2. Příprava na křest dítěte

1. Křest malých dětí

Církev dostala poslání hlásat evangelium a křtít. Proto již od počátku křtila nejen dospělé, nýbrž i děti. V pochopení slov Páně: „ Nenarodí-li se kdo znovu z vody a Ducha svatého, nemůže vstoupit do Božího království“ vždy usuzovala, že ani děti nemají být vyloučeny z možností přijmout křest, když jej přijmou ve víře církve, kterou za ně dosvědčí rodiče a kmotrové i ostatní přítomní. Jimi je totiž zpřítomněno místní společenství církve i celé společenství svatých a věřících: matka církev, která rodí všechny, rodí každého zvlášť.[1]

Úvodem je třeba připomenout starou, ale v obecném povědomí málo přítomnou pravdu, že křest dospělého je historicky (i teologicky) základní formou křtu, od které je křest dítěte odvozen. Nikdo menší, než Hans Urs von Balthasar nenapsal, že rozhodnutí křtít děti bylo snad nejzávažnějším rozhodnutím, které církev v dějinách udělala, protože od té doby bylo legitimní stát se křesťanem nejen tím, že se člověk pro ně rozhodl, ale že byl do křesťanství bez svého vědomí „vrozen“[2]. Ovšem církev a zejména pak rodina v této věci hraje zásadní roli, jak naznačuje výše uvedený citát z platné liturgické knihy.

V dnešní době se v otázce křtu dětí setkáváme nejčastěji se dvěma problémy. Jedním je problematizování křtu dětí ze strany rodičů (a to někdy i u věřících rodičů), druhým je velmi mlhavé vědomí žadatelů o křest dítěte jak o křesťanské víře, tak o smyslu křtu.

V prvém případě se rodiče, ovlivněni nejen důrazem na osobní svobodu člověka, ale často také respektem k závazku, který křest představuje, kloní k názoru, že pro křest by se mělo dítě samo rozhodnout. Mělo by být tedy pokřtěno až tehdy, když pozná křesťanství jako hodnotu, kterou si vyvolí a až bude samo schopno a ochotno přijmout závazky, které ze křtu vyplývají. Jakkoliv neodpovídá tento názor tradici ani současnému mínění církve, je třeba ho brát vážně a zodpovědně o něm diskutovat. Může za ním stát dobrá zkušenost konvertity, který se sám v dospělosti rozhodl ke křtu, nebo naopak špatná zkušenost toho, kdo byl jako dítě ke křesťanství nucen, a také velká úcta k osobnosti dítěte a k jeho svobodě už od narození, která by neměla být nějakým způsobem ponížena nebo zraněna. Pouhý poukaz na praxi minulých generací zde zpravidla nic neřeší. Více bude pojednáno o této věci níže.

Druhý, a v pastoraci mnohem častější případ je ten, kdy rodiče žádají o řest z důvodů na první pohled velmi nejasných či povrchních a sami se nezdají být žádnou zárukou křesťanské výchovy dítěte. To je onen nejčastěji diskutovaný případ, který není jednoznačně a pro všechny stejně rozuzlen. Zde jen poznamenejme, že v dnešním stavu naší společnosti bychom mnohdy znalost nějakého jasného učení o křtu nenašli ani u skalních věřících kteří své děti ve víře vychovávat chtějí a mohou a u kterých se o oprávněnosti křtu nepochybuje. V tuto chvíli jen konstatujme, že se zřejmě „teologický obraz křtu“, který má zafixován každý absolvent teologie, více nebo méně liší od chápání křtu, který má běžný věřící nebo který má ten, kdo patří k církvi jen velmi volnou vazbou. Proto je z pastoračního hlediska nutné nejen žadatelům o křest dítěte předkládat správný obraz křtu, ale zejména je nutné odhalit zdravé jádro jejich vlastních představ, na ně navázat a ty především rozvíjet. Jinak se myšlení toho, kdo připravuje a toho, kdo je připravován, prostě míjí a nikde nesetkává.

