2. Vytvořit prostor, kde mohou být proroctví zkoumána

Tak jako je nějaké proroctví dáváno pro druhé, tak je také odkázáno na přezkoumání druhými. Vždyť varování před "falešnými proroky" je ve Starém i Novém zákoně nepřeslechnutelné. Tito falešní proroci ovšem přicházejí v "ovčím rouchu"; jsou považováni za pravé proroky a oni sami se většinou za pravé proroky považují také (např. Am 7, 12 - 15; Mi 3, 5 - 7; Mt 17, 15. 22 n). Protože to ti dotyční často také očividně "myslí dobře", přicházíme omylům jen těžko na stopu.

a) K tomuto zkoumání není vhodný každý, nýbrž jen ten, kdo žije a usuzuje ve vědomém naslouchání Božímu Duchu. Tak například židovští učitelé zákona se do takového posuzování pouštěli sice s teologickými znalostmi, avšak bez otevřenosti Duchu, a byli pak s Ježíšem velmi rychle hotovi: "Mesiáš nemůže přijít z Galileje" (J 5, 39 - 47; 7, 41; 8, 37 - 47). Chraňme se tedy toho, abychom posuzovali povrchně a podle vnějšího zdání. Modleme se o všeobecný dar duchovního rozlišování, avšak také o jednotlivá, Duchem působená "rozsouzení", jež jsou některým - jako zvláštní charizma - zvláštním způsobem dávána (1 K 12, 10).

b) Vlastním místem tohoto zkoumání je společenství, ve kterém bylo proroctví vysloveno.
Mnozí se neodvažují provést toto zkoumání bezprostředně, snad proto, že nechtějí rušit atmosféru modlitby. Avšak jestliže nám Bůh chce dát nějaký pokyn, nemůže přece být od věci zpětně se ptát, zda tento pokyn opravdu pochází od něj! Přinejmenším po nějakém čase by se měl vytvořit prostor k tomu, aby takové procesy, které prožívají všichni společně, mohly být také společně reflektovány. Při nějakém slovu poznání je pak třeba také se ptát: "Je zde někdo, koho se to týká?"

Bezpochyby je důležité, abychom bezprostředně po nějakém proroctví, nejpozději však "po dvou nebo třech" (1 K 14, 29), setrvali nějaký čas v tichu (a ne abychom místo toho připojili ještě dalších pět proroctví). V tomto tichu se musí každý před Bohem ptát, co v něm toto slovo působí. Při velkých bohoslužbách k tomu musí zaujmout krátké stanovisko buď sám vedoucí, nebo o něj má poprosit některého účastníka, jenž je rozsuzování schopen. Jestliže je však kruh účastníků přehledný, měl by vedoucí poprosit přítomné, aby sdělili, co se v nich dělo. Alespoň po bohoslužbě by o tom měl s dotyčnými, se skupinou vedoucích a s dalšími rozsuzování schopnými lidmi mluvit. (Pozn. překl.: Autor článku se v doslovu ke knize Phillipe Modre: Wort der Erkenntnis, Vier Türme Verlag 88, obšírněji věnuje charizmatu "slova poznání" při velkých shromážděních, kde platí trochu jiné zákony než v malých přehledných skupinách. Píše zde, že mnozí účastníci takových setkání se pak ptají, proč pořadatelé ihned nevyzvali ke svědectví o tom, co zde Bůh působil. Dlouhé zkušenosti "Komunity blahoslavenství" však prý ukazují, že je lépe nevydávat svědectví ihned, ale teprve po delším čase, který prověří trvalost Božího působení v člověku. Je tedy dobré spíše vyzvat k tomu, aby lidé, které nějaké "slovo poznání" zasáhlo, nebo kteří prožili uzdravení, se přihlásili u důvěryhodné osoby nebo u týmu vedoucích, aby s nimi mohl být případně udržován dlouhodobější kontakt. Mnohé záležitosti se pak také týkají důvěrných oblastí osobního života, takže ani zde není možné vyzývat k veřejnému svědectví, pokud se k němu ovšem někdo necítí být vnitřně pozván.)

Toto vše není nějaké škodlivé upovídané rozmělnění svatých procesů, nýbrž Duchem přikázaná věcnost. Co přichází od Boha, snese tento zkoumající rozhovor. Tím není snad zpochybňována integrita nějakého člověka, nýbrž dotyčné poselství je právě tedy bráno vážně. Ten, kdo si myslí, že přijal nějaké prorocké slovo, potřebuje stát od své výpovědi v jakémsi odstupu: "Já to pouze vyřizuji; zda to sedí musíte posoudit vy." A oslovená obec potřebuje atmosféru otevřeného dialogu a reflexe, aby mohla společně hledat Boží vůli. To patří k "duchovní hygieně" každé charizmatické skupiny. Takováto duchovní "zdravotní péče" očišťuje od různých břemen jako je nevole, znásilňování svědomí, strach před lidmi nebo falešné city.

