3. Vytvořit prostor, kde proroctví mohou být zařazena do celku

a) Nezřídka se stává, že lidé prorocká slova rádi vyslechnou, ale pak se těmto slovům daří podobně jako mnoha semenům, jež padla na okraj cesty: nezakoření v životě posluchačů. Někdy to může být způsobeno tím, že se vedoucímu bohoslužby nepodaří vnést poselství do vědomí všech tak, aby věděli, "co si s tím počít". Dalším důvodem může být skutečnost, že neproběhlo žádné zkoumání pravosti a účastníci zůstanou nejistí. Prorocká slova nemusí "zasáhnout" také proto, že byla plochá nebo že nebyla pravá. Nebo byli posluchači hluší a přišli jen proto, aby prožili zajímavý večer?

)b) Slova pro jednotlivce jsou často jako mozaikový kamínek, který zapadne do nějakého většího obrazu a který může rozpoznat jen ten, pro něhož je určen. Kdo si není jistý, měl by si o tom promluvit s některým duchovním rádcem. Často teprve později vidíme, jak jednotlivé impulsy do sebe zapadají. Proto je dobré poznamenat si slova, jež se někomu zdají být významná. Často se vše vyjasní teprve "za pochodu". Avšak i tehdy, když máme velkou jistotu, že zde před námi leží Boží volání, je otevřený rozhovor s někým, kdo nás duchovně doprovází, důležitý. V rozhovoru se tak vyjasní skryté motivy, jež dotyčného vedou k tomu, aby nějaké "prorocké" slovo přijal nebo odmítl. Jak často je těžké odkrýt vlastní slabiny!

c) Proč tolik bezpečnostních opatření? Protože různá šálení a iluze se tu ve skutečnosti vyskytují častěji, než se zdá. Neboť pokušitel "se rád převléká za anděla světla" (2 K 11, 14). Vše může vypadat velmi zbožně, ale v pozadí je skryto přepínání, nesamostatnost nebo napodobování druhých, žádostivost, touha po sebepotvrzení, po moci a vposledku vždy pýcha. Ten Zlý přitom šikovně používá vědomí "vyvolenosti" a nechává člověka uvěřit, že je něčím zvláštním, že tomu ti druzí nerozumí a že se on ve svém vnuknutí nejlépe vyzná.

I při duchovně pravých impulsech se může stát, že tyto impulsy jsou díky nedostatku vyváženosti, díky nezralosti nebo narušené psychice zničeny či poškozeny. Tato nebezpečí nejsou v našich kruzích řídká, a to jak u těch, kdo "prorocká slova" vyslovují, tak i u těch, kterým jsou určena. Chybí zde pak ono nutné "uzemnění"; není zde dbáno na přirozené zákonitosti a lehkovážné plány jsou zaměňovány s důvěrou v Boha. U "obrazů" je obzvlášť lehce možné, že se zde duševní procesy osamostatní a pak chybí duchovní střed. Jiní se zas nechají vtáhnout do nějaké atmosféry čistě na základě svých pocitů.

Avšak věřit mohu pouze tomu, co Bůh zjevil, a důvěra v nějaké "zvláštní" Boží vedení předpokládá jeho konkrétní zaslíbení. Jistěže Bůh i tomu, kdo udělal chybu, pomůže opět "z bryndy". Ale zároveň mu také ukáže, že tato domnělá "víra" jím nebyla kryta, a objasní mu, kde jeho jednání nebylo čisté.

Některým lidem pak připadá těžké přiznat chybu. Neústupně setrvávají na jednou započaté cestě, ačkoliv jim duchovní lidé stále znovu říkají: "Tady přece něco nemůže být v pořádku." Proto je pokora a připravenost k dialogu jedním z nejdůležitějších základních postojů při zacházení s proroctvími. Charizmata jsou ze své podstaty vždy něčím částečným a jsou vždy zaměřena na větší celek. A tak Bůh od nás očekává, že se s našimi prorockými impulsy do takového většího celku začleníme a že budeme žít v opravdovém učednickém společenství, jež bude zahrnovat i náš všední den.