Nakonec poznamenejme, že vzrůstající četnost křtů dospělých má sekundárně určitý katechetický význam. Pokud se totiž koná řádný katechumenát ve farnosti a za její účasti, a pokud je větší část farnosti účastna na vlastním udělení iniciačních svátostí, potom se zvyšuje úroveň chápání křtu a jeho význam se stává zřejmější a bližší i těm, kdo byli pokřtěni jako malé děti.

2. Setkání s žadateli o křest

Toto setkání má šanci být důležitým pastoračním činem. Mnohdy se v něm setká nejasná nebo špatná či předsudečná představa rodiče o „lidech církve“ s realitou, která tyto jejich představy buď upevní, nebo zkoriguje. Bylo by dobré předem a v každém případě vidět v žadateli o křest dítěte někoho, kdo často z velmi nejasných motivů a velmi nepoučeným způsobem žádá o něco, co je ve svém jádru dobré a on to také za dobro považuje. Čím méně bude „člověku církve“ vadit nejasnost, zmatenost a na první pohled třeba naprostá neadekvátnost slov příchozího, tím lépe. Jakkoliv je ze strany poučeného ve věcech křtu jasné, že o křest dítěte mohou žádat jen jeho rodiče, ne prarodiče, strýcové a tety, je opět třeba chápat, že žadateli to jasné být nemusí.A že jeho starost o křest vnoučete je možná projevena neumělým nebo i nevhodným způsobem, ale je to starost autentická, která vyplývá z lásky k dítěti a zájmu a péče o ně a o jeho budoucnost. Tato starost má být vzata vážně a oceněna, i když bude samozřejmě vysvětleno, že další rozhovor o křtu může být jen s rodiči. Prarodič nebo příbuzný má pocítit, že byl se svou starostí přijat a že byla vzata vážně, i když třeba její řešení není okamžitě možné.

Je velmi ošidné podávat a chtít uplatnit nějakou „vždy a pro všechny vhodnou“ představu o rozhovoru o křtu. Přesto je možné uvést několik prvků, které by měly být v rozhovoru vždy přítomny.

Je dobré začínat od toho, co je příchozímu známo a co je ve středu jeho zájmu. Nezačínat tedy rozhovorem o křtu jako takovém, ale o osobní situaci žadatele – kolikáté dítě má, jak bydlí, jaká je jeho osobní „křesťanská historie“ (čili ne jen suše, zda je pokřtěn a zda jsou rodiče církevně oddáni), jaký je jeho osobní postoj k žádosti o křest (čili zda chce křest on, nebo životní partner či babička, příbuzní…), jaká je jeho představa o smyslu křtu. Tyto výpovědi jsou dobrým základem pro další rozhovor, neměly by být hned hodnoceny, opravovány nebo dokonce odmítány.

Dalším důležitým momentem je podpora svobodného rozhodování rodičů v tom, zda křest opravdu chtějí a z toho vyplývající odpovědnost jak za to, co budou při vlastním křtu vypovídat a konat, tak za to, jak bude se skutečností křtu v životě jejich dítěte dál nakládáno. Ten, kdo s nimi hovoří, by je měl ujistit, že on sám respektuje svobodu jejich rozhodnutí, že je k ničemu nenutí, že jen předpokládá „fér hru“, tedy pravdivost všech zúčastněných stran.

Mnohdy je třeba vysvětlit, že křest není ani jen rodinnou slavností, ani jen něčím, co se týká dítěte, ale že je uvedením malého dítěte do nového životního prostoru, kterým je úzký vztah s Bohem a církví a že právě rodiče jsou těmi, kdo toto uvedení chtějí, zprostředkovávají a dále (po křtu) zajišťují.

