bůh jmenoval. Třetího dne, když Abrahám zdvihl oči, uviděl zdálky to místo. Tu pravil Abrahám svým služebníkům: "Zůstaňte zde s oslem a já s chlapcem půjdeme tamhle, abychom se klaněli, a pak se k vám vrátíme." Abrahám vzal dříví na celopal, naložil je na svého syna Izáka a do rukou si vzal oheň a nůž. A tak oba dva šli spolu. Cestou se Izák obrátil na svého otce Abraháma a řekl: "Otče!" Odpověděl: "Co je, můj synu?" Izák na to: "Hle, tady je oheň a dříví, ale kde je ovce k celopalu?" Abrahám odpověděl: "Bůh si vyhlédne ovci k celopalu, můj synu" - a šli oba dva spolu dál. Když došli na místo od Boha určené, Abrahám vystavěl oltář, nahoru dal dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku, vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: "Abraháme, Abraháme!" Ten se ozval: "Tady jsem!" Řekl: "Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna." Abrahám pozdvihl své oči a hle - za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. Abrahám nazval to místo "Hospodin se stará", proto se dnes říká: "Na hoře, kde se Hospodin stará". Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: "Při sobě samém přísahám - praví Hospodin - že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl."

Abrahám prožívá další situaci, kdy prokazuje svoji víru a bezmeznou oddanost vůči Bohu. Bůh žádá, aby Abrahám obětoval svého syna, a tím zjevně zpochybňuje příslib o jeho četném potomstvu. Abrahám stojí před otázkami: Je Bůh tak vrtkavý, panovačný a krutý? Tuto zkoušku však nepotřebuje Bůh, ale Abrahám, aby tak rozšířil “horizonty své víry” a nově poznal, jak je Bůh velký, jiný, neuchopitelný. Abrahám v této zkoušce nemá žádnou oporu, jen holou víru. Izák měl zemřít, aby se Abrahám neopíral o splnění Božího slibu již na základě přirozeného otcovství, ale jen na základě Božího slova. Skrze bolest odevzdání toho “nejdražšího” Abrahám dorůstá ve víře a po zkoušce dostává znovu svého syna jako dar a “zaslíbení”.

Mezizpěv Žl 15

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě.

Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, - mně zachováváš můj úděl. - Hospodin mám neustále na zřeteli, - nezakolísám, když je mi po pravici. *

Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, - i mé tělo bydlí v bezpečí, - neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, - nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení. *

Ukážeš mi cestu k životu, - u tebe je hojná radost, - po tvé pravici je věčná slast. *

Modlitba

Bože, náš nebeský Otče, našim vykoupením skrze oběť tvého Syna jsi splnil přísahu svému služebníku Abrahámovi, že se stane otcem všech národů: neboť křtem přijímáš lidi všech národů za syny svého zaslíbení. Prosíme tě: Ustavičně si shromažďuj svůj lid, aby všechny národy nalezly požehnání v našem Pánu Ježíši Kristu. On je tebou zaslíbený syn Abrahámův, a žije s tebou a kraluje na věky věků. - Amen.

3. čtení Ex 14,15-15,1

Hospodin pravil Mojžíšovi: "Co ke mně křičíš? Poruč synům Izraele, ať táhnou dál! A ty zdvihni svou hůl, vztáhni ruku nad moře a rozděl ho, aby synové Izraele mohli jít středem moře po souši. A já zatvrdím srdce Egypťanů, takže půjdou za nimi. Ukážu svou moc na faraónovi, na celém vojsku, na jeho vozech a jezdcích, aby Egypťané poznali, že já jsem Hospodin, když ukážu svou moc na faraónovi, na jeho vojsku a jezdcích." Boží anděl, který šel před táborem Izraelitů, změnil místo a šel za nimi. Také oblačný sloup změnil místo a položil se za ně. Přišel tak mezi tábor Egypťanů a mezi tábor Izraelitů. Byla tma a mlha. Tak přešla noc a po celou noc se jedni nepřiblížili k druhým. Mojžíš vztáhl svou ruku nad moře a Hospodin hnal moře prudkým žhavým větrem po celou noc zpět a moře vysušil. Vody se rozdělily a voda stála jako zeď po pravici i po levici, takže synové Izraelé šli středem moře po souši. Egypťané je následovali. Všichni faraónovi koně, jeho vozy a jezdci šli za nimi středem moře. Když nadešla doba ranní hlídky, pohleděl Hospodin z ohnivého a oblačného sloupu na tábor Egypťanů a způsobil zmatek v jejich táboře; zadrhl jim kola u vozů, takže mohli pokračovat v jízdě jen s velkými obtížemi. Proto Egypťané křičeli: "Utečme před Izraelem, vždyť Hospodin bojuje za ně proti Egypťanům!" Hospodin nařídil Mojžíšovi: "Vztáhni svou ruku nad moře, aby se vody vrátily na Egypťany, na jejich vozy i jezdce!" Když tedy Mojžíš vztáhl svou ruku nad moře, moře se vrátilo časně zrána na své původní místo. Egypťané prchali proti němu a Hospodin je vrhl doprostřed moře. Vody se valily nazpět a zaplavily vozy i jezdce a celé faraónovo vojsko, které se hnalo za nimi do moře, a nezbyl z nich ani jeden. Synové Izraele však prošli středem moře po souši a voda jim stála jako zeď po pravici i po levici. Tak Hospodin vysvobodil v ten den Izraelity z moci Egypťanů a Izraelité viděli mrtvé Egypťany na mořském břehu a pocítili mocnou ruku, kterou Hospodin zasáhl proti Egypťanům. Lid se bál Hospodina a věřil jemu i jeho služebníku Mojžíšovi. Tehdy zazpíval Mojžíš se syny Izraele tuto píseň Hospodinu.