c) Samotné zkoumání začíná tak, že si před Bohem všímáme svých reakcí: Vyvolává toto slovo ve mně pokoj, oslovení, bolest, obrácení, jistotu, naději a radost nebo spíše probouzí sklíčenost, strach, odcizení, neklid, žádostivost, falešný třpytivý lesk, agresivitu, nebo mě prostě nechává chladným? Nejde především o to, abychom dotyčnou výpověď intelektuálně reflektovali, nýbrž abychom si sdělili reakce vyrostlé bezprostředně z naslouchání Bohu. Teologicko pastorační orientace nám v části IV/3 k tomuto procesu poskytuje některé rady:

Kritéria podle druhu prožité zkušenosti
Pokušení vystupují také pod zdáním dobrého - jako správného nebo zastření špatného; jako cíl, jenž se zvnějšku zdá dobrý, avšak skrývá špatné pozadí; jako odpor proti něčemu, čemu člověk nerozumí a co by chtěl odmítnout, co však ve skutečnosti vede k Bohu. Křesťanská tradice proto zná "pravidla rozlišování duchů", jež pomáhají tyto zastřené důvody odkrýt. Tato pravidla se ptají na pocity, atmosféru, reakci a naladění, které nějaký impuls v člověku vyvolává.

Aby mohl člověk takové duchovní impulsy rozpoznat, aby je mohl dobře rozlišit od povrchního pohnutí a pouhé atmosféry a aby je mohl správně posuzovat,
-musí být celostně nasměrován na Boha a dívat se na Pána;
-musí Boha prosit o pročištění a snažit se o ryzost;
-má si všímat příkladu velkých křesťanů (třeba mystiků);
-je pro něj velkou pomocí vzpomenout si na vlastní dřívější zkušenosti;
-potřebuje, jestliže jde o závažná rozhodnutí, dialog s nějakým zkušeným křesťanem;
-může mu pomoci duchovní sdílení se s bratřími a sestrami;
-bude se, bez nekritického konformismu, stavět pod posouzení církve.

d) Dále je třeba se ptát, zda se obsah prorockého slova shoduje s "pravdami víry" a jaké závěry se dají odečíst z "chování dotyčného člověka" (viz "Duch oživuje" IV/1 a 2), totiž zda má - při tomto úkonu" - "v sobě způsob Kristova jednání" (Did 11, 8). Ovšem, že Bůh své slovo stále svěřuje chybujícím lidem, takže třeba nějaká charakterová vada posla nemusí ještě nutně znamenat, že poselství je falešné. Kromě toho si je třeba všímat "vážnosti" ("tíhy") dotyčného slova. Asociativně za sebou seřazená slova z Písma svatého bychom v žádném případě neměli zaměňovat s "proroctvími", jež se na rozdíl od nich rozpoznají mimo jiné také podle své "průrazné síly" (což není totožné s hlasitostí!), větší konkrétnosti a jistoty zasažení.

e) Konečně Boží pokyny nejsou nikdy "proti" zdravému pastoračnímu rozumu. Bůh nás sice často vede neobvyklými cestami a někdy nás vyzve, abychom jako Abrahám šli do neznámé země, aniž bychom přitom měli jiná zajištění než Boha samotného. Avšak i tehdy to, co on nás učí dělat, není nikdy "nerozumné" a neodporuje to vírou osvícenému rozumu. Bůh nikdy nepožaduje něco, co by člověka zbavovalo důstojnosti nebo co by bylo protismyslné. On pouze někdy překračuje náš horizont. Avšak své pokyny do našeho lidského života vkládá takovým způsobem, že bere ohled na okolnosti. Právě tyto "doplňovačky" jsou známkami pravosti. Rozdíl mezi Boží inspirací a omylem nebo imitací jsme ovšem schopni rozpoznat jen shora "v Duchu", tedy pouze v pokorném postoji přijímání od Boha a připravenosti k přezkoumání skrze společenství církve včetně úřadu pastýřů.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Duch svatý

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

24. 11. 2024, 1. 12. 2024

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Dan 7,13-14; Žalm Žl 93,1ab.1c-2.5; Zj 1,5-8
Jan 18,33b-37

Reakce Evropy po první světové válce byla z hlediska křesťanství na první pohled zcela zdrcující. Většina států se vzdala křesťanství jako oficiálního náboženství a deklarovaly víru jako soukromou záležitost občanů. Jak v takovém světě může Ježíš vládnout? Kristus se v evangeliích cíleně vyhýbá provolání králem. Nikdy se nepostavil do čela politické síly. Jeho spása vede jinudy. Sklání se k nejposlednějším z lidí, pozvedá je, uzdravuje, dává naději. Vymítá démony a vede k rozhodnutí žít z dobra a zřeknout se Zla. Jeho království jako světlo proniká systémy, ekonomické koncepty, ideologie, protože je osobní, staví na důvěrném setkání člověka s Bohem, s Dobrem, které zasahuje srdce. Spása nabízená zdarma všem bez výjimky je stálý Boží vklad do světa a přikázání milovat zůstává neměnným zákonem.