Shrnuto: rodiče by si neměli při rozhovoru připadat jako chybující řidič při přezkušování z pravidel silničního provozu, ale neměli by také být benevolentně – jalovým přístupem ujišťováni o tom, že vlastně o nic nejde, že je to jen hezká rodinná slavnost v hezkém prostředí kostela a s milým exotem – farářem. Měli by pocítit svou nově umocněnou rodičovskou důstojnost, to, že se jim zde nabízí nová a závažná role vzhledem k jejich dítěti, vzhledem k Bohu, církvi a také vzhledem k ostatním lidem. Z toho by mohl vyplynou i jejich souhlas s požadavkem církve připravit se na převzetí takového úkolu setkáními, tedy přípravou, která se jim právě nabízí. A v neposlední řadě by neměli být tímto prvním setkáním odrazeni do setkání dalšího.

3. Vlastní příprava rodičů na křest dítěte

Pro připravujícího není důležitá jen otázka obsahu přípravy, ale je velmi důležité ujasnit si, v jaké pozici připravované rodiče vidí, tedy do jaké pozice je svým působením staví. Následující úryvky z úvodu k liturgické knize křtu dětí zvýrazňují dvě skupiny úkolů, a sice dlouhodobý úkol výchovy a dále úlohy rodičů při vlastním křtu, kterou ve smyslu symbolického jednání vyjadřují jejich vlastní postavení, důstojnost, spoluúčast na křtu a v neposlední řadě i úkol do budoucnosti.

K pravdivému dovršení svátosti je však třeba, aby děti byly vychovány ve víře, ve které byly pokřtěny. Jejím základem je totiž svátost, kterou již dříve přijaly. Křesťanská výchova, která dětem právem náleží, má především směřovat k tomu, aby děti postupně poznaly záměr Boží vyjádřený v Kristu a tak životem dovršovaly víru, ve které byly pokřtěny[3].

Rodiče dítěte totiž mají při udělování křtu opravdu důležité poslání. Především mají slyšet vážná připomenutí kněze a podílet se na společné modlitbě ostatních přítomných věřících. Kromě toho však sami vykonávají při udílení křtu tyto služby:
a) veřejně žádají o křest dítěte;
b) po knězi i oni žehnají dítě na čele znamením kříže;
c) zříkají se satana a vyznávají víru;
d) přinášejí dítě ke křestnímu prameni (především matka);
e) drží rozžatou svíci;
f) dostávají požehnání, které je zvlášť určeno matce i otci[4].

Ze zkušeností i z teorie vyplývá, že pedagogicky a katecheticky je nejméně vhodné začínat přípravu teologickým výkladem a odvíjet ji především od teologie křtu a prvotního hříchu. Zde totiž nelze zpravidla navázat ani na očekávání rodičů, se kterým přicházejí, ani na jejich dosavadní znalosti a zkušenosti. Kromě toho je řeč o hříchu (byť prvotním či dědičném – to je většinou pro rodiče neznámý pojem) ve spojení s dítětem – nemluvnětem, které je obecně chápáno jako ztělesnění nevinnosti, v této fázi pro rodiče málo přijatelná, až odpuzující. Katechismus katolické církve uvádí v pasáži o prvotním hříchu zajímavě formulovanou myšlenku, když říká: I když Boží lid Starého zákona narážel na bolestný stav lidstva ve světle příběhu o pádu, o němž vypráví Genese, přesto nebyl schopen pochopit poslední význam tohoto příběhu, protože se zjevuje jen ve světle smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Je nutno znát Krista jako pramen milosti, abychom poznali Adama jako zdroj hříchu[5].

Jako velmi vhodné se ukazuje odvíjet rozhovor a poučení o křtu od starosti, které rodiče o dítě přirozeně mají a od vlastních křestních obřadů, respektive od úkolů, které mají rodiče při obřadu zastat.

Ze samého řádu stvoření vyplývá, že služba i poslání rodičů při křtu dětí má větší důležitost než poslání kmotrů:
Před udělením křtu mnoho záleží na tom, aby se rodiče vědomě připravovali na udělení této svátosti, vedeni vlastní vírou i s pomocí svých přátel a ostatních členů společenství. Ať k tomu používají vhodných prostředků jako jsou knihy, listy či katechismy, určené rodinám.

