3. Dodatek: Stručné osnovy příprav rodičů a kmotrů na křest dítěte

Jak bylo výše opakovaně zdůrazňováno, příprava se má dít v dialogickém ovzduší a je třeba ji přizpůsobit konkrétnímu stavu víry rodičů a kmotrů a také vnějším podmínkám (zda a jak často se mohou dostavit na faru a kdy, kolik času do křtu zbývá apod.). Proto je v dalším naznačeno jen stručné schéma příprav, které je třeba v konkrétních situacích tvořivě zpracovat.

A. Příprava rodičů a kmotrů životu církve poněkud vzdálených

1.Úvod

Nebývá nejlepší začít „úředně“ vyplňováním křestního zápisu, ani „školometsky“, okamžitou katechezí. Rodiče by měli zažít, že připravující má zájem o ně a o jejich dítě. Proto je třeba se nejdřív seznámit: krátce se představí připravující a potom nechá nejen rodiče se představit, ale taktně se vyptá na rodinnou situaci (děti, bydlení, zaměstnání, případné původní bydliště, pokud se přestěhovali) atd. a na jejich zkušenosti, které udělali v církvi. Tedy kdy a kde byli sami pokřtěni (jako děti? jako dospělí?), kdy a kde měli svatbu (pokud jen úřední, tak nebudou hned pokáráni), kdy a kde byly už pokřtěny jejich starší děti, atd. Tak lze ponenáhlu přejít k otázce, co je přivádí k této žádosti o křest dítěte.

Tento úvodní rozhovor se ovšem nemá podobat křížovému výslechu. Měl by být rozhovorem lidí, kteří se chtějí poznat, vedený v přátelském tónu.

2. Kmotr

Otázkou po kmotrovi lze přejít k širšímu rozhovoru o tom, kdo v rodině či mezi přáteli je jim ve víře oporou, od koho se něco naučili (naučí), kdo je v jejich rodině či v jejich okolí „odborníkem na věci víry“. Může se zde položit i otázka, zda znají svého vlastního kmotra a jakou roli sehrál v jejich životě.

3. Křest

Málo vhodný bývá rozhovor o teologii křtu, nejsou-li rodiče v křesťanství příliš (nebo skoro vůbec) vzděláni. Vhodnější je procházení křestními obřady, při kterém se stručně vysvětluje jak to, co se při křtu říká (slova křtícího, dialogy s rodiči a kmotry), tak to, co se při křtu dělá (symbolika). Z obou prvků se nenásilně „vyloupne“ základní poučení. Zde je také místo k tomu, aby se zdůraznilo hledisko pravdivosti a svobody – rodiče nemohou být nuceni říkat (a konat) to, co si nemyslí, proto se předem mají dozvědět, co se od nich při křtu žádá, zda to souhlasí s jejich přesvědčením a z toho má vyplynout, zda křest v tuto chvíli chtějí (čili: zda může být), nebo zda počkají, až budou moci oba nebo aspoň jeden z nich říci upřímně to, co se od nich v obřadu křtu očekává.

Čili: důraz je zde položen na svobodu, pravdivost, zodpovědnost rodičů, ne na to, jak křtící kněz či jáhen rozhodne (podle jim často nesrozumitelných kriterií!) o tom, zda jsou nebo nejsou pro křest dítěte způsobilými rodiči.

4. Zásadní otázky

Za nejdůležitější otázky pro rodiče v rámci křestních obřadů lze považovat :
- otázku o převzetí zodpovědnosti za výchovu k víře v obřadu přivítání dítěte[16]
- otázky o zřeknutí se zla[17]
- otázky o víře[18]

Obsah těchto otázek je třeba podle stupně víry a chápavosti rodičů přiměřeně vysvětlit a dát jim možnost, aby o nich uvažovali a až při dalším setkání se k nim vyjádřili, zda totiž na ně mohou podat očekávané odpovědi nebo ne. Vysvětlováním se tak dostaneme k objasnění témat víry (křesťanská víra není jen slušné chování, jak si mnozí myslí, ale osobní vztah s Bohem), zla a jeho obsahu (tedy nejen zlo okolo nás, ale i zlo v nás, které sami působíme) a k obsahu Kréda. Tomu je třeba věnovat obzvlášť pozornost je to zásadní a nejstručnější shrnutí víry slovy, kterým rodič nemusí z části rozumět – je to slovník pro něho více méně cizí). Z toho všeho vyvodíme závěrečné otázky, zda totiž rodiče chtějí, aby se jejich dítě stávalo postupně věřícím křesťanem, zda chtějí, aby patřilo do církve (mezi křesťany), zda chtějí, aby se křest jejich malého dítěte stal začátkem procesu, který se má v život dítěte dál naplňovat a ne událostí bez pokračování a zda jsou ochotni pro to i něco dělat. Odpověď na tyto otázky ovšem nemá být vyžadována ihned a nemá být požadována agresivním způsobem. Jinak řečeno: celý rozhovor se má odehrávat v rovině rozhovoru dospělého s dospělým, ne v roli učitel versus žák nebo vyšetřovatel versus vyšetřovaný, i když připravující toho ví mnohem více, než připravovaný.