Vyjití z Egypta je pro Izrael zásadní a prvopočáteční událostí spásy (srv. Iz 51,9nn; Ž 89, 10). Tato událost měla určitou předehru: povolání Mojžíše, neúspěšná vyjednávání s faraónem (kap. 5nn.). Podivuhodný přechod Rudým mořem není jen znamením víry pro Izrael, který tak poznává, že Hospodin je skutečně jejich Bohem (Ex 6,6-7). Je také znamením pro Egypťany, kteří vidí Hospodinovu slávu a poznávají pravého Boha (v. 17.18). Bůh ukázal svou moc a velikost, takže lid v “bázni” uvěřil Hospodinu i jeho
služebníku Mojžíšovi (v. 31).

Mezizpěv Ex 15

Chci zpívat Hospodinu, neboť je velmi vznešený.

Chci zpívat Hospodinu, neboť je velmi vznešený, - koně i jezdce svrhl do moře. - Hospodin je má síla, jej opěvuji, - stal se mou spásou. - On je můj Bůh, a já ho chválím, - Bůh mého otce, a já ho oslavuji. *

Hospodin je hrdina ve válce, - jeho jméno je Hospodin. - Faraónovy vozy a jeho vojsko svrhl do moře, - výkvět jeho reků byl potopen v Rákosovém moři. *

Hlubiny je přikryly, - zřítili se do propasti jako kámen. - Tvá pravice, Hospodine, ukazuje svou moc a sílu, - tvá pravice, Hospodine, drtí nepřátele. *

Přivedeš a zasadíš svůj lid na hoře, na svém vlastnictví, - na místě, kde si, Hospodine, buduješ své sídlo, - ve svatyni, Pane, kterou vystavěly tvé ruce. - Hospodin bude kralovat navěky a navždy. *

Modlitba

Bože to, o čem jsme nyní slyšeli ze Starého zákona, je pro nás stále živé. Ani dnes nepřestáváš konat své podivuhodné skutky, a cos vykonal kdysi, je předobrazem toho, co konáš křtem mezi námi. Vysvobodil jsi z otroctví svůj vyvolený národ, vysvoboť z otroctví hříchu celý svět a uskutečni na nás své zaslíbení, které jsi dal Abrahámovi a jeho potomkům. Skrze Krista, našeho Pána. - Amen.

Nebo:
Bože, ve světle tvého evangelia vidíme nově podivuhodné skutky, které konáš od počátku světa: vody Rudého moře nám připomínají křest, a Izrael vysvobozený z otroctví je obrazem tvé církve. Prosíme tě: Vlož víru do lidských srdcí a dej nám svého svatého Ducha, ať se tvůj vyvolený lid shromažďuje ze všech národů světa. Skrze Krista, našeho Pána. - Amen.