Také farář, ať již osobně či prostřednictvím jiných, se má snažit tyto rodiče navštěvovat nebo více takových rodičů spojit, aby je vhodným poučením i společnou modlitbou připravil k slavnosti křtu[6].

Téměř každý rodič má starost o budoucnost svého dítěte, chce pro ně to nejlepší a láme si hlavu, jak to zajistit. Na tuto starost a na tento zájem odpovídá zásadním způsobem křest:
Křest přivtěluje ke Kristu a včleňuje mezi Boží lid. Odpuštěním všech hříchů vysvobozuje člověka z moci temnoty a povznáší ho do stavu adoptivního dítěte Božího: činí jej novým stvořením z vody a Ducha svatého. Proto se Božími syny pouze nenazýváme, nýbrž jimi opravdu jsme[7].

Těmito slovy ovšem nelze s většinou rodičů křtěných dětí mluvit. Je třeba je převést do řeči jim blízké a znázornit tyto pravdy na zkušenostech, které sami mají. Křest tedy ze strany Boží ustavuje a otevírá vazbu, která je celoživotní, dokonce sahá až za smrt, a je zcela spolehlivá. Není to zajištění „zdraví, štěstí, pohody“ pro celý život, ale je to zajištění partnera, tedy Boha, který nepodléhá smrti, je absolutně prost zla a jeho pouto k člověku nezaniká ani nepřízní světa, ani utrpením ba ani smrtí. Klíčové slovo je zde tedy vztah, a to takový, který může unést život člověka ve štěstí i neštěstí. Je na rodičích, zda tento vztah dají dítěti poznat, zda mu umožní z tohoto bohatství vědomě a trvale čerpat.

Druhou oblastí, na které mohou být rodiče zainteresováni, je vlastní průběh křtu. Pokud se jim vysvětlí, že nejsou jen pasivními svědky čehosi, co se bude s jejich dítětem konat, ale že jsou aktivními účastníky, kteří něco při křtu veřejně prohlašují a něco sami konají, může to v nich vzbudit starost o to, aby to udělali dobře. Tuto starost je dobré posunout ještě dál k věcem podstatnějším a sice ke starosti o jejich důstojnost, totiž ke starosti o pravdivost jejich výpovědí. Je třeba zdůraznit, že rodiče nikdo – ani kněz – nemůže nutit k víře a že je také nemůže nutit k výpovědím, které by nebyly pravdivé. Jediné, na čem je třeba se dohodnout je to, že budeme navzájem ctít a respektovat svou důstojnost, že tedy nebudeme (ani připravující, ani rodiče) prohlašovat něco, co není pravdou. Z tohoto důvodu je třeba projít celý křestní obřad, ujasnit si, co v něm mají rodiče prohlašovat a co mají konat a dát jim předem možnost, aby se rozhodli, zda v tuto chvíli jsou schopni a ochotni toto říkat a dělat, nebo zda to pro ně není únosné. Pokud by to únosné nebylo, křest se odloží, až se oni sami k rozhodnou k tomu, že mohou a chtějí prohlašovat to, co od nich křestní obřad vyžaduje. Jde zde o dost důležitý psychologický moment: je třeba rodičům ukázat, že to není tak, že my od nich chceme nějaké postoje víry a jakási prohlášení, ale že my, jakožto připravující (a tedy v této situaci reprezentanti církve) dbáme na to, aby nebyli nuceni k nepravdě, k něčemu, za čím nemohou stát. A mnohdy je jim třeba pak vysvětlit, že tato chvíle není jedinou chvílí v životě, kdy jejich dítě může být pokřtěno, ale že to může být i později, třeba až v dospělosti. Kupodivu má řada lidí stále ještě dojem, že křtít lze jen mimina.

