Sekce: Knihovna
3. Biblické zdůvodnění
z knihy Očekávání konce světa nebo touha po Pánu?
Ale, mohli bychom říci, vždyť Nový zákon mluví několikrát o "brzkém" konci, a přinejmenším se zdá, že Pavel počítá s tím, že "návrat" ještě sám zažije.
Ježíš však zdůrazňuje v Mt 24,35 a v Mk 13,32, že o onom dni a oné hodině "neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec sám". Změnila se dnes tato pravda? Co Syn Boží ve svém lidství nevěděl a co je skryto andělům, je nyní zjevováno některým křesťanským "prorokům"? Stejně jako nedává Ježíš žádnou informaci o počtu spasených, nýbrž ty, kteří se ho na něj ptají, vyzývá, aby vstoupili do Božího království (Lk 13,22, srov. Mt 7,13), stejně tak zdůrazňuje jako svou odpověď na otázku času, že každý člověk má z nynějších znamení poznat, kde k němu přichází Boží království. Nepodává však žádnou informaci o přesném čase svého "návratu" (Mt 24,3, Sk 1,7).
A Pavel píše: "Až budou říkat "je pokoj nic nehrozí", tu je náhle přepadne zhouba" (1Tes 5,3n). Toto "vyděsí" pouze nevěřící, neboť na to nebudou připraveni. Věřící nebudou šokováni proto, protože jsou v každém čase připraveni, neustále žijí "ve dne" a tomu, kdo přichází důvěřují - ne proto, že předem znají čas konce. Když nyní Pavel v 1Tes 5,1n o "době a hodině" důrazně říká, že ji nikdo nezná, neboť "den Páně přichází jako zloděj v noci", jak si mohl krátce před tím, v 1Tes 4,15 a 17, myslet, že ještě on sám bude patřit k těm, kdo se dožijí konce? Zde spíše rozlišuje mezi "zemřelými" a "žijícími" a říká na rozdíl od "těch" mrtvých: "my" živí (ke kterým přece teď ještě patří), a upřesňuje: "my, kteří se toho dočkáme", čímž právě naznačuje, že to zůstává otevřenou otázkou. Podobně můžeme hovořit o 1Kor 15,52. Stejně tak málo obsahují "očekávání blízkého konce" texty Řím 13,11n, 1Kor 7,29 a 2Kor 5,1-10.
A když Písmo mluví o tom, že ten čas "je blízko,přede dveřmi" (Mt 24,33-36, Fil 4,5), že Ježíš "přijde brzo" (Zj 22,20) nebo že "kairos je blízko" (Zj 1,3), pak není cílem výpovědi udat určitý čas, nýbrž někdy je výslovně míněna osobní, vnitřní "blízkost", přičemž se vždy jedná o výzvu k bdělosti. A tak nám z Písma vyplývá pouze tato informace: neznáme čas ani hodinu.
U údajných "biblických důkazů" pro blízké očekávání konce spočívá myšlenkový omyl v tom, že je v Písmu se nacházející pojem "poslední dny" nepochopeně vztahován ke konečné fázi dějin, tedy tak, že se nerozlišuje mezi "posledními dny" v širším a užším slova smyslu (srov.2). Nebo se vychází z toho, že nyní žijeme v posledních dnech (v užším slova smyslu), a spojuje se to neuváženě s citátem z Písma, takže je tu nakonec výsledek opírající se o argument z Písma. Oproti tomu "proroctví", které udává okamžik konce, nenalézá žádnou oporu v Písmu, spíše naopak, správný výklad Písma je pro něj zkušebním kamenem, díky němuž se prokáže jako nepravé.
Protože je výklad takzvaných "apokalyptických" textů těžký, měli bychom vzít v úvahu ještě jednu zásadu, kterou nám předkládá II. vatikánský koncil v dekretu "O Božím zjevení" (DV 12): "Abychom vystihli úmysl svatopisců, je třeba přihlížet mimo jiné i k literárním druhům. Jinak totiž podávají a vyjadřují pravdu texty v různém smyslu historické, jinak texty prorocké nebo básnické, ještě jinak další druhy slovního projevu."
Tak je třeba číst zprávy o Ježíšových slovech a činech jinak než jeho podobenství a nelze přistupovat k "apokalypsám" v evangeliích jako k protokolu předvídajícímu určité události. Co chtěl asi Ježíšříci v Mk 13 nebo Mt 24 a 25? Jistě nechtěl uspokojit naši zvědavost, abychom si předem mohli představit, co přijde, nýbrž chtěl své posluchače vyburcovat a poukázat na vážnost rozhodnutí. Záměrem jeho výpovědí a výpovědí evangelistů tedy je, abychom porozuměli, totiž dobrali se skrze obrazy k jádru výpovědi. Proto je například "Judsko" v Mk 13,14 obrazem zvláštní blízkosti Bohu, aniž by zde bylo poukazováno na zničení Jeruzaléma v roce 70, jak je tomu v Mt 23,37n.