4. čtení Iz 54,5-14

Hospodin mluví ke (své nevěstě) Jeruzalému: "Neboj se, nebudeš zklamána, vždyť tvým manželem je tvůj stvořitel, Hospodin zástupů je jeho jméno; tvým vykupitelem je Svatý Izraele, nazývá se: Bůh celé země. Ano, jak opuštěnou ženu, sklíčenou na duchu, povolal tě Hospodin. Může být zavržena manželka z mládí? - praví tvůj Bůh. Na maličkou chvilku jsem tě opustil, avšak s velkým slitováním se tě znovu ujmu. Ve výbuchu hněvu jsem skryl na chvíli před tebou svou tvář; ve věčné lásce se však nad tebou slituji - praví Hospodin, tvůj vykupitel. Chci jednat jako za dnů Noemových: tehdy jsem přísahal, že již nezaleje Noemova potopa zemi, nyní přísahám, že se již na tebe nerozhněvám, nebudu ti hrozit. I kdyby hory ustoupily a pahorky kolísaly, má láska od tebe neustoupí, nezakolísá moje smlouva, která dává pokoj - praví Hospodin, který tě má rád. Ó ubohá, šlehaná bouří, bez útěchy! Hle, postavím tvé kameny na granátech, základy tvé na safírech, tvá cimbuří udělám z rubínů, brány tvé z křišťálů, všechny tvé hradby z drahokamů. Všichni tvoji synové budou Hospodinovými učedníky, štěstí tvých synů bude veliké. Na spravedlnosti budeš založena, zbavena útlaku, nebudeš se bát, zbavena hrůzy - už se k tobě nepříblíží.

Kapitola 54 proroka Izajáše začíná výzvou: “Plesej, neplodná” (v. 1). Izrael v babylónském zajetí je podobný ženě neplodné, bez potomstva. Vzdyť izraelského lidu zůstala jen hrstka a budoucnost neslibovala nový rozkvět. Avšak “dcera Siónu” dostává slovo povzbuzení, že Hospodin ji neopustil. On je jejím manželem, stvořitelem, vykupitelem (v. 5). Jako věrný manžel On poskytuje péči a ochranu své nevěstě. A On je zároveň Hospodin zástupů, Bůh celé země (v. 5). Je Bohem nejen nad Izraelem, ale také nad Babylónií a Persií. Proto není pro něj těžké změnit osud svého lidu. V temné noci exilu se objevuje svítání nového dne: dne pokoje, rozkvětu a obnovené lásky (v. 10-12).

Mezizpěv Žl 29

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil.

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, - nedopřál jsi aby se nade mnou radovali moji nepřátelé. - Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, ktěří do hrobu klesli. *

Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, - a vzdávejte díky jeho svatému jménu! - Vždyť jeho hněv trvá chvíli, - ale jeho laskavost po celý život, - zvečera se uhostí pláč, - zjitra však jásot. *

Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, - pomoz mi, Hospodine! - Můj nářek jsi obrátil v tanec, - Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky! *

Modlitba

Všemohoucí, věčný Bože, pro slávu svého jména rozpomeň se na zaslíbení, kterými jsi odměnil víru praotců, uskutečňuj je uprostřed nás a ukaž, že se v církvi naděje praotců naplňuje. Skrze Krista, našeho Pána. - Amen.

5. čtení Iz 55,1-11

Toto praví Hospodin: "Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez peněz, pojďte, zásobte se a jezte bez peněz a zdarma víno a mléko! Proč vydávat peníze za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla! Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Sjednám s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi. Jeho jsem národům ustanovil zákonodárcem, knížetem a vládcem kmenů. Přivoláš národy, které neznáš, a národy, které tě neznaly, přiběhnou k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, kvůli Svatému Izraele, který tě oslavil. Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští. Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému - praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho. jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."

Následující verše, opět adresované Židům ve vyhnanství, obsahují pozvání k vejití do zaslíbené země a převzetí připraveného dědictví. Výrazy voda, víno, mléko a tuk vyjadřují plnost života a požehnání, jež má lid zakoušet v zemi oplývající “mlékem a medem” (Ex 3,7). Tyto dary nabízí Hospodin zcela zadarmo bez jakýchkoliv zásluh lidu, jen ze svého milosrdenství. Naplnění Božích zaslíbení je však možné dojít jen jediným způsobem: změnou smýšlení (v. 7) a přijetím Božího slova (v. 2.3). Boží slova obsahují Boží záměry, které jsou jiné než plány lidské (v. 8.9) a převyšují je také spolehlivostí a účinností (v. 10.11). Boží slovo má moc zúrodnit suchou poušť izraelského lidu a nechat vyrašit nový život (v. 12.13).

Mezizpěv Iz 12

S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy.