4. Rozhovor nad křestními obřady

S rodiči je vhodné projít celý křestní obřad, vysvětlit, jak vše vypadá, stručně vyložit, proč se co říká a hlavně přečíst jim texty, které sami říkají nebo na které odpovídají. První je hned v obřadu přivítání dítěte dvojice otázek, směřovaná k rodičům. Jednak otázka, kdy odpovědí deklarují, že oni sami žádají pro dítě křest[8], a dále otázka, zda přijímají povinnost výchovy dítěte ve víře[9]. Zde se vyplatí poněkud se pozdržet a vysvětlit, že jako rodiče nic nemusí, ale že mohou chtít (a v tom případě také v zásadě musí být schopni) své dítě ve víře vychovat a že tato vůle a ochota je v tuto chvíli podmínkou křtu.

Dalším, pro rodiče citlivým a pastoračně velmi důležitým momentem, jsou otázky o zřeknutí se zla a o víře[10]. V podstatě jde o opakování základního křestního vyznání, které dělá při svém křtu dospělý křtěnec. Pokud se převedou do poněkud méně slavnostní řeči, nemusí být problém s prvou skupinou otázek. Odpor ke zlu vyjádří většina lidí, i když zde mnohdy o zřeknutí se zla v plném křesťanském smyslu, které znamená vlastně obrácení, asi nepůjde. Náročnější je to s otázkami, kterými se stvrzuje Krédo. Zde se vlastně žádá stručné a kompletní vyznání křesťanské víry. Mnozí z těch, kdo žádají o křest, slovům Kréda vlastně zčásti nebo téměř úplně nerozumějí. Jak se zde zachovat? Je samozřejmě možné a vhodné obsah vyznání víry poněkud přiblížit. Problémy, s tím spojené, bývají dva. Tím jedním je, že je třeba vysvětlení provést velmi přístupně, jednoduchým a obyčejným slovníkem a přitom správně, a to zdaleka každý, kdo se pohybuje v církvi a mi vystudovanou teologii, neumí. A další problém je pedagogický: rodiče přišli kvůli křtu svého dítěte (to je zpravidla zásadní motiv jejich návštěvy) a ne kvůli vlastnímu poučení ve věcech víry, které mohou považovat v danou chvíli pro sebe za zbytečné. Na rozhovor jsme je většinou pozvali, oni nepřišli s prosbou, abychom jim o víře něco pověděli – to nabízíme my. A tak se stává, že výklad o víře a o smyslu a významu křtu prostě přetrpí jako povinnou daň, kterou splatí za to, aby se jim naplnilo jejich přání – křest jejich dítěte. Zcela poctivou reakcí na takovou skutečnost by bylo, kdyby všichni ti, kdo nejsou schopni říci sami za sebe plné Krédo, byli zařazeni mezi rodiče, u nichž je křest jejich dítěte zatím odložen. Výsledek takového počinu by z mnoha známých a často diskutovaných důvodů nebyl zřejmě ten nejlepší. Nabízí se tedy ještě jiný postup, pedagogicky dobrý, i když vcelku nedokonalý. Je třeba nejprve zjistit, zda oba rodiče dítěte nemají k obsahu Kréda, ke křesťanské víře a k církvi, zásadní odpor. Pokud ano, byl by křest v takovém případě opravdu podivnou komedií – a to je možné jim taktně, ale jasně říci. Pokud je zde v zásadě sympatie k víře nebo u jednoho souhlas a u druhého nesouhlas, ale tolerance k víře partnera a ke křtu jako takovému, stojí za pokus motivovat rodiče k dobré výchově dítěte. Nebude tedy tolik řeč o tom, co mají oni sami věřit, ale o tom, co mají svému dítěti zprostředkovat, aby mělo v životě jasné zakotvení, aby se necítilo v církvi cize, aby mohlo být jednou svému křtu právo. Tento způsob vychází z předpokladu, že rodiče jsou na budoucnosti svého dítěte interesováni a že jsou schopni pro ně mnohé udělat, a tak možná udělají při tom i kus práce pro svou vlastní víru.