5. Otázky rodičů

Je velmi žádoucí, aby byla nastolena taková atmosféra důvěry a jisté pohody, ve které se rodiče nebudou ostýchat položit jakoukoliv otázku. Připravující udělá dobře, když se žádné otázce předem neuzavře a když připustí i vybočení z tématu, pokud to, o čem rodiče chtějí mluvit, považují skutečně za důležité. Trpělivost, shovívavost a velká vstřícnost jsou zde sice někdy obtížnými, ale jinak zcela samozřejmými požadavky kladenými na připravujícího.

6. Výchova dítěte

I když je třeba u prvého dítěte v okamžiku křtu poměrně daleko k cílené náboženské i obecně lidské výchově, je to téma, které zpravidla rodiče zajímá. Rodiče se často zajímají především o to, jak vychovat dítě, aby obstálo v tvrdém a na mnohá nebezpečí bohatém světě, aby se z něj nestal lotr a aby nebylo lehkou kořistí zlých lidí. Zde lze samozřejmě mluvit o vkladu křesťanství do výchovy i o pomoci společenství křesťanů – církve, nesmějí se ale dávat odpovědi naivní, povrchní, nepravdivé. Pro rodiče může být cenou zkušeností, když zjistí, že církev jim má k otázce výchovy co užitečného říci.

7. Právní stav manželství rodičů

Při rozhovoru o křtu nebo při vyplňování křestního zápisu se nezřídka zjistí, že rodiče nemají církevní sňatek. Je třeba především připomenout, že tato věc sama o sobě není překážkou pro křest dítěte. Je ale třeba se dozvědět, proč tomu tak je. Je možné, že sňatek není uskutečnitelný, protože někdo z rodičů je vázán prvním platným církevním sňatkem, po němž následoval rozvod. Je ale také možné, že rodiče ani nevědí, že je církevní sňatek nutný. Nebo se domnívají, že svatba v nekatolickém kostele je pro katolíka totéž, jako církevní sňatek (a také si jí tak váží!). Zde je třeba na jedné straně říci pravdu, ale také mít v úctě jejich mylné, protože nepoučené svědomí. Podle něho totiž mohou žít bona fide v manželství, které považují za platné a nerozlučitelné. Není tedy dobré jim ho nějak nešetrně „shodit“, je lepší ukázat, co ještě mohou udělat dobrého - čili jak své manželství v církvi legalizovat (pozor: nemají mít ani nejmenší dojem, že je třeba zorganizovat „novou svatbu“!). V žádném případě ale nemají být do konvalidace (čili do platného církevního manželství) nuceni, protože by se tak mohl zakládat důvod k neplatnosti takového manželství (svobodné rozhodnutí je, jak známo, nutná podmínka platnosti). Někdy zde také může pomoci sanatio in radice církevně neplatného manželství, je-li stabilní a jsou-li schopni platného sňatku.

8. Závěr

Pokud se rodiče za výše uvedených podmínek pro křest rozhodli, je třeba sepsat křestní zápis (pokud se tak už nestalo) a domluvit průběh křestního obřadu a další potřebné technické podrobnosti. Jsou-li rodiče toho schopni, je dobré jim dát vybrat biblická čtení, která se při obřadu použijí (není-li křest v neděli), případně dohodnout se o volbě variant, které na některých místech křestní obřady nabízejí (zřeknutí se zla, svěcení vody).

Pokud se připravující a připravovaní na křtu nedohodnou, je třeba se samozřejmě snažit o to, aby se rozešli přátelsky a aby ze strany připravujícího bylo jasně ukázáno, že nepovažuje věc za vyřízenou navždy – že je otevřen dalším setkáním, ať budou dříve či později.

B. Příprava rodičů a kmotrů aktivně žijících v církvi

U těchto bývá nebezpečí, že budou (jakožto řádní či zasloužilí farníci) o přípravu ochuzeni. Byla by to chyba. I pro ně je nutné seznámení s křestními obřady, a to i tenkrát, když křest mnohokráte zažili – ale v jiné roli, než rodičovské. A s nimi lze mluvit o hlubších otázkách, které se křtu týkají. Pomůže zde velmi Katechismus katolické církve[19].

Hlavní starostí rodičů – řádných křesťanů pak bývají otázky o výchově. Mají samozřejmě starost o to, aby jejich děti byl vychovány dobře a aby byly vychovány tak, že budou věřícími. To jim ovšem nikdo nemůže zaručit. Kromě základních a zásadních otázek o výchově, ke kterým lze dnes doporučit řadu vhodných titulů literatury, bývá dobré přenést důraz na jejich vlastní poctivý život víry. Ten je totiž pro křesťanskou budoucnost jejich dětí tím nejdůležitějším „opatřením“, které mají dělat. Pro určité typy pak s dodatkem, že pokud budou své děti vychovávat v ovzduší vůči dění v církvi hyperkritickém, nebo budou-li je zásobovat především nejednoznačnými odpověďmi na jejich otázky a nejednoznačnými vlastními postoji, také jim v životní orientaci příliš nepomohou.

Všechny pak je třeba (vytrvale a opakovaně) zbavovat úzkosti nad možným špatným životním výsledkem jejich dětí s poukazem na to, ž Bůh je schopen a ochoten provázet toho, kdo mu patří, i na velmi křivolakých cestách a v mnohém bloudění. Ostatně nejvíc obav mívají ti, kdo sami ve svém mládí (nebo i později) bloudili – ale právě těm může být jejich cesta i „happy end víry“ blízkým a pádným důvodem k důvěře.