4. kapitola, vztah víry a rozumu; významné kroky setkání víry srozumem

z knihy Průřez encyklikou Fides et Ratio

Po předchozí stati filozofické povahy následuje v dokumentu stať povahy historické.

Jedním z největších úsilí antické filozofie bylo očištění představ o Bohu od mytologických forem. To umožnilo církevním otcům navázat s filozofy rozhovor, jehož cílem bylo zvěstování Ježíše Krista. Varuje-li sv. Pavel před svedením věřících filozofií, má před očima esoterické poznání, přístupné pouze několika dokonalým. Také dnes mají takové formy úspěch u věřících, postrádajících potřebný kritický smysl. V návaznosti na sv. Pavla to však byli už sv. Irenej a Tertulián, kteří protestovali proti koncepci podřídit zjevení interpretaci filozofů.

Setkání křesťanství s filozofií tedy nebylo ani spontánní ani jednoduché. Počáteční lhostejnost, ba nedůvěru prvotní církve možno vysvětlit tím, že evangelium stačilo církvi odpovědět na všechny její otázky, proto se filozofická úvaha zdála být čímsi překonaným. Ocenění došla zprvu ne jako obohacení, ale jako obrana víry. O křesťanské teologii jako spojení evangelia s množstvím platónských prvků je možno mluvit od dob Origenových. Zatímco dřív slovo teologie označovalo všeobecnou nauku o bozích, znamená nyní přemýšlení věřícího o tom, jak formulovat pravou nauku o Bohu.

Chápat dílo raných křesťanských myslitelů jako pouhé přeložení obsahů víry do filozofických kategorií by bylo nespravedlivé a povrchní. Ukázali, jak rozum zbavit slepé uličky mýtů, aby se mohl otevřít transcendenci. Nepřehlédli však rozdíly mezi zjevením a filozofií: vědomí společných prvků nezkalilo poznání rozdílů, jak naznačuje Tertuliánova otázka, co má Jeruzalém společného s Athénami?

Sv. Anselm v době scholastiky nevidí úlohu rozumu v úsudku o poselství víry, nýbrž v objevení důvodů, dovolujících všem dospět k určitému porozumění víře. Tomáš Aq. dokázal vést dialog s židovským a arabským myšlením své doby. On to byl, kdo zdůraznil harmonii mezi rozumem a vírou, které si jako dvě formy poznání, pocházející od téhož Boha, nemohou protiřečit. Proto příroda jako předmět filozofie může přispět k porozumění Božího zjevení. Duch svatý pak dává tomuto vědění dozrávat v moudrost; všechno pravé, ať má jakýkoliv původ, pochází od Něho.

V pozdním středověku začalo neblahé rozdělení obou forem poznání a spělo až k absolutní autonomii filozofie. Moderní filozofické myšlení kráčelo krok za krokem k jasnému antagonizmu vůči křesťanskému zjevení. Zastavení na této cestě jsou pozitivizmus a nihilizmus jako důsledek krize racionalizmu se zájmem o dojmy a zkušenosti a upřednostněním prchavého. Postavení filozofie se v moderní kultuře hluboce změnilo: v jistém smyslu byla zatlačena do vedlejší role. Někteří filozofové si vytkli jako jediný cíl dosažení subjektivní jistoty a praktické užitečnosti.

Avšak i u těch, kdo přispěli k vzdálení se rozumu od víry, lze nalézt cenné podněty pro hledání smyslu. Týká se to studií o vnímání, zkušenosti, imaginaci, podvědomí, osobnosti a intersubjektivitě, svobodě a hodnotách, času a dějinách. Rozum, zbavený opory víry, strádá; nemůže li se opřít o zralou víru, ztrácí smysl pro radikálnost bytí. Právě tak je tomu i naopak. Víra, postrádající rozum, zdůraznila prožitek a zkušenost a je v nebezpečí už nebýt univerzální nabídkou. Je iluzorní myslet, že vedle slabého rozumu disponuje větší průkazností. Může končit v mýtu nebo pověře. Upřímnosti víry musí odpovídat odvaha rozumu.

Shrnutí: Vztah víry k rozumu prodělal v kulturních dějinách hluboké proměny. Od počáteční nedůvěry víry k filozofii přes ocenění kladného vztahu obou k dosažení harmonie pokračoval vývoj postupným odcizováním rozumu až k nepřátelství vůči víře k škodě obou forem poznání.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Jiří Skoblík

Témata: Víra

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

24. 11. 2024, 17. 11. 2024

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 21. 11. 2024, Čtvrtek, Památka Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!