Jsou-li rodiče ve víře velmi rozdílní, znamená to obtíž, ale ne nemožnost křtu a křesťanské výchovy. Je jen třeba, aby ten z manželů, kdo je víře vzdálen, nebyl ignorován nebo „převálcován“ věřící stranou (která je při rozhovoru v přesile dva na jednoho!), ale byl vzat s úctou vážně. To vyžaduje ostatně i směrnice v liturgickém obřadu:
Nemůže-li některý z nich učinit vyznání víry (např. nekatolík), může mlčet. Žádá se však, aby při žádosti o křest dítěte dal záruku nebo alespoň souhlas, aby dítě bylo vychováno ve víře, kterou přijalo na křtu[11].

Většina lidí u nás si ještě stále myslí, že výchova k víře, cesta k prvému přijetí svátostí a poznání obsahu křesťanské víry je úkolem institucí – školy nebo církve. Je proto dobré už při křtu jemně ale jasně uvádět, že náboženská výchova dítěte je vždy především úkolem rodičů (tak, jako výchova vůbec) a že jak jejich role, a tak ale i jejich pozice jsou zcela jedinečné a nezastupitelné. Je to opět příležitost k poznámkám v tom smyslu, že rodiče se v těchto věcech (ale i v jiných, s výchovou souvisejících) mají připravovat na zvládnutí svých úkolů.

Po křtu jsou rodiče vázáni, z vděčnosti Bohu i z věrnosti k úkolu, který přijali, přivádět dítě k poznání Boha, jehož adoptivním synem se stalo. Rovněž mají dítě připravovat k biřmování a k přijímání. V tomto poslání jim má opět farář přiměřeně pomáhat[12].

5. Kmotr

Ke křtu dítěte je za normálních okolností (tedy ne v nouzi, kde hrozí nebezpečí smrti, ne tam, kde jsou rodiče nedostupní – např. ve vězení) nutná přítomnost jeho rodičů. Pokud jde o kmotry, tak obřady křtu dětí i Kodex kanonického práva uvádějí, že křtěnec může mít kmotra (nebo kmotru a kmotra)[13]. Kmotrovství není vyžadováno striktně. Smysl kmotrovství vidí jak kanonické právo tak text křestního obřadu v tom, že pomáhá rodičům a později křtěnci v uvádění do křesťanského života a k plnění závazků, vzešlých ze křtu. Vzhledem k tomu je celkem logické, že Kodex požaduje, aby kmotr byl nejen vyvolen rodiči, je-li to možné, ale aby byl starší šestnácti let, katolík, biřmovaný který přijal eucharistii (čili byl uveden do plnosti křesťanského života iniciačními svátostmi), vedl život odpovídající víře a nebyl stižen kanonickým trestem.

Kmotrovství je stará a kulturně silně asimilovaná instituce, která má ale praktický význam v dnešní době jen občas. Na vesnici bylo pravděpodobné, že kmotr a kmotřenec prožijí přinejmenším prvou desítku let života dítěte na jednom místě, a proto se také počítalo s tím, že se v krajním případě, například při úmrtí obou rodičů, kmotr a dítě postará. Dnes je situace poněkud jiná. Při větší mobilitě obyvatel není vůbec jisté, zda kmotr a kmotřenec budou mít v čase výchovy k sobě fyzicky natož vztahově blízko. Kromě toho nebývá mnohdy splněna téměř žádná podmínka, kterou Kodex u kmotra předpokládá, kromě jediné, že je pokřtěn v katolické církvi.

Jaká praktická řešení tedy připadají v této věci v úvahu? Především není jakýkoliv „boj o kmotra“ zásadní otázkou. Kmotr být nemusí, pokud tedy je pro rodiče obtížné ho vybrat, lze se bez něho i obejít. Je to lepší řešení, než určit za kmotra třeba kostelníka, tedy někoho bez vztahu k rodičům i dítěti. Vzhledem ke „kulturní samozřejmosti“ kmotrovství a vzhledem k tomu, že ve starém obřadu křtu kmotr do jisté míry zastupoval rodiče i dítě, může být tento postoj, ač je právně korektní, pro kněze, jeho okolí nebo i rodiče dítěte lidsky nepřijatelný.