Bůh je má spása! - Bez obavy mohu doufat. - Hospodin je má síla a statečnost, - stal se mou spásou. - S radostí budete vážit vodu - z pramenů spásy. *

Oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno! - Hlásejte mezi národy jeho díla, - zvěstujte vznešenost jeho jména! *

Zpívejte Hospodinu, neboť učinil velkolepé věci, - ať je to známo po celé zemi! - Plesejte a jásejte, obyvatelé Siónu, - neboť nad vámi vládne Svatý Izraele. *

Modlitba

Všemohoucí, věčný Bože, naše jediná naděje, splň nám sliby, kterés dal ústy svých proroků. Vždyť bez tvé pomoci nic nemůžeme a jen v tobě je naše síla. Skrze Krista, našeho Pána. - Amen.

6. čtení Bar 3,9-15.32-4,4

Slyš, Izraeli, přikázání života, napni sluch, abys poznal moudrost! Čím to, Izraeli, že jsi v nepřátelské zemi, že chřadneš v zemi cizí, poskvrněn jako mrtvoly, že jsi připočten k těm, kteří sestoupili do podsvětí? Opustil jsi studnici moudrosti! Neboť kdybys byl chodil po Boží cestě, přebýval bys v pokoji navěky. Nauč se, kde je poznání, kde síla, kde důvtip, abys tím poznal, kde je dlouhý věk a život, kde v pokoji září oči. Kdo nalezl místo moudrosti, kdo vešel do jejích pokladnic? Zná ji však ten, který zná všecko, důmyslem svým ji vynašel; který založil zemi na věčné časy a naplnil ji zvířaty; který vypouští světlo, a (ono) jde, volá na ně, a (ono) ho poslouchá s třesením. Hvězdy vesele září na svých místech; zavolá-li je, řeknou: "Tady jsme!" - a s radostí svítí svému Tvůrci. To je náš Bůh, nemůže být jiný k němu přirovnán. Vynašel všechny cesty k moudrosti a dal je svému služebníku Jakubovi a Izraeli, svému miláčkovi. Potom se moudrost ukázala na zemi a stýkala se s lidmi. Ona je knihou Božích přikázání a zákonem, který platí na věčné časy; všichni, kdo se jí drží, přijdou k životu, k smrti pak ti, kdo ji opustili. Obrať, se Jakube, choď po cestě v jejím lesku, vstříc jejímu světlu! Svou slávu nedávej jinému a to, co ti prospívá, cizímu národu. Blahoslavení jsme, Izraeli, že je nám známé, co se líbí Bohu.

Uvedená pasáž (vztahuje se na situaci babylónského vyhnanství) opět vyzdvihuje sílu a velikost Božího slova. Toto slovo je přikázáním života (v. 9) i studnicí moudrosti, poznání, síly a důvtipu (v. 14). Kdo se drží Božích výroků, nachází pokoj (v. 14), dlouhý věk a život (v. 14). Opustit slovo života znamená chřadnout, sestoupit do podsvětí, být poskvrněn jako mrtvoly (v. 10.11). Chce-li člověk “vstát z mrtvých”, musí chodit po Boží cestě, po cestě Božích slov, která jsou “ukrytá” v knize Božího zákona (4,1). Tato kniha však odkazuje na jiné Slovo, vtělené v Ježíši Kristu. V něm se ukázala Boží moc a moudrost (1 Kor 1,23-25). On je pro všechny lidi Cestou, Pravdou a Životem (J 14,6).

Mezizpěv Žl 18

Pane, ty máš slova věčného života.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, - Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost. *

Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci, - Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči. *

Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, - Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé. *

Dražší jsou nad zlato, nad hojnost ryzího zlata, - sladší jsou nad med, nad šťávu z plástů. *

Modlitba

Bože, ty stále povoláváš do církve lidi, kteří tě dosud neznali; a tak tvá církev roste. Chraň všechny, které jsi povolal ke křtu, ať neopustí tebe, studnici moudrosti, ale chodí věrně po tvých cestách. Skrze Krista, našeho Pána. - Amen.

7. čtení Ex 36,16-17a.18-28

Hospodin mě oslovil a řekl: "Synu člověka, když bydlel izraelský lid ve své vlasti, poskvrnil ji svým chováním i svými skutky. Proto jsem na ně vylil svůj hněv pro krev, kterou prolili na zemi, znesvěcenou jejich modlami. Rozptýlil jsem je mezi národy, do zemí rozehnal, soudil jsem je podle jejich chování a jejich skutků. Kamkoli však přišli mezi národy, znesvěcovali mé svaté jméno, neboť se říkalo: Je to lid Hospodinův, a přece museli vyjít z jeho země! Slitoval jsem se tedy nad svým svatým jménem, znesvěceným od izraelského pokolení mezi národy, k nimž přišli. Řekni proto Izraelovu domu: Tak praví Pán, Hospodin: Nečiním to pro vás, Izraelův dome, ale pro své svaté jméno, které jste znesvětili mezi národy, k nimž jste přišli. Posvětím své veliké jméno, znesvěcené mezi národy. Vy jste ho mezi nimi znesvětili. Tu poznají národy, že já jsem Hospodin - praví Pán, Hospodin - až na vás před jejich očima dokážu, že jsem svatý. Vezmu vás z národů, shromáždím vás ze všech zemí a přivedu vás do vaší vlasti. Pokropím vás očistnou vodou a budete čistí od všech svých nečistot, očistím vás od všech vašich model. Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete žít podle mých zákonů, zachovávat má přikázání a plnit je. Budete bydlet v zemi, kterou jsem dal vašim otcům, budete mým lidem a já budu vaším Bohem."

