2. Uzdravení pro každého?

Mnozí se domnívají, že skrze modlitbou lze uzdravit každou nemoc

z knihy Uzdravení a pověření uzdravovat podle Nového zákona (Norbert Baumert)

K další těžkosti dochází z opačného směru: Mnozí se domnívají, že skrze modlitbou lze uzdravit každou nemoc. Rádi se pak odvolávají na to, že Ježíš „uzdravil každou nemoc a každou chorobu“ (Mt 4, 23 aj.). Jindy ovšem také kolem nemocných jen přešel - stačí pomyslit na všechny ty nemocné u rybníku Bethesda (J 5, 6; srov. Mt 15, 22) - a někdy se zcela vědomě vzdálil od těch, kdo uzdravení hledali (Mk 1, 37; 7, 24; L 5, l5n). Na to je odpověď, že nikoho neposlal pryč, kdo k němu s důvěrou přišel nebo byl k němu přinesen. Z toho se často dochází k závěru: Když k Ježíšovi přineseš s vírou jakoukoliv nemoc, vždy tě uzdraví. Podle zákonů logiky by z toho plynulo: Jestliže po takové modlitbě zůstane člověk nemocný, musí to být způsobeno nedostatkem víry. Někteří se tak ocitnou pod vnitřním tlakem a dobře smýšlející, přehorliví křesťané, tak mohou ostatní nechtěně sužovat. Avšak na základě takové argumentace by striktně vzato nesměli existovat žádní věřící nemocní, ano, dokonce i všechny nemoci způsobené stářím by musely být znovu a znovu uzdravovány, takže věřící křesťan by nemohl nikdy zemřít na nějakou nemoc. Tento důsledek je tu úmyslně takto drasticky doveden až do konce, aby každý jasně viděl, že dané předpoklady patrně nesouhlasí. První chyba spočívá v tom, že jsme evangelijní zprávy nečetli správně. Jestliže tyto na mnoha místech hovoří o uzdravení „každého“, jde zde o tzv. „souhrnné zprávy“, tedy souhrny, jejichž paušální způsob vyjadřování se nesmí přeznačovat. Co se např. myslí větou: „Všichni tě hledají“ (Mk 1, 37), „Všichni se snažili se ho dotknout“ (L 7, 16; 8, 37), „Všichni celníci a hříšníci k němu přicházeli“ (L 15, 1) nebo „Všichni si hledí jen svého“ (Fp 2, 21)? Opravdu „všichni“? A co znamená „Všech se zmocnila bázeň a oslavovali Boha“ (L 7, 16)? Reakce byly přece často velice rozdílné, až k samému odmítnutí (L 11, 14 - 16)! Autoři těmito formulacemi zřejmě chtěli předat nějaký všeobecný dojem, ale nechtěli tvrdit, že neexistovaly žádné výjimky. V Mk 1, 34 a 3,10 se říká: „Mnohé uzdravil“. Nesmíme tedy vkládat do evangelia více než sami autoři.

Druhá chyba spočívá v tom, že výpověď o pozemském Ježíši bez povšimnutí přenášíme na vyvýšeného Pána. Jakým právem? Ježíš z Nazareta dělal mnohé věci, v nichž později nepokračuje stejným způsobem. Tak dnes samozřejmě „odpovídá“ jiným způsobem než tehdy. Ježíš jistě i nyní vezme pozorně v úvahu každou prosbu o uzdravení, nemůžeme však říci, co udělá. Skutečnost, že v době své veřejné činnosti nenechal nikoho v nemoci, kdo ho o uzdravení prosil - alespoň o žádném takovém případu nemáme zprávu - v žádném případě nepřipouští závěr, že to po vzkříšení platí stále stejným způsobem.

Základním zákonem dějin spásy je, že Bůh volí určitá údobí a místa, osoby a národy, aby se skrze ně zjevil celému světu a pro všechny doby. Jako si vyvolil národ Izrael a v něm zvláštní proroky, tak také v dějinách církve požehnal některá místa jako zvláštní stánky víry a vyvolil si lidi, jimž dal zvláštní pověření. Také církev stále obdarovával novými probuzeneckými hnutími, skrze něž do ní přiváděl nový život. Není to ani zásluhou Abrahámovou, ani vinou ostatních národů, že byl vyvolen Izrael a ostatní ne (srov. Dt 7, 6 - 8); tak si také nemůžeme říci: kdyby jen křesťané měli dost víry, děly by se stejné věci všude, jako se dějí v Lurdech, nebo by každý křesťanský život byl plný viditelných zázračných znamení. Život Mariin proběhl přece zřejmě velice jednoduše, a to i po seslání Ducha. Jsou údobí rozkvětu a údobí zrání (Kaz 3); a ta určuje Bůh!

Ježíš v Nazaretě vyhlásí „léto milosti Hospodinovy“ (L 4, 19) a rozlišuje „čas, kdy je s nimi ženich“ (Mk 2, 19n; srov. J 3, 29) od času předtím a potom. V létech Ježíšova veřejného působení chce tedy Bůh vykonat něco zvláštního! Nebo snad do svých třiceti let Ježíš neměl důvěru v mocné působení Otcovo? Neměl do té doby soucit s nemocnými lidmi, ačkoli by je mohl uzdravit? Stejně tak pro dobu po jeho zmrtvýchvstání neplatí jednoduše totéž co pro ony tři roky jeho veřejné činnosti („potom se budou postit“; Mt 9, 15). Tak křesťané musí stejně jako Ježíš „naslouchat“, co jim Otec ukládá právě nyní (srov. J 5,l9; 8, 28n) a musí vzdorovat pokušení v nesprávnou dobu od Otce požadovat znamení (Mt 4, 1 - 11; 16, 1 - 4; J 7, 6nn). Současně však musí být pro tato Otcova znamení v každý čas otevřeni a musí být připraveni je přijmout. Mínění, že znamení a dary Ducha byly potřebné - každopádně v takové hojnosti - jedině na začátku a že jsou vyhrazeny prvotní církvi, není možné ničím ospravedlnit. Často je to vytáčka za malověrnost a slouží to jako omluva pro duchovní pohodlnost. Kdo může najít nějaké období, v němž by „znamení“ nebyla potřebná? Avšak tato otázka vychází vůbec z chybné pozice, poněvadž znamení nelze odvozovat z nouze nějaké doby, nýbrž znamení jsou svobodné Boží dary - dary, jež jsou v dějinách církve stále znovu dosvědčovány. Kdo by mohl už předem vyloučit třeba možnost „nových Letnic“?

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Norbert Baumert

Témata: Falešné představy o Bohu | Nemoc | Uzdravení

Sir 35,1-15;

Komentář k Mk 10,28-31: Dávat s radostí! Sebe, svůj čas, podobně jako maminky věnují vše svým dětem. Hospodin chce, abych mu byl i v tomto podobný.