Většinou se tedy věc řešívá tak, že se zavřou obě oči a kmotr, je-li katolík a nic dále, je ke kmotrovství připuštěn. Mnohem lepším řešením je, jestliže se žádá (je-li to technicky proveditelné), aby se kmotr zúčastnil alespoň jednoho rozhovoru duchovního s rodiči při jejich přípravě, aby byl sám seznámen se svým úkolem při křtu i po něm a věděl, co se od něho bude při křtu vyžadovat. Zorganizování takového „seznámení s vlastní rolí“ při křtu tím, kdo připravuje, lze považovat přinejmenším za projev elementární slušnosti. Pokud je ale kmotr na tom s vírou lépe než samotní rodiče, což se také stává, může být užitečné sejít se s ním samotným a hovořit s ním o tom, zda a jak může být rodičům nápomocen v růstu jejich víry.

Na Slovensku je tomu ve většině farností tak, že příprava kmotra je povinná a nežije-li kmotr ve farnosti, kde se připravují na křest rodiče dítěte, žádá se potvrzení o tom, že na křest připraven byl. Není ale známo, zda je v jednotlivých diecézích určen nějaký závazný obsah a rozsah takové přípravy.

Shrnuto: jestli je častým problémem „křesťanská nezralost“ či malá způsobilost rodičů k převzetí úkolů, vyplývajících ze křtu jejich dítěte, je tato situace u kmotrů mnohdy o tolik horší, že si s ní už nikdo nedělá ani starosti. Kmotrovství se tak s ohledem na požadavky církve stává mnohdy spíš formalitou, vzhledem k rodině křtěnce, ale může jít o upevnění cenných svazků mezi příbuznými nebo mezi jednotlivými rodinami. Z tohoto hlediska je snad pastoračně vhodnější dát přednost existujícím svazkům mezi rodiči a jimi vybraným kmotrem, pokud je to jen trochu možné, i když nejsou splněny právní podmínky, před vybráním jakéhosi „kmotra ex offo“, který by sice právní podmínky kmotrovství splňoval, ale vztahy k rodině by měl buď nepatrné nebo žádné. V každém případě je třeba usilovat o přiměřenou přípravu kmotra, a to jak kmotra, který mnoho o křesťanství neví, tak kmotra, řádného a aktivního katolíka, který si bude o náplň svého kmotrovství dělat skutečně starost.

6. Rozhovor o vlastní křestní slavnosti a její uspořádání

Lid Boží, to je církev, zpřítomněná místním společenstvím věřících, má při křtu dospělých i dětí velmi důležitou úlohou.

Dítě totiž před přijetím křtu i potom má právo na lásku a pomoc společenství věřících. Při křestních obřadech má totiž společenství nejen plnit své poslání, jak o tom mluví Všeobecný úvod v č. 7, nýbrž i spolu s knězem vyslovit svůj souhlas po vyznání víry rodičů a kmotrů. Tímto souhlasem se výrazně naznačuje, že víra, ve které dítě přijímá křest, není vlastnictvím pouze rodiny dítěte, nýbrž celé církve Kristovy[14].