Po zničení Jeruzaléma prorok přijímá Boží slovo, které objasňuje odehrané události a odhaluje budoucnost. Klíčovým pojmem pro pochopení celého poselství je slovo “posvěcení”. Boží lid odpadl od Svatého, a tak znesvětil čili poskvrnil svatou zemi (v. 16.17). Deportace pak byla následkem hříchu Izraele a zároveň “uvedením” na cestu obrácení. Hospodin se však neslitoval na základě “dobrých skutků” lidu, ale z věrnosti vůči sobě samotnému, vůči svým slibům daným Izraeli. Přes jeho nevěrnost On zůstává věrný. Tato spása nespočívá v pouhém návratu domů, ale ve vnitřním obrácení a obnovení skrze nového ducha a nové srdce (viz Jer 32,37-40). Hospodin tak posvěcuje člověka a zároveň své jméno (v. 23).

Mezizpěv Žl 41

Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahne má duše po tobě, Bože!

Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu: - kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář? *

Vzpomínám, jak jsem putovával v zástupu, - jak jsem je vodíval k Božímu domu - s hlasitým jásotem a chvalozpěvem - ve svátečním průvodu. *

Sešli své světlo a svou věrnost: ty ať mě vedou a přivedou na tvou svatou horu a do tvých stanů. *

Pak přistoupím k Božímu oltáři, - k Bohu, který mě naplňuje radostí. - Oslavím tě citerou, - Bože, můj Bože! *

Nebo, uděluje-li se křest, jako po 5. čtení.

Anebo Žl 50

Stvoř mi čisté srdce, Bože!

Stvoř mi čisté srdce, Bože! - Obnov ve mně ducha vytrvalosti. - Neodvrhuj mě od své tváře - a neodnímej mi svého svatého ducha. *

Vrať mi radost ze své ochrany - a posilni mou velkodušnost. - Bezbožné budu učit tvým cestám - a hříšníci se budou obracet k tobě. *

Vždyť nemáš zálibu v oběti, - kdybych věnoval žertvu, nebyla by ti milá. - Mou obětí, Bože, je zkroušený duch, - zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš. *

Modlitba

Bože, tvá síla neslábne a tvé světlo nehasne. Neopustil jsi svůj lid, i když on opouštěl tebe. Neopouštěj ani nás pro naši hříšnost, a skrze církev uskutečňuj ve světě své dílo spásy: Ať celý svět zakouší a poznává, že se v něm rozptýlené sjednocuje a zestárlé obnovuje a že všechno směřuje k dokonalosti skrze Krista, který je počátkem všeho a žije a kraluje na věky věků. - Amen.

Nebo:
Bože, ty nás svým slovem, uloženým ve svatých knihách, ukazuješ smysl slavení velikonoc. Dej, ať pochopíme, že jsi milosrdný a věrný, a že se nemusíme bát budoucnosti, ale můžeme bezpečně spoléhat na to, cos pro nás vykonal. Skrze Krista, našeho Pána. - Amen.

Po posledním čtení ze Starého zákona, s příslušným mezizpěvem a modlitbou, se rozsvítí svíce na oltáři. Zpívá se chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu a přitom, podle místních zvyklostí, vyzvánějí zvony.

Modlitba

Modleme se.
Děkujeme ti, Bože, že nám dáváš účast na slávě této veliké noci vzkříšení svého Syna, našeho Pána, Ježíše Krista, a prosíme tě, vyslyš modlitby těch, které jsi přijal za své syny: oživ v církvi svého ducha a obnov nás, abychom ti sloužili v duchu a v pravdě. Skrze tvého Syna...

Epištola Řím 6,3-11

Bratři! My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem. Neboť jestliže jsme s ním srostli tak, že jsme mu podobní v jeho smrti, budeme mu tak podobní i v jeho zmrtvýchvstání. Vždyť přece víme, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby ztratila svou moc hříšná přirozenost a my abychom už hříchu neotročili. Neboť kdo umřel, je osvobozen od hříchu. Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Když umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.