Zjevení Janovo není filmem předvídajícím události, které máme očekávat někdy v dějinách a snad dokonce v tom pořadí, v jakém jsou zde zapsány. Až příliš často se lidé pokoušeli přiřknout určité scény z této knihy historickým událostem, počínaje vládou římského císaře a konče masakry ve dvacátém století. Zjevení je však prorockou knihou (1,3;22,18). Prorok ale není někým, kdo uspokojuje naši zvědavost tím, že předpovídá budoucnost, nýbrž je tím, kdo před nás staví Boží požadavek a volá nás k rozhodnutí. To je zřejmé ze "sedmi dopisů" obcím (Zj 2 a 3), jimž je nastaveno zrcadlo pochvaly a pokárání s výzvou k věrnosti.
Těžší je porozumět obrazům hrůz, které jsou předkládány v dalších odstavcích. Také zde se nejedná o popis po sobě následujících dějů, nýbrž první čtyři ze sedmi pečetí (Zj 6) ukazují v obrazech čtyř "apokalyptických jezdců" základní způsoby chování lidstva od počátku světa: ctižádostivost, násilnictví, chtivost, lakomství a konečně zabíjení a vraždění. Hlas spravedlivých stojících před trůnem (pátá pečeť) však poukazuje na to, že Bůh nezapomíná na žádné bezpráví, které jakýkoli člověk utrpěl, nýbrž ho - pro něj - proměňuje v požehnání. Pronásledovatele ovšem ihned neničí, ale hněvem soudu se je pokouší přivést k obrácení (šestá pečeť).
Oba další následné děje, sedmi polnicemi a sedmi anděly s nádobami vyvolané "pohromy", drastickou řečí vypovídají o tom, že Bůh nechce nejzatvrzelejší lidi jednoduše ponechat v jejich bezpráví, ale že jde až do krajnosti, aby je zburcoval. Ovšem reakce lidí je šestkrát negativní: "Neobrátili se" (např. 9,20;16,9.11.21), pouze v 11,13 je psáno: "Ostatních se zmocnil strach a vzdali čest Bohu na nebesích." Všimněme si dále, že "Boží služebníci", tedy ti, kteří v životě hledali jeho vůli, jsou označeni pečetí (7,3), a tak vyčleněni z těchto "pedagogických trestů"! Naskýtá se otázka: Jak je to možné, vždyť přece všichni žijeme na stejné zemi, jež je ničena? A právě na tomto poznáváme obrazný charakter biblického jazyka! Nechce popisovat vnější události,při kterých jsou pak někteří napadeni kobylkami a škorpióny, nýbrž se zabývá událostmi, které má Bůh plně v rukou a které se týkají pouze nekajících hříšníků. A konečně jde o děje v jednotlivém člověku a s jednotlivým člověkem, o Boží pokoj, i uprostřed útlaku, a o utrpení těch, kteří setrvávají ve vzpouře vůči Bohu. Jedná se tedy o obrazy, a ne o "scénář" poslední fáze světa. Tyto obrazy nehovoří o dramatičnosti konce, nýbrž o základní dramatičnosti celých dějin a života každého jednotlivce!
Teprve ve Zj 16 je zápas Boha o lidstvo uzavřen a v dalších obrazech je řečeno, že skoncuje se zlem. To by však klidně mohlo znamenat, že skoncuje se všemi "zlými" lidmi. Z toho vidíme, že zde nejsou popisovány budoucí události, nýbrž že je zde ukázána základní síla dějin spásy: Bůh je silnější než Zlý. Existuje konec dějin a věčné společenství těch, kteří se nechají spasit s ním v nebeském Jeruzalémě.
Tak je celá kniha prorockým voláním k rozhodnutí určeným lidem všech dob, nepodává však žádnou informaci o údajných "událostech posledních časů" a už vůbec ne o termínu konce. Jinak by šlo o stejné uskutečnění v čase a v prostoru, jako kdybychom na výzvu proroka Izaiáše (40,3): "Připravte na poušti cestu Hospodinu!" začali za pomoci bagru stavět silnici a ptali se: Kdy a kde máme začít? Kam až má ta cesta vést a kdy musí být hotová? Tato výzva je míněna spíše takto: Kde? Ve tvém jednání! Kdy? Ihned! - To by byl malý příklad toho, co se nazývá "biblickým fundamentalismem". S posledními kapitolami Písma svatého je to spíše jako s prvními jedenácti kapitolami knihy Genesis: Jako tyto nepodávají žádnou informaci o geografických, biologických a časových údajích o vzniku světa, tak Zjevení neodpovídá na otázky budoucího průběhu dějin.