d) Negativní zkušenosti jsou mimo jiné důvodem, proč mnozí křesťané prorocká slova zásadně odmítají a říkají: "Já se raději spoléhám na vlastní rozum!" Avšak to není žádný protiklad. Jde jen o to, že víra vždy lidskou logiku přesahuje. Tato domnělá "střízlivost" by pak byla jen opačným extrémem: lidé pak vůbec nepočítají s Božím vedením a skrývají se za zajištěné formy a formulace. Cesta s Bohem je však "úzkou stezkou". On sám nám nechce ušetřit námahu hledání a rozlišování, ale také nás nechá samotné. Bůh nás láká ven z naší ulity, ne aby nás přivedl do rizika, ale aby nás vedl do důvěry! A on volí tuto namáhavou cestu, protože mu jde o naši spásu, o uzdravení naší duše v její hloubce. My sotva můžeme tušit, kolik milující námahy to Boha stojí, aby nás ve svobodě osvobodil od nás samotných.

e) Vposledku je každý člověk odkázán na Boha a pravý prorok podtrhuje právě tuto linii! On tedy nebere ostatním jejich rozhodování, neváže je na sebe. Jestliže se oslovený obrátí na Boha, on sám mu dá dostatek světla. A tak k pravému proroctví patří vždy dva Boží impulsy: u proroka a u adresáta. Tento druhý impuls je jako "kontrolka" v elektrickém zařízení. S tím může každý počítat. Tam, kde se toto nestane, mohu záležitost nechat otevřenou a nemusím se jí zabývat. V konkrétním případě tedy vždy sdělme, jestliže v nás nějaké proroctví vyvolalo pozitivní reakci, aby se pak z toho mohl dotyčný "prorok" poučit a aby tak mohl dále vrůstat do této služby. Avšak vyjádřeme se také jasně, jestliže jsme přesvědčeni, že nějaké konkrétní slovo nesedí. Nemějme pak nějaké falešné obavy, ale vzájemně si pomozme stále jistěji kráčet ve stopách Ducha svatého.

Nakonec vše záleží na tom, jestli poznané Boží pokyny také následujeme. Nestává se často, že mnohé prorocké dary opět odumřou, protože těchto pokynů nejsme poslušni? Bůh nás tiše zve, vábí nás, avšak nenutí. Proto je tak snadné se mu vyhnout. Tam, kde to zpětně rozpoznáme, chceme se obrátit, vyznat naše hříchy před Pánem a plakat před jeho oltářem (Jl 2, 12 n). Ale neříkejme pak: "To proroctví je už neodvolatelně pryč!" Když alespoň později rozpoznám, že mě tehdy volal Bůh, a když to nyní vyznám, pak přece ještě začnu z milosti, kterou jsem tehdy promarnil, žít. V pokání před Bohem se z toho ještě dnes mohu učit a mohu se vrátit k němu domů.

Ocitá se dnes Charizmatická obnova jako celek právě v tomto bodě? Přečtěme si ještě jednou ono proroctví z mezinárodního setkání vedoucích 1989 (najdeme ho v předchozím Rundbrief 2/90 na poslední straně): "Již nejste sami sebou . . . Volám vás zpátky, jdu pro vás a povedu vás zpátky" (Didaché [Učení dvanácti apoštolů] 11, 3 - 12, 5; Kalich - scriptum).

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Duch svatý

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

24. 11. 2024, 1. 12. 2024

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Dan 7,13-14; Žalm Žl 93,1ab.1c-2.5; Zj 1,5-8
Jan 18,33b-37

Reakce Evropy po první světové válce byla z hlediska křesťanství na první pohled zcela zdrcující. Většina států se vzdala křesťanství jako oficiálního náboženství a deklarovaly víru jako soukromou záležitost občanů. Jak v takovém světě může Ježíš vládnout? Kristus se v evangeliích cíleně vyhýbá provolání králem. Nikdy se nepostavil do čela politické síly. Jeho spása vede jinudy. Sklání se k nejposlednějším z lidí, pozvedá je, uzdravuje, dává naději. Vymítá démony a vede k rozhodnutí žít z dobra a zřeknout se Zla. Jeho království jako světlo proniká systémy, ekonomické koncepty, ideologie, protože je osobní, staví na důvěrném setkání člověka s Bohem, s Dobrem, které zasahuje srdce. Spása nabízená zdarma všem bez výjimky je stálý Boží vklad do světa a přikázání milovat zůstává neměnným zákonem.