Pavel předkládá paralelu mezi křtem a smrtí Ježíše Krista. Tak jako Kristus plným přijetím našich hříchů i slabostí “sestupuje” do hrobu, tak i věřící “sestupuje” do křestního pramene, kde odkládá “starého člověka”. Tak jako Kristus vychází z hrobu s novou a oslavenou lidskou přirozeností, tak i pokřtěný vystupuje z křestní vody jako nový člověk, proměněný Otcovou slávou. Otec osvobodil člověka od tíhy hříšné minulosti a vložil do něj novou “životní sílu” (1 Jan 3,9), která uschopňuje nepodléhat pokušení a hříchu (v. 6.7). Křesťan může žít nový život: nežije pro své hříšné a sobecké sklony, ale pro Boha (v. 11). Tento nový život se plně rozvine přemožením smrti, vzkříšením (v. 5).

Mezizpěv Žl 117

Aleluja, aleluja, aleluja.

Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, - jeho milosrdenství trvá navěky. - Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." *

Hospodinova pravice mocně zasáhla, - Hospodinova pravice mě pozvedla. - Nezemřu, ale budu žít - a vypravovat o Hospodinových činech. *

Kámen, který stavitelé zavrhli, - stal se kvádrem nárožním. - Hospodinovým řízením se tak stalo, - je to podivuhodné v našich očích. *

Evangelium Mt 28,1-10

Po sobotě, na úsvitu prvního dne v týdnu, přišla Marie Magdalská a druhá Marie podívat se na hrob. Vtom nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, přistoupil, odvalil kámen a posadil se na něj. Jeho zjev byl jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strachem z něho se strážci zapotáceli a klesli jako mrtví. Anděl promluvil k ženám: "Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše ukřižovaného. Není tady. Byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte a podívejte se na to místo, kam byl položen. A rychle jděte a povězte jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých. Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte. To jsem vám měl povědět." Ženy rychle odešly od hrobu a se strachem i s velkou radostí to běžely oznámit jeho učedníkům. Vtom šel Ježíš proti nim a řekl: "Buďte zdrávy!" Přistoupily, objaly mu nohy a poklonily se mu. Tu jim Ježíš řekl: "Nebojte se! Jděte a oznamte mým bratřím, ať odejdou do Galileje. Tam mě uvidí."

Ani jedno ze čtyř evangelií nepopisuje průběh Ježíšova vzkříšení: tak se podtrhuje, že tato historická událost je zároveň transcendentní, neuchopitelná. Ježíšovo vzkříšení jako takové má jediného svědka: ticho velikonoční noci. Evangelisté vyprávějí jenom o svědectví prázdného hrobu a andělů, kteří výslovně prohlašují: “Je vzkříšen!”. Později se zmrtvýchvstalý ukazuje ženám a učedníkům. Je pozoruhodné, že právě ženy, poslední ve společnosti, jsou jako první pověřené hlásáním radostné zvěsti o Ježíšově vzkříšení. Skutečnost, že se ustrašení učedníci opět shromáždili kolem Ježíše, že uvěřili v jeho zmrtvýchvstání a že se stali jeho neochvějnými hlasateli je stejně jako vzkříšení “velký Boží čin” (Sk 2,11).

Druhá mše - ve dne

1. čtení Sk 10,34a.37-43

Petr se ujal slova a promluvil: "Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel. A my jsme svědky všeho toho, co konal v Judsku a v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. On nám přikázal, abychom to hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali: To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými. O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří."

Úryvek je součástí Petrovy řeči v domě římského setníka Kornélia, prvního obráceného pohana. Obsahem tohoto kázání je všechno, co Ježíš konal a učil. Hlavní důraz se klade na to, že Ježíš je vzkříšený a živý. On je tak skutečně živý, že apoštolové s ním mohli jíst a pít! A není jenom vítězem nad smrtí, je také soudcem živých i mrtvých (v. 42). Tento výraz označuje plnost moci, kterou Kristus obdržel pro dílo spásy. Jako soudce může vynést i rozsudek života nad těmi, kteří jsou nevinní díky jeho krvi (Zj 5,9).

Mezizpěv Žl 117

Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!
Nebo:
Aleluja, aleluja, aleluja.

Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, - jeho milosrdenství trvá na věky. - Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá na věky." *

Hospodinova pravice mocně zasáhla, - Hospodinova pravice mě pozvedla. - Nezemřu, ale budu žít - a vypravovat o Hospodinových činech. *

Kámen, který stavitelé zavrhli, - stal se kvádrem nárožním. - Hospodinovým řízením se tak stalo, - je to podivuhodné v našich očích. *

2. čtení Kol 3,1-4

Bratři! Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se i vy ukážete ve slávě.

Autor listu hlásá přímo neslýchanou myšlenku: nejenže Kristus byl vzkříšen, dokonce i my jsme byli vzkříšeni spolu s ním! Vždyť “křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili v moc Boha, který ho vzkřísil z mrtvých” (Kol 2,12). Jestliže jsme dostali nový život, pak “nemůžeme jinak”, než usilovat o jeho plné dovršení. Proto Pavel vybízí, abychom hledali to, co pochází shůry: život s Kristem ve slávě (v. 4). Na to máme být zaměřeni, a ne na to, co je na zemi, tj. na pozemský život podle starého člověka ovládaného sobeckými a hříšnými sklony (Kol 4,5nn.).

Nebo: 1 Kor 5,6b-8

Bratři! Nevíte, že kousek kvasu prokvasí celé těsto? Odstraňte ten starý kvas, aby se z vás stalo nové těsto. Jste totiž jako nekvašený chléb. Vždyť náš velikonoční beránek - Kristus je už obětován. Proto slavme svátky ne se starým kvasem, který znamená špatnost a nešlechetnost, ale s nekvašenými chleby, to je s poctivostí a životem podle pravdy.

Podle židovského zvyku se v každém domě před velikonocemi hledal a odstraňoval sebemenší kus kvasu, symbolizující narušenost a starý život (Ex 12,15). Velikonoční chléb měl být nekvašený. I mikroskopické množství kvasu může narušit celou komunitu věřících. V případě korintské obce bylo tím kvasem krvesmilství (1 Kor 5,1-5, především 2,6), které bylo klidně tolerované. Křesťané jsou sice “novým stvořením”, ale jsou stále v nebezpečí nákazy viry a mikroby od “starého člověka”. Jen velikonočním “očištěním” je možné slavit pravé velikonoce: tak jako ve starém řádu byl beránek obklopen nekvašenými chleby, tak v řádu novém má být Kristus obklopen “očištěnými” křesťany. Velikonoce jsou dnem nového začátku.

Sekvence

Velikonoční oběti,
vzdejme své chvály, křesťané.
Beránek spasil ovce:
Kristus Pán nevinný
s hříšníky smířil Otce.

Střetly se v divném souboji
život a smrt. Je po boji.
Ten, který zemřel, z mrtvých vstal,
aby nám věčně kraloval.

Pojď a pověz nám Maria,
co jsi na cestě viděla.
Hrob, z něhož Kristus slavně vstal,
aby se v Otci radoval.
Anděly jako svědky stát,
na zemi roušku, bílý šat.

Už je Kristus, má naděje,
před vámi do Galileje.
Víme, že Kristus z hrobu vstal,
vpravdě byl vzkříšen světa král.

Vítězný, korunovaný,
smiluj se, Kriste, nad námi.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Kristus, náš velikonoční beránek, je obětován, proto slavme svátky s Pánem. Aleluja.

Evangelium Jan 20,1-9

Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili." Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, který byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel k hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.

Po objevení odvaleného hrobního kamene Marie Magdalská sděluje učedníkům jen negativní výpověď: Pán není v hrobě (v. 2). Nemá ještě žádné poselství o Ježíšově vzkříšení, protože je dosud ve tmě (v. 1). Petr a milovaný učedník posléze sami nacházejí pruhy plátna a roušku složenou zvlášť (v. 5-7). To naznačuje, že nikdo neukradl Ježíšovo tělo, protože “kdyby jej někdo vzal, nepřidělal by si starost, aby sundal roušku a složil ji zvlášť” (sv. Jan Zlatoústý). Zanechané pruhy plátna, které obmotávaly Kristovo tělo (Jan 19,40), vyjadřují, že Kristus byl osvobozen od pout smrti (Ž 18,5nn.20; Ž 116,3-6). “Hrob nebyl ani prázdný, ani plný. Stal se poselstvím” (Duplatier). Proto milovaný učedník uviděl a uvěřil, že Ježíš přemohl smrt. Teprve tato víra mu otevřela Písmo (v. 9; Lk 24,44-45).