Udílení křtu dítěte má dvojí charakter: je to jednak slavnost církve v konkrétní farnosti a rovněž je to slavnost rodinná. Obě hlediska mají být vzata v úvahu a vhodně skloubena, což není vždy snadné. Z hlediska života farnosti a začlenění křtěnců i jejich rodičů do jejího života je samozřejmě nejvhodnější křest při nedělní bohoslužbě. Ten ale nemůže být příliš často a pro řadu rodin je neúnosný či nevhodný, protože aktivní život ve farnosti a aktivní účast na bohoslužbách můžeme u nich očekávat, při náležitém optimismu, až někdy v budoucnosti. Pro ně je tedy vhodnější křest mimo nedělní bohoslužbu ovšem s tou nevýhodou, že se velmi snadno stane pouhou rodinnou slavností, která se sice koná v kostele, ale bez konkrétního vztahu k církvi. Mnohdy to nelze nijak změnit. Snad aspoň z části pomůže, jestliže se křest koná nedlouho po nedělní bohoslužbě a farnost, shromážděná na mši, je v jejím závěru na křest upozorněna a lidé jsou vyzvání, aby ti, kteří mohou, zůstali a křtu se zúčastnili. Pokud se to podaří, je dobré využít tuto přítomnost „cizích lidí“ katecheticky při vlastním obřadu a demonstrovat na nich, že dítě se křtem stává opravdu údem církve, tedy lidí známých i neznámých, ale modlících se (také za dotyčné dítě).

Kromě toho se mají duchovní správcové postarat, aby udílení křtu se konalo s náležitou důstojností a pokud možno vycházelo vstříc podmínkám i přáním rodin. Každý, kdo křtí, ať vykonává obřady přesně a zbožně, a ke všem ať se snaží být lidský a přívětivý[15].

Je tedy třeba připravit a zorganizovat křest tak, aby nebyl jen „úředním výkonem“, dialogem mezi křtícím a kostelníkem či zasloužilou farnicí s nepatrnou účastí rodičů, či velkou podívanou, řádně fotograficky i videem dokumentovanou, kde vlastní udělení svátosti je jen jakousi záminkou k provedení této akce. Bude třeba vždy hledat určitou rovnováhu mezi požadavky a možnostmi, které kladou a uvádějí křestní obřady, a mezi představami a hlavně reálnými možnostmi rodiny křtěného dítěte. Dialog a shoda jsou zde základními požadavky, úřední strohost, právnický jazyk nebo naopak od všech skutečných obsahů vyprázdněné žoviální dobráctví jsou samozřejmě nežádoucí.

7. A co po křtu?

Častá věta zní: „děti jsem jim pokřtil, ale stejně jsem je v kostele neviděl.“ Stojí ovšem za to uvažovat, zda si rodiče neřeknou: dítě bylo pokřtěno, bylo to hezké, i upomínku na křest jsme dostali, ale dále o nás nikdo nezavadil. Je pravda, že rodiče kojence nebývají v situaci, která jim umožňuje někam častěji docházet, scházet se s druhými apod. Ale přesto je třeba si položit otázku, zda na naší straně by nemělo být ještě něco jiného, než jen očekávání, že rodina začne (bude) chodit do kostela. Přemýšlejme tedy:
Nebylo by dobré se při prvém (a potom třeba pátém) výročí křtu obrátit na rodiče dopisem, ve kterém by se událost křtu připomněla a rodičům se nabídlo něco, co je ve farnosti vhodné právě pro ně (setkávání maminek, společenství rodičů, katecheze předškoláků, apod.)?

Nebylo by možné aspoň v některých farnostech, kde křtů více, uspořádat odpoledne o slavnosti Křtu Páně je setkání rodin z farnosti, jejichž děti byly v uplynulém roce pokřtěny? Samozřejmě v teple na faře, s krátkou modlitbou a požehnáním dětem (i rodičům a kmotrům) v kostele?

Možností je jistě více. Důležitá by byla ale změna postoje: ne očekávání, že se rodiče změní a začnou chodit do kostela (Mají k takové změně vlastně motiv? Jaký?). A už vůbec ne postoj vyčítavý, případně předem otrávený („Stejně s nimi nic nebude, nanejvýš přijdou, až se narodí další dítě“), ale postoj péče a starosti i o ty, kteří se nechovají jako „řádní křesťané“, ale kteří k nám – přinejmenším díky vlastnímu křtu i křtu jejich dětí – skutečně patří.