Při večerní mši se může číst následující evangelium: Lk 24,13-35

Dva z Ježíšových učedníků se ubírali toho dne (prvního po sobotě) do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale cosi jim jako by zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: "O čem to cestou spolu rozmlouváte?" Zastavili se celí smutní. Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl: "Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo." Zeptal se jich: "A co se stalo?" Odpověděli mu: "Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli." A on jim řekl: "Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim co se ve všech částech Písma na něj vztahuje. Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: "Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil." Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?" Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi." Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.

Cesta emauzských učedníků může být rozdělena do čtyř etap. V první etapě (v. 13-18) hovoří spolu o velikonočních událostech a jsou “celí smutní”. Je to výrazný obraz krize víry. V druhé fázi (v. 19-24) je velikonoční poselství hlásáno člověkem skoro “nevěřícím” či v krizi. V třetí etapě “poutník” uvádí do hloubky Písem, a tím do hlubšího vhledu do Kristova tajemství. Po “exegezi” neznámého člověka se jejich mysl začíná upokojovat, avšak není to ještě víra. Konečně emauzští poutníci prožijí osobní společenství s Kristem při “lámání chleba” (tj. slavení eucharistie). A právě tehdy, když jej konečně poznají, jim mizí z očí, protože nyní jej už vidí očima srdce. Takovéto setkání ústí do činu (v. 33) a do společenství i sdílení zkušeností víry s ostatními (v. 34n). Tím je dosažena plnost víry ve vzkříšeného Krista.

K úvaze (nad Jan 20,1-9)

Evangelium této velikonoční neděle není ještě jasnou zvěstí o Kristově vzkříšení: je spíš jen negativním poselstvím – Kristus není v hrobě. Ženy a apoštolové dosud nevidí jasnou záři vzkříšeného Krista, jen slabý odlesk: nacházejí se v takovém pološeru, kdy pomalu svítá. O smrti Krista nebylo pochyb: římský voják poznal, že je mrtev a probodl mu bok. Mrtvého pak dali samozřejmě do hrobu … mezi mrtvé. Nic zvláštního se nestalo: ani velký divotvůrce, ten, který dokonce přivedl Lazara z říše smrti, nebyl schopný odolat nenasytné smrti. Kdo by však očekával něco jiného? První den po sobotě “zbylí věrní” chtějí navštívit jeho hrob. Kdo by čekal, že hrob bude nalezen otevřen? Proč někdo vtrhl do Kristovy hrobky? Proč vzali jeho tělo? Proč nechali pruhy plátna a roušku složenou zvlášť? To by přece zloděj neudělal … snad nevstal z mrtvých, jak říkal. Že by mrtvý nebyl tedy mrtvý? Že by zemřel … a nezemřel? Jiná možnost se nenabízí.

Prázdný hrob se tak stal poselstvím, promluvil. Otevřený hrob “otevřel” mysl učedníků především pro pochopení Písma: Kristus musí vstát z mrtvých. Jeho tělo nepodlehlo rozpadu, nezůstalo omotáno v pohřebních plátnech symbolizujících svazující moc smrti. Lazarovi museli otevřít hrobku, avšak ne tak Kristu. Lazarovo tělo podléhalo rozkladu, Kristovo nikoli. Lazar byl probuzen Kristovým slovem, Kristus vstal vlastní mocí. Lazara museli osvobodit od pout, Krista nikoli.

Smrt a život se utkali, smrt vsadila smrtelnou ránu, ale Kristus se ubránil zbraní nesmrtelnosti. Že by tedy prošel tunelem smrti a vrátil se zpátky živý? Ne tak úplně. Učedníci později udělali víckrát zkušenost, že tento Kristus není tentýž, kterého znali z dřívějška. Má jinou podobu, prochází zavřenými dveřmi, nežije jako dřív mezi nimi. A přece se jim ukazuje, jí s nimi … Je to někdo jiný, a přece je to týž Kristus Nazaretský, syn Marie, povoláním obyčejný tesař. Obyčejný člověk, s neobyčejnou smrtí. A neobyčejným životem … po smrti. Avšak … nebylo to tak už dříve? Nebyl snad tento Kristus člověkem překvapení? Který vyváděl z konceptu? Který jednal stále “jinak”? A nyní převrátil úplně vše naruby: i samotnou říši zemřelých. Mrtvý se stal živým … Kdo to mohl tušit?

K reflexi

1. Petr uvádí určité konkrétní detaily o vzkříšeném Kristu, aby utvrdil a ujistil, že tento Ježíš doopravdy vstal a žije. Zmrtvýchvstalý Kristus není pro mě jen “nejasnou” postavou, éterickou?

2. Můj skutečný život je v Kristu: uvědomuji si to? Co to pro mě znamená?

3. Jak ke mně promlouvá prázdný hrob?